29 CO 476/2019-197 — Městský soud v Praze

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným Policií České republiky pod sp. zn. KRPA [číslo] a Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. [spisová značka] Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dnem [datum] a ukončeno bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum], jímž věc byla postoupena do přestupkového řízení. Škoda měla spočívat v dluhu vzniklém ze smlouvy o právním zastoupení žalobce advokátem v trestním řízení, tj. za vykonané úkony právní služby v období od [datum] do [datum]. 2. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] (výrok I.), žalobu co do částky ve výši [částka], jakož i co do příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce částku ve výši [částka] (výrok III.); pariční lhůtu k plnění žalovaného stanovil v délce 3 dnů od právní moci rozsudku. 3. Městský soud v Praze (dále jen„ odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení [částka], a že pariční lhůta k plnění činí 15 dnů, jinak jej potvrdil (výrok I), v zamítavém výroku II v části týkající se příslušenství jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, jinak jej v této části potvrdil, ohledně zamítnutí částky [částka] zůstal výrok nedotčen (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok III). 4. Ve skutkové i právní rovině lze pro stručnost odkázat na závěry v citovaných rozhodnutích uvedené. 5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. 30 Cdo 2678/2020-162 výrokem řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 C 206/2018-73 zastavil. Výrokem II. zamítl dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 Co 476/2019-120, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 C 206/2018-73. Výrokem III. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 Co 476/2019-120, v části jeho výroku II, týkající se přiznaných úroků z prodlení, jakož i ve výroku III o nákladech řízení zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení. Výrokem IV. ve zbylém rozsahu dovolání odmítnul. 6. Dovolací soud shledal přípustnost dovolání v zodpovězení otázek: a) Je možno podle zákona č. 82/1998 Sb., který je zákonem speciálním k občanskému zákoníku, považovat závazek (dluh) za škodu ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk, jestliže v tomto ustanovení zákona je škoda výslovně upravena, specifikována, definována jako náklady, které byly poškozeným účelně vynaloženy, nikoli jako závazek tyto náklady poškozeným uhradit v budoucnu?“ b)„ Je možno nečinnost žalobce (poškozeného) v rámci předběžného projednání nároku dle § 14 OdpŠk, kdy žalovaný musí vycházet z relevantních skutečností pro posouzení existence a výše uplatněného nároku, které prokazuje poškozený, charakterizovat jako prodlení věřitele ve smyslu § 1975 o. z.“ c)„ Pokud ano, lze v takovém případě uzavřít, že v důsledku prodlení věřitele, a tedy nemožnosti plnit, není dlužník (žalovaný) za prodlení odpovědný ve smyslu § 1968 o. z.“ 7. K tomuto dovolací soud uvedl následující: <i>8. V rozsudku ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 264/2012, Nejvyšší soud dovodil (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.), že nedoložení všech potřebných dokladů ze strany žalobce (věřitele) nelze vykládat jako neposkytnutí součinnosti potřebné ke splnění dluhu ve smyslu § 520 obč. zák. Do doby prokázání vzniku škody v majetkové sféře žalobce se jednalo o spornou pohledávku, proto pokud se žalovaná chtěla vyhnout placení úroků z prodlení, měla v zákonné šestiměsíční lhůtě (§ 15 odst. 1 OdpŠk) postupovat tak, aby byly veškeré nejasnosti odstraněny a potřebné doklady ze strany žalobce doloženy. Nejvyšší soud však v komentovaném rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu, kdy žalovaná, přestože měla k dispozici šest měsíců na posouzení nároku poškozeného a v případě potřeby si od něj mohla vyžádat nezbytné podklady pro posouzení, tento časový prostor nevyužila, a nedostatek předložených materiálů konstatovala až ve svém stanovisku poté, co žalobce uplatnil svůj nárok u soudu.</i> <i>9. V rozsudku ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že účelem zavedení povinnosti předběžného projednání nároku u příslušného orgánu nebylo přenesení kompetence rozhodnout o daném nároku na správní orgány. Jelikož jde o nárok soukromoprávní povahy (byť má většinou základ v právu veřejném), přísluší o tomto nároku rozhodnout soudům v občanském soudním řízení (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř. a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Předběžné projednání nároku u příslušného orgánu tak slouží pouze k formulaci vůle státu ohledně možného dobrovolného odškodnění před zahájením soudního řízení. Sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího prostřednictvím k tomu povolané organizační složky státu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1944/2016).</i> <i>10. V již citovaném R 60/2021 Nejvyšší soud také konstatoval, že z povahy předběžného projednání nároku vyplývá, že poškozený již v jeho rámci musí mít k dispozici veškeré potřebné informace pro to, aby mohl svůj nárok uplatnit u soudu. Nemůže být tedy zaskočen tím, že v případě absence dobrovolného plnění ze strany státu bude muset tentýž nárok uplatnit u soudu (srov. [příjmení] [jméno], [jméno] [příjmení], [příjmení] [jméno], Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. 1. vydání. [obec]: Wolters Kluwer, 2017, komentář k § 35 odst. 1). Dovolací soud konstatuje, že byť se Nejvyšší soud takto vyjadřoval o (žádoucí) předpokládané vybavenosti poškozeného informacemi (podklady) v rámci předběžného projednání v okolnostech tam řešeného promlčení, není důvod tento předpoklad nevztáhnout k předběžnému projednání obecně.</i> <i>11. Pro zodpovězení otázky, zda prodlení věřitele (poškozeného) může být v režimu § 14 OdpŠk založeno v neposkytnutí jeho součinnosti žalované (škůdkyni) a zda tato skutečnost má za následek možnou ztrátu úroků z prodlení, je třeba vyjít zásadně ze smyslu institutu předběžného uplatnění nároku u úřadu.</i> <i>12. Zjevným smyslem předběžného uplatnění je řešit důvodnost nároků nejprve mimosoudně. Jde o nároky soukromoprávní povahy a zhodnocení jejich důvodnosti nejprve přináleží státu jako škůdci, jednajícímu svými kvalifikovanými úřady, kterým jsou dostupné nejen znalosti o skutkových základech nároku, ale i o jejich právních otázkách, včetně judikatury (srov. [příjmení] [jméno], [jméno] [příjmení], [příjmení] [jméno], Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. 1. vydání. [obec]: Wolters Kluwer, 2017, komentář k § 14).</i> <i>13. Obě strany mimosoudního vyjednávání ve smyslu § 14 OdpŠk jsou nepochybně vázány zásadami právního jednání v soukromoprávním styku. Obě strany mají zásadně ve své moci (případně v možnosti) obstarání základních podkladů, jimiž dosvědčují své právní jednání (požadavky) nebo jimiž odporují požadavkům protistrany. Je též zřejmé, že s neformálním jednáním při předběžném uplatnění nároku u úřadu právní řád spojuje určité následky, např. v podobě promlčení práva, povinnosti k placení úroků z prodlení, (ne) splnění podmínek soudního řízení apod., a je tak důvodné očekávat od obou stran naplnění zásad poctivého a dobrověrného právního styku (srov. též § 545 a § 547 o. z.).</i> <i>14. V rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, (v poměrech zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) Nejvyšší soud konstatoval, že se věřitel může dostat do prodlení, pokud dlužníkovi neposkytne spolupůsobení, které je nutné k tomu, aby byl dlužník vůbec schopen smluvené plnění poskytnout. Součinnost věřitele může být sjednána ve smlouvě, což však není nezbytnou podmínkou pro posouzení toho, zda určitá součinnost věřitele bránila splnění dlužníkova závazku. Vždy půjde o posouzení toho, zda určitá součinnost věřitele je objektivně nutná k tomu, aby dlužník mohl plnit svůj závazek.</i> <i>15. V usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2489/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že šestiměsíční lhůta je stanovena v § 15 OdpŠk jako lhůta stanovená zvláštním zákonem ke splnění náhradové povinnosti. Po jejím uplynutí se stát o