30 CO 110/2022-348 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy za nezákonné [anonymizována dvě slova] na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), a to poté, co proti ní bylo od [datum] vedeno [anonymizována dvě slova] pro skutek kvalifikovaný jako [anonymizováno] opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 3 trestního zákoníku; pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. [spisová značka] byla však podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby. Nezákonné [anonymizována dvě slova] žalobkyně trvalo od [datum] do [datum], tedy více jak dva roky. V souvislosti s tímto [anonymizována dvě slova] žalobkyni vznikla nemajetková újma vyčíslená na [částka]. Dle žalobkyně jí v důsledku nezákonného rozhodnutí, kdy došlo i ke značné medializaci případu, byla způsobena újma, neboť nedůvodné [anonymizována dvě slova] výrazným způsobem zasáhlo do jejího pracovního, soukromého a rodinného života, a byla jím narušena její osobnostní sféra a rodinné a pracovní vazby. 3. Žalovaná nepopírala existenci nezákonného rozhodnutí a potvrdila, že u ní žalobkyně dne [datum] uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka]. Žalovaná požadavku žalobkyně vyhověla tak, že ve stanovisku ze dne [datum] konstatovala nezákonné rozhodnutí, za něž se žalobkyni omluvila. Takovéto zadostiučinění považuje žalovaná za dostatečné, a proto navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. 4. Soud prvního stupně provedl dokazování, jak rozvedl v písemném odůvodnění rozsudku, a dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně byla nezákonně trestně stíhána, neboť její [anonymizována dvě slova] skončilo pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], který ji v plném rozsahu zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu a konstatoval, že skutek, jak je popsán v obžalobě, není [anonymizována dvě slova]. Podle ustálené judikatury se v takovém případě hledí na rozhodnutí, jímž bylo [anonymizována dvě slova] zahájeno, jako na rozhodnutí nezákonné a žalobkyně má proto podle OdpŠk právo na náhradu nemajetkové újmy. 5. Prvostupňový soud v rozsudku podrobně zrekapituloval průběh [anonymizována dvě slova] žalobkyně pro [anonymizována dvě slova] opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, které bylo skončeno pravomocným zprošťujícím rozsudkem s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není [anonymizována dvě slova]. Dále popsal relevantní rozhodnutí opatrovnického spisu Okresního soudu [okres] týkajícího se nezletilých dětí [jméno] a [jméno] [příjmení], kdy tyto byly na základě usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], svěřeny do péče žalobkyně. Nalézací soud věc právně hodnotil s odkazem na ustanovení OdpŠk (zejm. § 5 písm. a) a § 31a odst. 1, 2) a s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu zkoumal kritéria, která považoval za relevantní z hlediska žalobkyní uplatněného nároku – délka [anonymizována dvě slova], povaha [anonymizována dvě slova] a dopady [anonymizována dvě slova] do osobnostní sféry poškozeného. Dobu trvání [anonymizována dvě slova] (cca 2 roky) považoval nalézací soud s ohledem na složitost věci, v níž bylo [anonymizováno] vypracovat několik znaleckých posudků, za přiměřenou. K povaze [anonymizována dvě slova] uvedl, že podle ustanovení § 195 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 3 trestního zákoníku byla žalobkyně ohrožena sazbou odnětí svobody od dvou do osmi let, s ohledem na dosavadní bezúhonnost žalobkyně jí však nepodmíněný trest odnětí svobody nehrozil, nicméně se jednalo o [anonymizováno], který je společností považován za poměrně zavrženíhodný, tj. [anonymizováno] proti zdraví či proti rodině a dětem, se kterými bývá převážně spojena i mnohem výraznější dehonestace poškozených. Pokud jde o dopady [anonymizována dvě slova], pak soud prvního stupně žádné závažnější zásahy do osobnostní sféry žalobkyně neshledal. K žalobkyní tvrzené značné medializaci případu nalézací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že medializace byla v tomto případě pouhým důsledkem zásady veřejnosti [anonymizováno] řízení, když ani v jednom z předložených článků nebyl shledán jakýkoliv exces ve způsobu jednání orgánů činných