54 CO 416/2021-78 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobkyni částku [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II). 2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy v žalované výši, která jí (a její právní předchůdkyni [právnická osoba] s. r. o., [IČO]) měla dle žalobních tvrzení vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. 26 K 74/2007, jehož se účastnila v pozici přihlášeného konkursního věřitele, neboť zmíněné konkursní řízení bylo zahájeno na návrh samotného konkursního dlužníka dne [datum] a pravomocně bylo ukončeno až dne [datum]. 3. Soud prvního stupně, který s odkazem na ust. § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání, při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že konkursní řízení vedené u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. 26 K 74/2007 bylo zahájeno na návrh dlužníka [jméno] [příjmení] dne [datum]. Usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 K 74/2007-54, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, správcem konkursní podstaty byl ustanoven Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] a věřitelé dlužníka byli vyzváni, aby do 30 dnů ode dne vyvěšení uvedeného usnesení na úřední desce soudu přihlásili své pohledávky za dlužníkem. Do uvedeného konkursního řízení se se svojí pohledávkou přihlásilo celkem 30 konkursních věřitelů, včetně [právnická osoba] s. r. o., jejíž je žalobkyně právní nástupkyní (dnem [datum] [právnická osoba] s. r. o. zanikla fúzí sloučením s nástupnickou [právnická osoba] s. r. o. – pozn. odvolacího soudu). Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem 11 let a 9 měsíců, neboť bylo pravomocně skončeno až dne [datum], tj. dnem, kdy nabylo právní moci usnesení konkursního soudu ze dne [datum] o zrušení konkursu na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení. Kromě toho soud prvního stupně zjistil, že předmětné konkursní řízení bylo po skutkové i procesní stránce složité, že konkursní soud činil ve věci úkony v přiměřených lhůtách a bez průtahů, že žalobkyně (jakož i její právní předchůdkyně) svým jednáním délku posuzovaného řízení žádným způsobem negativně neovlivnila, že na délku posuzovaného konkursního řízení měly zásadní vliv jednak skutečnost, že v rámci posuzovaného konkursního řízení muselo nejprve dojít k vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manželky, které se i přes snahu správce konkursní podstaty nezdařilo vyřídit dohodou, dále to, že se dlouhodobě nedařilo zpeněžit dlužníkův majetek, když jím vlastněný rodinný dům byl prodán až při v pořadí čtvrté nařízené dražbě, a konečně že délka posuzovaného řízení byla negativně ovlivněna nutností vést dalších šest incidenčních sporů souvisejících s předmětným konkursem. Rozvrhovým usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 K 74/2007-593, bylo stanoveno, že zjištěné pohledávky konkursních věřitelů budou uspokojeny ve výši 22,6519676657 %, že k jejich uspokojení bude použito výtěžku ze zpeněžení majetku dlužníka v souhrnné výši [částka] a že žalobkyně coby právní nástupkyně [právnická osoba] s. r. o., která se do konkursního řízení přihlásila s pohledávkou za dlužníkem ve výši [částka], bude z výtěžku konkursu uspokojena vyplacením částky [částka] O splnění rozvrhového usnesení správce konkursní podstaty (opětovně) informoval konkursní soud dne [datum]. Nárok, který žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne [datum]. Žalovaná se však k takto uplatněnému nároku v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě, určené k jeho předběžnému projednání, věcně nevyjádřila a učinila tak až svým stanoviskem ze dne [datum], v němž pouze konstatovala porušení práva žalobkyně na projednání posuzované věci v přiměřené lhůtě s tím, že požadavek žalobkyně na zaplacení finanční kompenzace považuje za nedůvodný. 