39 CO 229/2022-64 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a výrokem II. žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku [částka]. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobkyně po žalované domáhala s tím, že za žalovanou zaplatila [právnická osoba], s. r. o., [IČO], částku [částka] na dluh žalované, která se tak bezdůvodně obohatila. Žalovaná se [právnická osoba], s. r. o., uzavřela podnájemní smlouvu, z níž jí vznikla povinnost zaplatit jistinu ve výši [částka], dále od [datum] platit nájemné a poplatky za služby ve výši [částka] měsíčně (za 3 měsíce [částka]), tyto platby za žalovanou zaplatila. 3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Nepopírala, že pod časovým tlakem na základě obchodní spolupráce se žalobkyní podnájemní smlouvu podepsala, prostory ale nikdy nepřevzala, ke dni [datum] došlo k ukončení spolupráce mezi účastníky a pominul účel, pro který si kancelářské prostory podnajala, což [právnická osoba], s. r. o., sdělila a navrhla ukončení nájemní smlouvy dohodou k [datum]. Se žalobkyní ohledně zaplacení žádnou smlouvu neuzavřela, žalobkyně plnila bez právního důvodu, sama první fakturu obdržela v prosinci [rok]. 4. Soud prvního stupně se s ohledem na skutečnost, že žalovaná je slovenskou právnickou osobou, zabýval tím, zda je soudem mezinárodně příslušným a s ohledem na čl. 7 odst. 1 písm. a), b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 dovodil, že mu tato příslušnost svědčí, neboť závazek měl být splněn na účet žalobkyně vedený [právnická osoba], sídlící v [obec a číslo]. 5. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně ze svého účtu u [právnická osoba] zaplatila na účet [právnická osoba], s. r. o., dne [datum], [datum] a [datum] po [částka] a dne [datum] částku [částka] jako jistinu na nájem. Předžalobní výzvou vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení žalované částky do [datum]. Mezi žalovanou a [právnická osoba], s. r. o., byla uzavřena smlouva o dalšímu podnájmu prostoru sloužícího k podnikání ze dne [datum], na základě které jí měly být podnajaty kancelářské prostory ve vlastnictví [právnická osoba] s. r. o. Žalobkyně nebyla účastnicí tohoto vztahu. 6. Soud prvního stupně citoval ustanovení § 1936, § 1938 občanského zákoníku České republiky č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a uvedl, že ust. § 1936 o. z. stanovuje věřiteli povinnost přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba. Věřitel nemá právo něco namítat nebo se jinak bránit situaci, kdy mu místo dlužníka nabízí plnění jiná osoba. Dále uvedl, že je třeba rozlišit situace, kdy třetí osoba plní proto, že je k tomu povinna (např. z titulu ručení) nebo z vlastní vůle. V daném případě mezi účastníky řízení nebyl ohledně plnění žádný smluvní vztah a žalobkyně plnila bez souhlasu žalované. Uvedl, že zatímco souhlasu věřitele zásadně není třeba, neboť zákon mu ukládá povinnost plnění od třetí osoby přijmout, dlužníkovi takový stav vnucen být nemůže. Nesouhlasila-li žalovaná, aby za ní žalobkyně plnila, žalobkyně neplnila za žalovanou a nešlo o plnění jejího dluhu. Šlo o plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení, avšak nikoliv na straně žalované, ale na straně [právnická osoba], s. r. o. [příjmení] žalobkyně se svoji žalobou vůči žalované na náhradu toho, co plnila [právnická osoba], s. r. o., za žalovanou, bylo úspěšná, musela by splnit povinnost před splněním dluhu nebo při něm požádat věřitele, aby jí postoupil svoji pohledávku. To ze strany žalobkyně nebylo ani tvrzeno. S ohledem na tyto závěry soud prvního stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. 7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, aby odvolací soud její žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Namítala, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 208/2019, který dovodil, že skutečnost, že osoba plnící cizí dluh do postavení věřitele podle ust. § 1936 odst. 2 o. z. nevstoupila, nevylučuje, aby poskytovateli plnění, který plnil za osobu, jejíž dluh nezajišťoval, vznikl nárok z bezdůvodného obohacení plněním za jiného. S ohledem na učiněná skutková zjištění a uvedený právní názor dovozovala, že žaloba je po právu. 