62 CO 44/2022-244 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ze dne [datum] opraveným usnesením ze dne [datum] (dále jen rozsudek soudu prvního stupně – pozn. odvolacího soudu) rozhodl o žalobě žalobců a) až t) tak, že výroky I. až V. uložil žalovanému povinnost uzavřít žalobci a) až h) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků blíže specifikovaných v těchto výrocích, to vše v katastrálním území Dejvice, obec Praha, okres hlavní město Praha, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku, výrokem VI. vyloučil k samostatnému řízení, řízení ve vztahu mezi ostatními žalobci označenými písmeny i) až t) a žalovaným a výrokem VII. žalobcům a) až h) nepřiznal vůči žalovanému náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodl ve věci částečným rozsudkem podle § 152 odst. 2 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaný prokázaný skutkový stav„ v zásadě nesporoval.“ Prvostupňový soud dovodil, že předmětné pozemky splňují zákonné požadavky podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb. pro to, aby mohly být bezúplatně převedeny do vlastnictví žalobců. Svoje závěry v odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji rozebral. 2. Výrok VII. o nákladech řízení odůvodnil podle § 150 o. s. ř., když shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby žalobcům náhrada nákladů řízení nebyla přiznána. K tomu uvedl, že po podání žaloby žalovaný nárok uplatněný žalobcem a) a později i dalšími žalobci, nesporoval, uzavření smluv o bezúplatném převodu pozemku však bránila ta skutečnost, že z důvodu uplatněného restitučního nároku s ním nemohl disponovat. 3. Proti rozsudku podali odvolání žalobci b) až h), a to pouze do jeho výroku VII. o nákladech řízení. S důvody, pro které jim soud prvního stupně náhradu nákladů řízení nepřiznal, nesouhlasili. Pokud prvostupňový soud spatřoval důvod hodný zvláštního zřetele v tom, že žalovaný nemohl s pozemky nakládat dobrovolně proto, že na nich vázl restituční nárok, tak tento nárok nikdy nebyl v průběhu celého sporu vázán na žádný z pozemků, u nichž byla výroky I. až V. žalovanému uložena povinnost tyto pozemky žalobcům bezplatně vydat. Odůvodnění napadeného rozsudku je tak nelogické, neboť restituční nárok se v průběhu řízení opakovaně vztahoval pouze k pozemku [parcelní číslo] v katastrálním území Dejvice a vydání ostatních pozemků žalobcům tak nic nebránilo. Není ani pravdou, že žalovaný chtěl pozemky vydat dobrovolně. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tak by během řízení, které začalo již v roce 2004, předmětné pozemky, kromě pozemku [číslo] vydal, neboť mu v tom nic nebránilo. Žalovaný vůli k dobrovolnému plnění neměl, pouze ji účelově deklaroval. Nepřiznáním náhrady nákladů řízení žalobcům bylo odňato jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 598/2000). Žalobci znovu zdůraznili, že žalovaný neměl skutečnou vůli dobrovolně plnit, když během letitého sporu nevydal jediný z předmětných pozemků žádnému z žalobců dobrovolně; naopak tato skutečnost jasně ukazuje, že šlo pouze o jeho účelové prohlášení. Restituční spor byl však podle závěru soudu jediným důvodem pro to, proč žalobcům náhrada nákladů řízení nebyla přiznána. 4. Závěrem žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobcům přizná náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka], když tyto sestávají z nákladů právního zastoupení, cestovného a náhrady za promeškaný čas. Náklady řízení v odůvodnění odvolání žalobci podrobně specifikovali. 5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 6. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 3 o. s. ř.) správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, aniž by ve věci nařizoval odvolací jednání / § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a shledal odvolání žalobců převážně opodstatněným. 7. Předmětem odvolacího řízení byl toliko nákladový výrok ve vztahu k žalobcům b) až h) za stavu, kdy žalobce a), který je v řízení zastoupen jiným advokátem – Mgr. [jméno] [příjmení], - se do tohoto rozsudku neodvolal a řízení ve vztahu ke zbývajícím žalobcům i) až t), bylo výrokem VI. rozsudku vyloučeno k samostatnému řízení. 8. Žalobci v řízení zcela uspěli a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak mají právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému, který ve sporu podlehl. Prvostupňový soud jim však náhradu nákladů nepřiznal, s poukazem na ust. § 150 o. s. ř., když pro tento postupu shledal důvody hodné zvláštního zřetele, a to, jak je zřejmé z jeho stručného odůvodnění, především okolnosti sporu. 9. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, má právo na náhradu nákladů, které při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, do jehož právní sféry bezdůvodně zasahoval (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2862/07). Výjimku z tohoto pravidla představuje ust. § 150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudu, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníka řízení (srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 191/06). Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1840/10). 10. Ustanovení § 150 o. s. ř., zakládající – při splnění podmínky, že proto jsou důvody zvláštního zřetele hodné – diskreční oprávnění soudu, nelze považovat za předpis, který by zakládal možnost zcela volné úvahy soudu (ve smyslu absolutní libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 401/06). Jde o ustanovení s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 4290/2015). 11. Soudu prvního stupně je třeba vytknout, že postup podle § 150 o. s. ř. zvolil za stavu, kdy účastníkům nedal prostor se k aplikaci tohoto zákonného ustanovení vyjádřit, ač pokud takto uvažoval, tak bylo jeho povinností účastníkům tuto možnost předestřít a umožnit jim, aby v tomto směru uplatnili svoji argumentaci. Právo na náhradu nákladů řízení je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak správně žalobci poukazují a postupem soudu jim toto právo bylo odepřeno. 12. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem důvody pro postup podle § 150 o. s. ř. neshledává. Tyto prvostupňový soud, jak vyplývá z výše uvedeného, spatřoval toliko v okolnostech případu, když podle jeho názoru žalovaný nároky žalobců nesporoval. Podle přesvědčení odvolacího soudu ovšem tato skutečnost sama o sobě důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. být nemůže. Soud prvního stupně pokud takto postupoval, měl zvážit též poměry žalobců i žalovaného a všechny okolnosti sporu, včetně délky řízení, postoje účastníků v průběhu řízení s přehlédnutím výsledku sporu. Řízení bylo zahájeno již v roce 2004, žalovaný tak měl značný časový prostor pro to, aby požadovanou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku s žalobci tak, jak postupně do řízení přistoupili, uzavřel, přesto tak ale neučinil. Žalobci v odvolání poukazují na to, že se tvrzený restituční nárok nevázal na žádný z pozemků, jejichž vydání se žalobci domáhali. Tento závěr z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně dovodit sice nelze, v každém případě ale, i kdyby tomu tak nebylo, tak je zřejmé, že okolnosti případu s přihlédnutím k poměrům účastníků nejsou natolik významné, aby umožňovaly v řízení úspěšným žalobcům jim právo na náhradu nákladů řízení odejmout. K tomu zbývá jen zopakovat, že k odvolání se žalovaný, ač mu bylo soudem prvního stupně zasláno, nevyjádřil. 13. Odvolací soud tak uzavírá, že je namístě o nákladech řízení roz