4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na ust. § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), uzavřel, že v daném případě došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobkyně řádně splnila zákonem stanovenou podmínku pro soudní uplatnění zažalovaného nároku představovanou jeho předběžným uplatněním u příslušného úřadu, avšak požadavek žalobkyně na finanční kompenzaci nemajetkové újmy shledal nedůvodným s odůvodněním, že s ohledem na okolnosti daného případu lze považovat za dostatečnou formu kompenzace žalobkyni způsobené imateriální újmy pouhé konstatování porušení práva, kterého se jí od žalované již v mezidobí, po podání žaloby, dostalo. Zdůraznil přitom, že i konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době je judikaturou považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy, zejména za situace, kdy posuzované řízení mělo pro žalobkyni zanedbatelný význam. Určujícím kritériem pro stanovení formy kompenzace vzniklé nemajetkové újmy je totiž zásadně význam řízení pro účastníka, tedy jinými slovy to, co bylo pro účastníka řízení tzv.„ v sázce“. Relevantní okolnosti daného případu přitom ve svém souhrnu hodnotu významu posuzovaného řízení pro žalobkyni snižují až na nepatrnou úroveň. Primárně již jen z toho důvodu, že konkursní řízení je judikaturou považováno za řízení s obecně nižším významem pro poškozeného. Na další snížení významu posuzovaného řízení pro žalobkyni lze pak usuzovat tam, kde poškozený vystupoval v konkursním řízení v postavení (neprivilegovaného) konkursního věřitele, neboť ti nutně vstupují do konkursního řízení s vědomím, že se jim může ve výsledku dostat toliko poměrného uspokojení jejich pohledávky. Kromě toho soud prvního stupně na vrub nižšího významu posuzovaného řízení pro žalobkyni zohlednil podle jeho názoru obecně platné pravidlo, že odškodňovaná nejistota stran výsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je nižší u konkursních věřitelů, jejichž pohledávky souvisí s jejich podnikatelkou činností, jakož i to, že intenzita utrpěné nemajetkové újmy - která v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, pomíjí již okamžikem, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči zmíněnému konkursnímu věřiteli splnil pravomocné rozvrhové usnesení - je dále objektivně snižována v případě, je-li sdílena větším počtem subjektů v témže procesním postavení, jelikož společenství věřitelů nabízí jisté rozmělnění sdílených negativních subjektivních dopadů na poškozené. Soud prvního stupně proto požadavek žalobkyně na přiznání peněžité náhrady nemajetkové újmy jako nedůvodný zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, která byla v řízení úspěšná pouze zčásti, soud prvního stupně přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka], neboť konstatování porušení práva na projednání věci coby adekvátní formy kompenzace nemajetkové újmy, jejíž přiznání záviselo na úvaze soudu, se žalobkyni dostalo až po podání žaloby a marném uplynutí zákonem stanovené lhůty k předběžnému projednání nároku. 5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, neboť nesdílí závěr soudu prvního stupně o bezvýznamnosti posuzovaného řízení pro žalobkyni, na základě čehož byla shledána přiměřenou kompenzace porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě toliko ve formě pouhého konstatování porušení práva. Na rozdíl od soudu prvního stupně má žalobkyně za to, že obecně není důvodu přiznávat konkursnímu řízení nižší než standardní význam, což pak bezpochyby implikuje oprávněnost jejího požadavku na přiznání peněžitého zadostiučinění, tím spíše, trvalo-li posuzované konkursní řízení bezmála 12 let. Za neopodstatněný považuje názor, že by význam konkursního řízení měl být v případě poškozených konkursních věřitelů bez dalšího považován za nižší již jen proto, že v rámci uvedeného řízení nemohou důvodně očekávat vyšší míru uspokojení a že bylo-li jí již od počátku posuzovaného řízení známo, jaký je zhruba majetek úpadce a v jakém rozmezí se tudíž bude asi pohybovat možné uspokojení přihlášené pohledávky, stěží lze u ní dovozovat významnou nejistotu stran výsledku řízení, jejíhož odškodnění se domáhá. Soud prvního stupně pomíjí fakt, že přihlášené pohledávky věřitelů mohou být v konkursním řízení zcela nebo zčásti popřeny, což samo o sobě zavdává nejistotu ohledně výsledného uspokojení přihlášené pohledávky, a že dokud není s naprostou jistotou známo, v jakém roz