8. Žalovaná navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zdůrazňovala, že neexistuje žádný právní titul, na základě kterého by žalobkyně měla plnit, žalobkyni nedala písemný souhlas k plnění. Postup žalobkyně považovala za právně nekorektní. Kladla si otázku, proč žalobkyně faktury platila a nevrátila je zpět [právnická osoba], s. r. o. 9. Žalobkyně v následném vyjádření opětovně souhlasila s žalovanou, že žádnou smlouvu, na základě které by její dluh měla plnit, neuzavřela, a dodala, že sama s prostory pronajatými žalovanou nedisponovala. Nebyl tak žádný právní titul, na základě kterého by měla za žalovanou plnit. Ani v odvolání ale žalovaná nezpochybnila, že žalobkyně za ni dluh uhradila a žalovaná se na její úkor bezdůvodně obohatila. 10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) přezkoumal postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 11. Odvolací soud souhlasí s tím, že soudy České republiky jsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně tuto příslušnost dovozuje z čl. 7 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť mezi účastníky tohoto řízení nebyl smluvní vztah (ten byl mezi žalovanou a [právnická osoba], s. r. o.). Protože k události, z níž vzniklo bezdůvodné obohacení, došlo v České republice, svědčí soudům tohoto státu mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci. Rozhodným právem je podle článku 10 bod 3. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy, právo české, neboť k bezdůvodnému obohacení došlo v České republice. Soud prvního stupně proto věc správně posuzoval podle občanského zákoníku České republiky [číslo] Sb. 12. Podle ust. § 1936 odst. 1 o. z. věřitel musí přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba. To neplatí, je-li plnění vázáno na osobní vlastnosti dlužníka. 13. Podle ust. § 1936 odst. 2 o. z. kdo plní dluh jiného, aniž za dluh ručí a ani jinak dluh nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby mu postoupil svoji pohledávku. 14. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 15. Podle ust. § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Podle ust. § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. 17. Podle ust. § 3013 o. z. kdo učiní za druhou osobu náklad, který tato osoba byla povinna učinit sama, má právo požadovat náhradu. 18. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 208/2019, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2020, na které odkazovala žalobkyně, Nejvyšší soud dovodil, že: Právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného (§ 2991 o. z.) není vyloučeno podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. samotnou skutečností, že ochuzený (plnitel) vědomě poskytl plnění namísto obohaceného (dlužníka), ač k tomu nebyl povinen, ani tím, že si ochuzený na věřiteli nevymínil postoupení pohledávky dle § 1936 odst. 2 o. z. 19. Soud prvního stupně vyšel při posuzování věci z ust. § 1936 o. z. Toto ustanovení v odstavci 1 upravuje, kdy je věřitel povinen přijmout plnění od třetí osoby. V tomto řízení ale soud nerozhodoval a neposuzoval to, zda [právnická osoba], s. r. o., byla povinna od žalované plnění přijmout, neboť bylo prokázáno (a žalobkyně to ani nezpochybňovala), že uvedená společnost plnění od žalované přijmula. Pokud věřitelka plnění přijmula bez výslovného souhlasu žalobkyně coby dlužnice, uvedené ustanovení neříká, že by plnící třetí osoba nemohla požadovat po dlužnici bezdůvodné obohacení. Odstavec 2 téhož ustanovení dává žalované možnost požadovat po [právnická osoba], s. r. o., před splněním či při něm uzavření smlouvy o postoupení pohledávky. Tato možnost ale nevylučuje vznik nároku na bezdůvod