58 CO 266/2022-107 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se smluvním úrokem ve výši 19,70 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, dále částku [částka], smluvní úrok ve výši [částka] a úrok z prodlení ve výši [částka], to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), ohledně zaplacení částky [částka] žalobu zamítl (výrok II.). Současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši [částka], a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tím, že se jedná o nárok ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] se žalovaným dne [datum]. 3. Na základě provedeného dokazování vzal soud I. stupně za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, bankou, a žalovaným, byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] jíž se banka zavázala žalovanému poskytnout sjednaný úvěrový rámec ve výši [částka], a žalovaný se zavázal v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve sjednané výši [částka] úvěr splácet. Ve smlouvě byl sjednán smluvní úrok ve výši 19,70 % p. a., jakož i datum splatnosti jednotlivých měsíčních splátek, počínaje dnem [datum]. Žalovaný poskytnutý úvěr vyčerpal dne [datum], řádnou splátku úvěru učinil ve dnech [datum], [datum] a [datum], v dalších případech se jednalo o částečné splátky úvěru, neboť žalovaný nesplatil úvěr prostřednictvím splátky ve sjednané výši a ve sjednaném termínu splatnosti příslušné splátky. Dle všeobecných produktových podmínek GE [příjmení] [příjmení] účinných od [datum] bylo porušením smluvních povinností porušení kteréhokoli smluvního ujednání obsaženého ve smluvní dokumentaci a také ocitnutí se v prodlení se splněním jakékoli pohledávky banky. Ve všeobecných produktových podmínkách byly upraveny také následky porušení smluvních podmínek. [příjmení] využila svého práva vyplývajícího ze smlouvy o úvěru, jejíž součástí byly dle článku I. bodu 2. také všeobecné produktové podmínky, a úvěr ke dni [datum] prohlásila za splatný, přičemž oznámení o zesplatnění odeslala žalovanému. Ke dni zesplatnění byl dluh žalovaného vyčíslen na částku [částka], kdy tato částka byla tvořena nesplacenou jistinou úvěru ve výši [částka], smluvním úrokem ke dni prohlášení splatnosti ve výši [částka], úrokem z prodlení ke dni prohlášení splatnosti ve výši [částka], dále náklady za upomínání ve výši [částka] a smluvní pokutou ve výši [částka]. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na současnou žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, přičemž současná žalobkyně vyzvala žalovaného opětovně k úhradě dluhu. Žalovaný ani po výzvě ze strany žalobkyně svůj dluh neuhradil. Žalobkyně se poté obrátila se svým nárokem na soud. 4. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil jako nárok na vrácení nesplaceného úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ o. z.“) a dále jako nárok na úrok ve smyslu § 1802 o. z. ve vazbě na nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v pozdějším znění. O úrocích z prodlení bylo rozhodnuto dle § 1970 o. z. 5. Soud I. stupně se dále zabýval otázkou oprávněnosti, resp. výší smluvní pokuty dle § 2048 odst. 1 o. z., a v této části neshledal nárok žalobkyně oprávněným. Vycházel přitom z toho, že smlouva uzavřená mezi účastníky je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z., přičemž dle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Takovou nerovnováhou bylo dle názoru soudu I. stupně i ujednání o smluvní pokutě jako součásti obchodních podmínek, kdy v uvedeném případě byla sice v předmětné smlouvě sjednána smluvní pokuta, avšak nebyla stanovena její výše, kdy tato byla určena odkazem na Sazebník banky. Výše smluvní pokuty proto nebyla součástí samotné smlouvy, tedy listiny, k níž žalovaný připojuje svůj podpis (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11). Vzhledem k tomu, že ujednání o smluvní pokutě bylo v posuzovaném případě sjednáno v rozporu se zákonným ustanovením § 1813 o. z., shledal toto ujednání neplatným dle § 576 o. z., a v této části žalobu zamítl. 6. O nákladech řízení před soudem I. stupně bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen,,o. s. ř.“, žalovanému byla uložena povinnost uhradit žalobkyni poměrnou část nákladů řízení dle úspěchu ve věci, tj. v rozsahu 44 % Náklady žalobkyně činily [částka] za zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení. 7. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 224 odst. 3 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, byla mu tedy přiznána náhrada nákladů za dva úkony po [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. 8. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž namítal, že mu bylo odepřeno právo na obhajobu, požádal o odročení jednání z důvodu pozitivního testu na covid, nemohl se tak zúčastnit soudního jednání. Vytýkal soudu I. stupně, že věc neposuzoval komplexně, souvislost obou smluv a to, jak banka a její zaměstnanci postupovali při refinancování úvěru, neprověřovali bonitu a schopnost splácet úvěr, šlo jim pouze o„ čárky a bonusy“. Poukázal dále na praktiky žalobkyně, která jej zastrašuje výkonem exekuce. Žádal, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek ve výroku I. a III. a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného poukázala na to, že žalovaný důvody omluvy k jednání nijak nedoložil, jeho námitku, že mu bylo odepřeno právo na obhajobu, tak považovala za nedůvodnou. Pokud si stěžoval na chování banky a zaměstnanců, ani k tomu nic konkrétního neuvedl, ani nedoložil. Žádala, aby odvolání žalovaného bylo zamítnuto. 10. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém stanovisku. Žalovaný se k odvolacímu jednání nedostavil, ač byl řádně a včas předvolán, o odročení jednání nepožádal, odvolací soud proto jednal dle § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti. 11. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalovaného neshledal opodstatněným. 12. Soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů učinil odpovídající skutkový závěr, který správně posoudil i po stránce právní. 13. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval námitkou žalovaného, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, pokud jednání nebylo odročeno v situaci, kdy se nemohl účastnit nařízeného jednání z důvodu pozitivního testu na covid-19, o čemž soud I. stupně včas informoval. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný požádal o odročení jednání ráno před jednáním s tím, že se z důvodu pozitivního testu na covid-19 nemůže dostavit k jednání, soud I. stupně o jeho žádosti věděl, ale nepovažoval ji za dostatečnou a doloženou. 14. Odvolací soud sice důvod uváděný žalovaným (pozitivní test na covid-19) považoval za důležitý důvod pro odročení jednání, vycházel přitom z toho, že za takový důvod se považuje jak okolnost (událost), která účastníku objektivně (nezávisle na jeho vůli) a nepředvídatelně zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka - za důležitou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 3987/2011). Nemoc účastníka řízení zpravidla takový důležitý důvod představuje, přičemž nelze obvykle po účastníkovi spravedlivě požadovat, aby současně s omluvou svou zdravotní indispozici rovněž doložil. 15. V daném případě se však jednalo o specifickou situaci, kdy zdravotní indispozice nebyla tvrzena, důvodem měl být pozitivní test na covid-19, tedy nutnost zůstat v izolaci. Pokud žalovaný disponoval pozitivním výsledkem testu, nic mu nebránilo, aby jej soudu I. stupně doložil současně s omluvou, případně dodatečně v průběhu řízení. Žalovaný tak však neučinil ani v průběhu odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že se k odvolacímu jednání nedostavil, svou neúčast u odvolacího jednání žádným způsobem neomluvil, nemohl být ani poučen o tom, že je třeba, aby důvod omluvy řádně doložil. Odvolací soud přitom vycházel z toho, že příslušné poučení lze poskytnout pouze účastníkovi, který se dostavil k jednání,