55 CO 430/2021-81 — Městský soud v Praze

1. Citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] se sídlem v [obec], [ulice a číslo], částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku a uložil žalobkyni povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Žaloba se opírala o tvrzení, že na dlužníka byl podán insolvenční návrh a následně na něj byl prohlášen konkurs a ustanoven insolvenční správce v osobě žalované. Na žalobkyni následně přešly pohledávky za vyplacené mzdy zaměstnanců, které měli vůči dlužníku, přičemž došlo k vyplacení částky ve výši [částka]. Žalobkyně tak uplatnila pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 203 odst. 1 insolvenčního zákona vůči insolvenční správkyni. Ta žalobkyni sdělila, že jde o promlčenou pohledávku, která nebude v insolvenčním řízení uspokojena. Žalobkyně se proto svých práv domáhala soudně, když dle jejího názoru k promlčení pohledávky nedošlo, neboť nárok byl fakticky dlužníkem uznán. 3. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná s ohledem na důvodně uplatněnou námitku promlčení, kterou uplatnila žalovaná a vedlejší účastník. Dle právní úpravy, účinné ke [datum] dle tehdy platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. v platném znění) činila promlčecí doba 3 roky. Jestliže žalobkyně v řízení tvrdila, že fakticky došlo k uznání dluhu dle § 558 ve spojení s ustanovením § 110 občanského zákoníku tehdy platného, tak obvodní soud tento názor nesdílel. Vykázání dlužných mzdových nároků zaměstnavatelem dle § 7 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, nelze považovat za uznání dluhu. Navíc zaměstnavatel nebyl v okamžiku tohoto vykázání dlužníkem žalobce, mezi ním a žalobcem neexistoval dluh, který by bylo možné uznat a ani obsah vykázání nelze interpretovat jako uznání dluhu, když žádný takový projev vůle z textu vykázání dlužných mzdových nároků neplyne. Dále obvodní soud dovodil, že uplatnění námitky promlčení ze strany insolvenční správkyně, není úkonem v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu byla žaloba zamítnuta a vedlejšímu účastníku na straně žalované přiznány náklady řízení dle zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za právní zastoupení advokátem. 4. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž zejména namítala, že se obvodní soud přesvědčivě nevypořádal s námitkou žalobkyně o neplatnosti námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy, když poukázala znění současně platného ustanovení § 6 odst. 2 a § 8 platného občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. v platném znění), dle nichž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a dále, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Navrhla, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřila s tím, že rozhodnutí soudu I. stupně považuje za věcně správné a ztotožnila se i s jejím právním hodnocením. Navrhla, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek potvrzen. 6. [ulice] účastnice se při jednání odvolacího soudu připojila ke stanovisku žalované, s nímž vyjádřila souhlas. 7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle ustanovení § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 8. Smyslem ustanovení § 7 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, je to, že příslušná krajská pobočka úřadu práce, která rozhoduje ve věci dlužných mzdových nároků, vyzve zaměstnavatele k předložení písemného seznamu dlužných mzdových nároků zaměstnanců za rozhodné období, přičemž se jedná o právní nástroj umožňující uspokojit mzdové nároky zaměstnanců alespoň částečně a co nejrychlejším způsobem. 9. Tento seznam dlužných mzdových nároků, však již ze své podstaty nepochybně nemohl být uznáním dluhu ve smyslu tehdy platného ustanovení § 558 občanského zákoníku, dle něhož uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený, co do důvodů i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. 10. Žádný takový projev vůle v seznamu mzdových nároků nebyl, navíc mezi zaměstnavatelem a státem nebyl vztah věřitele a dlužníka, jak soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl. Je tak zcela zřejmé, že k uznání dluhu v daném případě nedošlo, když skutečnost, že žalobní požadavek je promlčen, byl mezi účastníky nesporný. 11. Odvolatelka v odvolacím řízení pouze setrvala na svém stanovisku, že k uplatnění námitky promlčení ze strany žalované je v rozporu se zásadou o dobrých mravech. K této otázce existuje víceletá judikatura nejvyššího i ústavního soudu, dle níž mohou nastat situace, kdy námitka promlčení je výrazem zneužití práva vůči účastníku, vůči němuž by šlo o nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva. Obecně výkon práv nemá být v rozporu s dobrými mravy, a to platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Současně s tím je však třeba uvést, že námitka promlčení je obvyklým právním nástrojem a příčí se dobrým mravům jen výjimečně, když by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku nepřiměřeně tvrdý ve srovnání s charakterem uplatněného práva. Vždy je nutno rovněž zvažovat, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích a je institutem zákonným, tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (viz rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 309/95, II. ÚS 2842/10 i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, 26 Cdo 45/2010, 28 Cdo 3100/2009, 25 Cdo 960/2014, 26 Cdo 1105/2015 i rozhodnutí další). 12. V souzené věci je zřejmé, že žalovaná ve smyslu § 6 odst. 2 a § 8 platného občanského zákoníku nijak netěžila z nepoctivého či protiprávního činu, ani její postup neznamená zneužití práva. Žalovaná uplatněný požadavek ze strany státu byla povinna posuzovat jako pohledávku za majetkovou podstatou a za této situace zcela v souladu s právními předpisy odmítla plnit za situace, když pohledávka byla uplatněna po uplynutí promlčecí doby. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že nikoliv uplatnění námitky promlčení, ale spíše obrana žalobkyně poukazující na zneužití práva nese prvky nemravného jednání. Je třeba si uvědomit, že stát a jeho orgány (úřady práce) jsou vybaveny z veřejných prostředků dostatečným odborným aparátem, který měl včas a řádně hájit zájmy daňových poplatníků a v daném případě uplatnit pohledávku vůči insolvenční správkyni včas. Jestliže tak neučinil a důvodně byla uplatněna námitka promlčení, je žalobkyně povinna za této situace nést negativní důsledky s tím spojené, včetně zamítnutí žalobního požadavku a nákladových výroků z toho plynoucích. 13. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení potvrdil. 14. Odvolací soud si je vědom ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, dle něhož náklady, které v řízení vznikly insolvenčnímu správci se hradí z majetkové podstaty, nicméně ve smyslu ustanovení § 137 a následující o. s. ř., je však nutno rozhodnout i o nákladech sporného řízení mezi účastníky. Bylo tak rozhodnuto o nákladech mezi žalobkyní a žalovanou před soudy obou stupňů dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., v odvolacím řízení za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. 15. Výrok o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí vyplývá ze zásady úspěchu ve věci. [ulice] účastnici vznikly náklady za právní zastoupení advokátem, a to za účast u odvolacího jednání dle advokátního tarifu za jeden úkon po [částka], jedna paušální náhrada hotových výloh po [částka] a 21 % sazba DPH [částka] v součtu [částka].