30 CO 301/2022 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), co do částky [částka] s příslušenstvím a částky [částka] s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok III). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši [částka] s příslušenstvím s tím, že žalovaný byl na základě smlouvy ze dne [datum] o nájmu pozemku č. [rok] [spisová značka] povinen hradit žalobkyni jako pronajímateli nájemné a sankce za prodlení s placením nájemného. Žalovaný neuhradil žalobkyni nájemné za rok [rok] ve výši [částka] splatné dne [datum] a nájemné za rok [rok] splatné dne [datum]. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala smluvní pokutu sjednanou ve výši 50 % ročního nájemného za prodlení s placením nájemného za rok [rok] ve výši [částka] a za rok [rok] ve výši [částka]. 3. Žalovaný uvedl, že nájemné uhradil řádně za roky [rok], [rok] a [rok], následně se dostal do finančních potíží s ohledem na pandemii [anonymizováno] a nájemné za roky [rok] ve výši [částka] a [rok] ve výši [částka] neuhradil. Ohledně smluvní pokuty však žalovaný namítal její neúměrnost a navrhoval, aby v této části byla žaloba jako rozporná s dobrými mravy zamítnuta. 4. Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav: Účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o nájmu pozemku parc. [číslo] o výměře 19 m2, zastavěný zděnou garáží ve vlastnictví žalovaného, kat. území [část obce], [list vlastnictví], v níž sjednali nájemné ve výši [částka] ročně, splatné vždy k 31. 3. příslušného kalendářního roku. V článku V. nájemní smlouvy se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 50 % ročního nájemného, bude-li v prodlení s placením nájemného více jak 10 dnů. Žalobkyně evidovala k [datum] celkový dluh žalovaného za roky [rok] a [rok] ve výši [částka], z toho smluvní sankce [částka]. Žalovaný byl opakovaně vyzván žalobkyní k uhrazení uvedených dlužných částek, naposledy předžalobní výzvou ze dne [datum]. 5. Zjištěný skutkový stav prvostupňový soud posoudil podle [ustanovení pr. předpisu]“), a shledal, že účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu pozemku na dobu neurčitou, na základě které žalovanému vznikla povinnost hradit nájemné dle § 2217 o. z. ve výši [částka] ročně, a to vždy k 31. 3. příslušného kalendářního roku. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný nájemné za roky [rok] a [rok] neuhradil, vyhověl nalézací soud žalobě co do částek [částka] a [částka], jež odpovídají dlužnému nájemnému. Žalovaný se navíc dostal do prodlení, když neuhradil nájemné za roky [rok] a [rok], soud prvního stupně proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1968 věty první a § 1970 o. z., ve výši dle [ustanovení pr. předpisu], ode dne následujícího po dnech splatnosti, tj. od [datum] a [datum]. 6. K nároku žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 2 x [částka] ve smyslu § 2048 a násl. o. z. obvodní soud uvedl, že smluvní pokutu ujednanou ve výši poloviny nájemného považuje za nepřiměřenou a v rozporu s dobrými mravy. Její nepřiměřenost shledal především v tom, že je stanovena sazbou 50 % z ročního nájemného po 10 dnech prodlení, z čehož vyplývá, že délka prodlení nemá na výši smluvní pokuty vliv a zaplatí-li dlužník nájemné 11. den po splatnosti, bude povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 50 % nájemného stejně, jakoby byl v prodlení několik měsíců či let. Dále vzal v potaz skutečnost, že prodlení žalovaného bylo způsobeno pandemií [anonymizováno], neboť do roku [rok] žalovaný nájemné hradil řádně. Prvostupňový soud uzavřel, že takové ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné. 7. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že částečně úspěšné žalobkyni (66,70 % úspěch) přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. 8. Proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nalézacímu soudu vytýkala, že se při posouzení nároku na smluvní pokutu odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když tento nárok zamítl pro nepřiměřenost a rozpornost s dobrými mravy. S odkazy na příslušnou judikaturu akcentovala, že smluvní pokutu ve výši poloviny zajištěné částky nelze považovat za nepřiměřenou. Žalobkyně považovala svůj nárok na smluvní pokutu za zcela oprávněný, a to zejména s ohledem na skutečnost, že ač je žalovaný v prodlení s úhradou dlužných částek již více než 840 dnů, resp. 475 dnů, je povinen za takto dlouhou dobu prodlení zaplatit pouze 2 x [částka] (smluvní pokuta se s délkou prodlení nijak nenavyšuje). Dále žalobkyně namítala, že není pravdou, že by prodlení žalovaného bylo způsobeno pandemií [anonymizováno] a že žalovaný do roku [rok] nájemné hradil řádně – žalovaný neuhradil nájemné ani za roky [rok] a [rok], tj. před pandemií [anonymizováno], což by dle žalobkyně mělo být nalézacímu soudu známo z úřední činnosti (o tomto období bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 10 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje. 9. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 10. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a shledal, že odvolání žalobkyně je důvodné. 11. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny potřebné důkazy a zhodnotil je v souladu s § 132 o. s. ř. Po právní stránce však soud prvního stupně nesprávně zhodnotil nárok žalobkyně na smluvní pokutu (napadený výrok II.), když dospěl k závěru, že tento nárok není dán s ohledem na nepřiměřenost a rozpornost smluvní pokuty s dobrými mravy. 12. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Odvolací soud předně připomíná ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle které je přiměřenost výše smluvní pokuty vždy třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem konkrétního případu, přičemž smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % denně z dlužné částky je v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční), tj. posoudit, zda výše sjednané pokuty odpovídá účelu smluvní pokuty, který spočívá v pohrůžce dostatečnou citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ nesplnění zajištěné povinnosti, zda smluvní pokuta je sjednána v odpovídající, nikoli přemrštěné pobídkové výši, a zda přiměřeně zabezpečuje věřitele proti případným škodám, tedy zda zahrnuje všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením smluvní povinnosti očekávat. Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky je možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích