54 CO 426/2021-85 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni [částka] s příslušenstvím (výrok I). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] (výrok II). 2. Takto soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady újmy vzniklé v nezákonně vedeném [uvedeného] stíhání proti žalobkyni před Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 29 T 38/2013, které skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], sp zn. 7 To 325/2019. V důsledku nezákonného [vedeného] stíhání došlo k morálnímu narušení osobnosti žalobkyně, došlo k zásahu do soukromé, rodinné, pracovní a dalších sfér života žalobkyně, která žila v obavě z hrozícího vysokého trestu odnětí svobody, navíc na sklonku života. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a vznesla námitku promlčení, kterou odůvodnila tím, že [uvedené] stíhání pravomocně skončilo dne [datum] a téhož dne počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta, jejíž běh skončil dne [datum], žalobkyně svůj nárok uplatnila až dne [datum]. 4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen, když zprošťující rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum], když téhož dne se konalo veřejné zasedání před odvolacím soudem za přítomnosti obhájce poškozené. Ona sama se jednání nezúčastnila, když toto předem soudu sdělila a souhlasila s rozhodnutím bez její přítomnosti. Během veřejného zasedání bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo odvolání státního zástupce zamítnuto a usnesení nabylo právní moci téhož dne, čímž právní moci nabyl i zprošťující rozsudek Okresního soudu v Chomutově. Účastí obhájce u jednání a jeho vědomost o zprošťujícím rozsudku tak založila vědomost poškozené o vzniku nemajetkové újmy. Od data vyhlášení usnesení, jímž bylo zamítnuto odvolání proti zprošťujícímu rozsudku, počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároku podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., která uplynula dne [datum], přičemž nárok byl u žalované uplatněn až dne [datum], tj. po uplynutí šestiměsíční lhůty, a u soudu uplatněn až dne [datum]. Nárok je tudíž dle soudu prvního stupně promlčen a žaloba bylo z tohoto důvodu zamítnuta. 5. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když v řízení úspěšné žalované přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. 6. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Žalobkyně se závěrem soudu prvního stupně o promlčení jejího nároku nesouhlasí. Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Žalobkyně se veřejného zasedání o odvolání neúčastnila a povědomí o tom, že započal běh šestiměsíční promlčecí lhůty, se tak odvíjelo od doručení rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyni, což nastalo nejdříve dne [datum] a nárok tak byl uplatněn včas. Žalobkyně odkázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, (konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 519/2002 ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 61/2003 ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. 33 Odo 477/2001 ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 ze dne 20. 6. 2012 a sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 ze dne 29. 4. 2010), dle nichž je podstatné pro počátek běhu promlčecí lhůty okamžik, kdy bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno žalobkyni, pokud se jednání odvolacího soudu neúčastnila. Nesprávný je dále dle žalobkyně závěr o tom, že by již samotná vědomost obhájce o zprošťujícím rozsudku zakládala vědomost jeho klienta, když obhájce je osobou odlišnou od poškozeného. Žalobkyně odvolacímu soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl. 7. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za správné a navrhla jeho potvrzení. 8. Žalobkyně vzala v rámci jednání před odvolacím soudem žalobu částečně zpět ohledně částky [částka] s příslušenstvím a trvala na podaném odvolání ohledně přiznání nemajetkové újmy v rozsahu částky [částka] s příslušenstvím. Žalovaná s částečným zpětvzetím žaloby souhlasila. Odvolací soud proto postupoval podle § 222a odst. 1 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zpětvzetí žaloby zrušil a řízení zastavil. 9. Odvolací soud zároveň ve zbytku odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. Po přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku a postupu soudu prvního stupně předcházejícího vydání napadeného rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné. 10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, výsledky tohoto dokazování zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění tak, jak byly popsány soudem prvního stupně, neboť průběh trestního řízení vedeného před Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 29 T 38/2013, který byl soudem prvního stupně zjištěn, nebyl mezi účastníky sporný. Spornou zůstala otázka právního posouzení otázky promlčení nároku žalobkyně. 11. Soud prvního stupně posuzoval nárok žalobkyně na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka], respektive v rámci odvolacího řízení odvolací soud ve výši [částka], vycházejíc z ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb., neboť je nepochybné, že bylo vedeno nezákonné trestní stíhání proti žalobkyni, když byla zproštěna obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu. 12. Podle ustanovení § 32 odst. 3 věty první zák. č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle ustanovení § 35 odst. 1 téhož zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Soud prvního stupně za počátek běhu promlčení lhůty považoval den [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byla žalobkyně obžaloby zproštěna, neboť téhož dne bylo za účasti jejího obhájce rozhodnuto v odvolacím řízení o zamítnutí odvolání státního zástupce. Není správný argument žalobkyně, že se o tom, že zprošťující rozsudek je pravomocný, dozvěděla až dnem jeho doručení, tedy nejdříve dne [datum], jelikož nebyla osobně přítomna veřejnému zasedání odvolacího soudu v její trestní věci. Odvolací soud považuje závěr soudu prvního stupně o době, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku nemajetkové újmy, za správný, navíc podpořený aktuální judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu. Ustanovení § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. konstituuje obecné pravidlo o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, které je určeno neohraničenému okruhu účastníků občanskoprávních vztahů. Musí být vykládáno v souladu s jeho smyslem tak, aby platilo u každého účastníka, jehož se týká, aby nebyla vědomost o vzniku nemajetkové újmy spojené s nezákonným rozhodnutím vykládána odlišně při existenci stejných skutkových okolností. Je tudíž zapotřebí vykládat vědomost poškozeného o vzniku imateriální újmy při jednotě právního řádu v souladu se smyslem zákonné úpravy tak, že v rámci trestního řízení už samotná vědomost obhájce o zprošťujícím rozsudku zakládá vědomost jeho klienta o vzniku nemajetkové újmy. Takový výklad odpovídá i smyslu právní úpravy obhajoby v trestním řízení a obsahuje v sobě i požadavek, aby se poškozený řádně staral o svá práva, přinejmenším aby se nechal informovat svým právním zástupcem o výsledku trestního řízení. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 606/17 ze dne [datum], z něho čerpal soud prvního stupně, podpořil závěry soudů o tom, že pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je třeba vycházet ze dne, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek a jakým způsobem se účastník řízení o jeho skončení dozví, zda osobně při vyhlášení rozhodnutí, doručením rozhodnutí, nebo prostřednictvím svého právního zástupce, není pro okamžik skončení řízení rozhodné. Ústavní soud tak zcela jednoznačně potvrzuje v ústavněprávní rovině výklad soudů, podle něhož počíná šestiměsíční lhůta běžet od vyhlášení konečného soudního rozhodnutí, nikoliv od jeho doručení písemného odůvodnění. 13. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že obhájce žalobkyně se veřejného zasedání odvolacího soudu dne [datum] zúčastnil, při tomto jednání bylo zamítnuto odvolání státního zástupce a z toho důvodu nabyl právní moci i zprošťující rozsudek. Jelikož se jednalo o konečné rozhodnutí ve věci, počala od dne následujícího běžet šestiměsíční promlčecí lhůta, která skončila [datum], žalobkyně předběžné nárok u žalované uplatnila až dne [datum], tedy opožděně. Opožděná je pak i žaloba, podaná u soudu až dne [datum]. 14. Žalobkyní uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu na projednávanou věc nedopadají, neboť jsou založena na jiných sku