36 CO 358/2021-92 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ posuzované řízení“). Proti žalobci bylo trestní stíhání zahájeno v březnu 2003, rozsudek soudu druhého stupně mu byl doručen dne [datum]. Celé trestní stíhání žalobce tak trvalo déle než 16 let, docházelo v něm k průtahům, žalobce dále tvrdil, že se na délce trestního stíhání nepodílel. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Argumentovala tím, že předmětem řízení byla rozsáhlá a mimořádně sofistikovaná trestná činnost celkem 12 obžalovaných, kteří se jí dílem dopouštěli i jako účastníci zločinného spolčení. Bylo provedeno rozsáhlé dokazování, bylo rozhodováno o účasti obžalovaných na amnestii, návrzích na zajištění věcí na dvou stupních. Žalovaná neshledala průtahy spočívající v subjektivní nečinnosti soudu, avšak vlivem rušení rozhodnutí soudu prvního stupně došlo k situaci, kdy celkovou délku řízení je třeba již objektivně hodnotit jako nepřiměřenou. Žalobce však byl za svou trestnou činnost uznán vinným za celkem 10 skutků, a v rámci trestního řízení byla žalobci poskytnuta náhrada ve formě mimořádného zmírnění uloženého trestu za použití § 40 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále též „trestní zákon“) právě s ohledem na nepřiměřenou délku řízení, jak je patrné z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, č. j. [spisová značka]. S ohledem na výše uvedenou formu odškodnění proto žalovaná považovala své konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež učinila ve svém stanovisku k uplatnění nároku žalobce, za dostačující. 4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení dne [datum]. Žalovaná ve stanovisku ze dne [datum] sice konstatovala nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, neshledala však důvod pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Měla za to, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a jiná forma náhrady nemajetkové újmy ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též„ zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo jen„ OdpŠk“) poskytnutá již v rámci posuzovaného trestního řízení tím, že byl žalobci mimořádně snížen trest odnětí svobody za použití § 40 odst. 1 trestního zákona, je dostačující. Dále pak soud prvního stupně činil skutková zjištění převážně ze spisu týkajícího se posuzovaného řízení, která popsal v bodě 7. napadeného rozsudku. Odvolací soud pro stručnost na jeho podrobná zjištění odkazuje a jen rekapituluje, že posuzované řízení bylo zahájeno dne [datum] a ve věci samé bylo rozhodováno na všech stupních soudní soustavy, a to před soudem prvního stupně dvakrát, odvolacím soudem dvakrát a jednou se rozhodovalo před dovolacím soudem, který rozhodl dne [datum] a ve vztahu k žalobci a dalším čtyřem spolupachatelům zrušil část výroku, kterým byly uloženy tresty propadnutí majetku. S ohledem na množství skutků a spoluobžalovaných byla ve věci řešena řada procesních otázek přes vazbu obviněných, zajištění majetku, otázku amnestie aj., a to na všech stupních soudní soustavy. Posuzované řízení bylo složité i charakterem trestné činnosti, která byla vysoce sofistikovaná, dále množstvím prováděných důkazů, včetně výslechu obžalovaných, svědků, znalců. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ve svém rozsudku ze dne [datum] výslovně uvedl, že práva obžalovaných byla dotčena mimořádně nepřiměřenou délkou řízení, proto jako prostředek její kompenzace odvolací soud v případě většiny obžalovaných (včetně žalobce) aplikoval § 40 odst. 1 trestního zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Oproti trestu odnětí svobody uloženému žalobci přezkoumávaným prvostupňovým trestním rozsudkem v délce 8 let a 6 měsíců činil tak z tohoto důvodu trest odnětí svobody uložený žalobci odvolacím soudem 7 let, byl tedy o jeden rok a 6 měsíců kratší. 5. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal na ustanovení § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1 OdpŠk. S odkazem na § 31a odst. 2 OdpŠk uvedl, že peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možné nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. S ohledem na okolnosti případu dospěl k závěru, že nesprávný úřední postup nezakládá právo žalobce na přiznání finančního zadostiučinění. Posuzované řízení bylo extrémně složité jak po stránce skutkové, právní, tak procesní. Řízení bylo nakonec vedeno proti 12 obžalovaným na základě 6 obžalob pro desítky skutků. Celé řady skutků se dopouštěli v rámci účasti na zločinném spolčení. Soud prvního stupně se ztotožnil s žalovanou i s hodnocením Vrchního soudu v Olomouci, který trestnou činnost označil jako rozsáhlou a mimořádně sofistikovanou. Věc byla rozhodována na třech stupních soudní soustavy, dvakrát na prvním a druhém stupni, jednou rozhodoval Nejvyšší soud o dovolání ve věci samé. V řízení bylo opakovaně rozhodováno o poskytnutí zálohy obhájcům, zrušení zajištění, uvolnění prostředků ze zajištění, vyplacení znalečného, svědečného, přibrání znalce, spojení věcí ke společnému projednání, opakovaně bylo třeba rozhodovat o vyloučení předsedy senátu z projednávání věci, bylo rozhodováno o účasti na amnestii, zastavení řízení pro promlčení, a to v celé řadě případů na dvou stupních, neboť byly proti rozhodnutím opakovaně podávány stížnosti, ať už z řad obviněných nebo státního zástupce. V souvislosti s opravnými prostředky byla věc taktéž opakovaně předkládána Nejvyššímu soudu k přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci. Žalobce se na délce řízení podílel tím, že podával blanketní odvolání, která doplňoval až na výzvu soudu. Stran činnosti orgánů činných v trestním řízení shledal jejich postup plynulým. Lhůty pro vypracování rozsudků byly sice dlouhé, ovšem s ohledem na rozsah řízení, množství obviněných, postupného zahajování trestního stíhání pro jednotlivé skutky u jednotlivých obviněných, rozsah dokazování, shledal tyto lhůty považovat za přiměřené, neboť povinnosti soudu dostát řádného zhodnocení a zdůvodnění rozhodnutí nebylo možné dostát v zákonné lhůtě pro vypracování rozsudku, ale ve lhůtě mnohonásobně vyšší. 6. Pokud jde o další kritérium § 31a odst. 3 OdpŠk, a to význam řízení pro poškozeného shledal soud prvního stupně v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“), vyšším typový význam trestního řízení pro účastníka. Zmínil judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro Lidská práva (dále jen„ ESLP“) v této otázce a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], konstatoval, že jistá forma zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení může být přiznána v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. Podle ESLP musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné, z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil. 7. V poměrech řešeného případu pak shledal, že v posuzovaném řízení došlo ke zmírnění trestu z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, neboť Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne [datum] uložil žalobci trest odnětí svobody v trvání 7 let za použití § 40 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 tr. zákoníku a 44 odst. 1 tr. zákoníku (správně mělo být soudem prvního stupně odkazováno na zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon). Oproti rozhodnutí soudu prvního stupně mu tak byl trest zkrácen o jeden rok a 6 měsíců. V odůvodnění rozsudku trestní odvolací soud uvedl, že práva obžalovaných (tedy i žalobce) byla dotčena mimořádně nepřiměřenou délkou řízení, kde jako prostředek její kompenzace odvolací soud v případě většiny obžalovaných aplikoval § 40 odst. 1 trestního zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, kterým byla kompenzována nepřiměřená délka trestního řízení obžalovaných v předmětné věci s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Soud prvního stupně proto shledal konstatování porušení