v [anonymizováno] řízení, uzavřel tedy, že v tomto případě nelze medializaci přičítat k tíži žalované. Obvodní soud dále poukazoval na to, že žalobkyně si v době, kdy jí nezletilé děti byly svěřeny do péče, musela být jednoznačně vědoma, že násilné jednání vůči nezletilým ze strany některého z rodičů nebylo spolehlivě vyvráceno a bylo důvodem odnětí dětí z rodičovské péče a jejich svěření do péče žalobkyně. Odvolací [anonymizováno] soud jednoznačně uvedl, že styk rodičů s dětmi měl probíhat pod kontrolou žalobkyně či kontrolou jiné důvěryhodné osoby, kdy žalobkyně neměla nezletilé děti nechávat s rodiči či rodičem o samotě. Žalobkyně tedy dle prvostupňového soudu jednoznačně porušila svoje povinnosti, a to navíc opakovaně, pokud bez jakékoli kontroly svěřila nezletilé děti rodičům i na delší čas. S ohledem na povahu případu soud prvního stupně uzavřel, že přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu se žalobkyni dostalo, z hlediska obecné slušnosti (při vědomí popsaného chování žalobkyně, jímž porušovala svoje povinnosti), již v písemném stanovisku žalované, ve kterém žalovaná konstatovala porušení práva, za které se žalobkyni omluvila. Z tohoto důvodu nalézací soud žalobu zamítl. 6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni právo na jejich náhradu, a to s ohledem na to, že se jí zadostiučinění od žalované ve formě konstatování porušení práva vydáním nezákonného rozhodnutí a vyslovení omluvy dostalo až v průběhu soudního řízení (stanovisko ze dne [datum]). 7. Rozsudek napadla včasným odvoláním žalobkyně, které směřovala proti výroku I. o věci samé. Namítala, že ačkoli soud sám obstaral nejméně dvě srovnatelná rozhodnutí a tyto provedl k důkazu, ačkoli žalobkyně sama soudu předložila další nejméně dvě rozhodnutí v obdobných věcech, které soud provedl k důkazu, v odůvodnění rozhodnutí komparace s obdobnými případy zcela absentuje, což zakládá závažnou vadu řízení. Dle žalobkyně je posouzení věci soudem neúplné, a tudíž nesprávné. Žalobkyně dále namítala, že prvostupňový soud nehodnotil důkaz usnesením [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] a další důkazy hodnotil nesprávně, když mimo jiné konstatoval, že žalobkyně měla porušit své povinnosti, aniž konkrétně uvádí jaké. Podle žalobkyně nebyl žádným soudním rozhodnutím omezen styk rodičů s dětmi a za situace, kdy bylo původní podezření odloženo, a byl zpracován pozitivní znalecký posudek na rodiče, nebyl v podstatě důvod, aby se rodiče s dětmi i v široké míře nestýkali. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že v důsledku objektivních závěrů [stát. instituce] a znalce neměla důvod rodičům nezletilých nedůvěřovat. V projednávaném případě je zcela zásadní to, že žalobkyně byla nedůvodně trestně stíhána za [anonymizováno], který nebyl [anonymizována dvě slova] od počátku a žalobkyně tak vůbec trestně stíhána být neměla. Žalobkyně považuje v dané věci pouhé konstatování porušení práva za naprosto nepřiléhavé, k čemuž odkázala na judikaturu Ústavního soudu. Konstatování porušení práva navíc není promítnuto do výroku rozsudku. Prvostupňový soud újmu žalobkyně zcela nesprávně bagatelizuje s odkazem na úmrtí jejího partnera a podporu, které se jí dostávalo od rodiny. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání. 8. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání uvedla, že napadený rozsudek je správný co do skutkových zjištění i co do právního posouzení, odvolací soud by jej proto měl potvrdit. Zdůraznila, že v předmětné věci je zásadní skutkové zjištění, že žalobkyně v době, kdy jí byly děti svěřeny do péče, tyto opakovaně svěřovala jejich rodičům a právě v takové situaci pak došlo ze strany matky dětí k životu ohrožujícímu zranění nezletilé [jméno] [příjmení]. Žalobkyně tedy nerespektovala rozhodnutí opatrovnického soudu. Žalobkyně byla obžaloby zproštěna, neboť skutek, pro který byla stíhána, není [anonymizována dvě slova]. Dle žalované je však zásadní, že se tento skutek stal a byl jednou z příčin fatálních následků – zranění a trvalého postižení nezletilého dítěte. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které forma a případné zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, žalovaná uzavřela, že omluva a konstatován