70 CO 397/2021-92 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu o nároku žalobce na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, výrokem II. zamítl rovněž žalobu o nároku žalobce na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně po podrobné rekapitulaci žalobního návrhu i procesního stanoviska žalovaného k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalovaného podáním doručeným žalovanému dne [datum]. Nárok žalobce nebyl projednán v zákonné šestiměsíční lhůtě. Mezi účastníky bylo dle soudu rovněž nesporné, že řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 1/2012 bylo zahájeno dne 29. 12. 2011 a pravomocně skončilo dne [datum], jakož i to, že řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 EC 99/2012 bylo zahájeno dne 31. 8. 2012 a posledním rozhodnutím ve věci bylo rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti, které bylo žalobci doručeno dne [datum]. Jednalo se o usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 135/19. Vzhledem k tomu, že uvedené skutečnosti učinili účastníci nespornými, nebyly předmětem dokazování a soud prvního stupně z nich vycházel právě jako ze skutečností nesporných. S odkazem na ust. § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8, § 13 odst. 1, § 32 odst. 1a 3 a § 35 odst. 1 zák.č. 82/1998 Sb. (dále jen zákona) se pak soud prvního stupně především zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení. V případě řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 1/2012 bylo mezi účastníky nesporné, že předmětné řízení pravomocně skončilo dne [datum], promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v souladu s ust. § 32 odst. 3 zákona proto podle soudu prvního stupně uplynula dne [datum] (správně [datum] – poznámka odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že žaloba na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s tímto řízení byla u soudu podána až dne [datum], je zřejmé, že tak bylo učiněno až více než 4 roky po uplynutí promlčecí doby. V případě druhého posuzovaného řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 EC 99/2012 bylo dle soudu v řízení zjištěno, že posledním rozhodnutím ve věci bylo rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 135/19 ze dne [datum], které bylo žalobci doručeno dne [datum]. K uplynutí promlčecí doby tak došlo dne [datum]. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne [datum], je podle soudu prvního stupně zřejmé, že se tak stalo i v tomto případě až po uplynutí zákonné promlčecí doby. K tomu prvoinstanční soud poznamenal, že v obou případech i samotné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u žalovaného dne [datum] nastalo až v okamžiku, kdy byly oba nároky promlčeny. V souvislosti s hodnocením promlčecí doby soud odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to např. ve věci 28 Cdo 590/2011 a 1 Cz 18/81. V daném případě je naprosto zřejmé, že ust. § 32 odst. 3 zákona je ustanovením speciálním k § 629 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník). Za nesprávný označil soud výklad žalobce, který se domnívá, že v daném případě je třeba vycházet z občanského zákoníku, který nabyl účinnosti dne [datum], jakožto zákona novějšího ve smyslu lex posterior derogat priori. V daném případě je dle soudu naopak třeba vycházet z toho, že zákon č. 82/1998 Sb. upravuje speciální nároky z odpovědnosti státu za škodu nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Jedná se tedy o zákon speciální k občanskému zákoníku a je třeba naopak vycházet ze zásady lex specialis derogat generali (obdobně srov. např. rozhodnutí NS 30 Cdo 2722/2012). Poukázal též na to, že vztah občanského zákoníku a zákona č. 82/1998 Sb. je přímo vyjádřen v ustanovení § 26 zákona. K námitce žalobce, že použití šestiměsíční promlčecí lhůty pro nároky z titulu nemajetkové újmy znamená nerovnost v právech účastníků občanskoprávního vztahu, soud konstatoval, že promlčecí doba se vztahuje k určité kategorii nároků, a to konkrétně nároku na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Speciální délka promlčecí doby není vázána na určitou kategorii subjektů občanskoprávního vztahu, ale na určitou kategorii nároků z těchto vztahů vyplývajících, přičemž zdůraznil, že i občanský zákoník zná různé délky promlčecí doby v případě různých nároků (např. § 634 o.z.). Vzhledem k uvedeným skutečnostem soud zamítl oba nároky žalobce v plném rozsahu včetně požadovaného příslušenství a o nákladech řízení rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání. V něm tak, jako již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, uvedl, že na věc je třeba pohlížet prizmatem nového občanského zákoníku a rovněž Listiny základních práv a svobod, neboť nový občanský zákoník byl schválen a nabyl účinnosti až po vydání a účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., a jedná se tak o jeho nepřímou novelizaci. Pokud by zákonodárce chtěl potvrdit, že by měla být promlčecí doba vůči státu pouze půlroční, pak to mohl podle názoru žalobce udělat výslovně, což se však nestalo zjevně proto, že by došlo k neodůvodněnému privilegování státu v soukromoprávních vztazích, které ale mají být založeny na rovnosti účastníků. Dále žalobce uvedl, že dle § 21 NOZ se stát v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jestliže promlčecí lhůta, ať již pro uplatňování majetkových nebo nemajetkových nároků, je tři roky a platí obecně vůči všem fyzickým a právnickým osobám navzájem, tak musí platit i vůči státu, který má v soukromoprávních vztazích stejné postavení jako jakákoli jiná právnická osoba. Stát si tak podle názoru žalobce nemůže pro sebe uzurpovat výhodnější právní postavení než jakákoli jiná právnická osoba. Proto je třeba podle žalobce uplatňovat na žalovaný právní vztah obecnou tříletou dobu a nikoli promlčecí dobu pro stát jakkoli privilegovanou. K vysvětlení soudu, že se nejedná o nerovnost v právech, nýbrž o rozdílnost promlčení u rozdílných nároků, žalobce poznamenal, že podle jeho mínění jde i tak o nerovnost v právech subjektů a neodůvodněné privilegování jednoho z nich. Plédoval za to, že je třeba vytvořit jednotný systém odškodňování křivd a újem včetně promlčování těchto odškodňovacích nároků, a zdůraznil, že křivdy, kterých se na komkoli dopouští stát v rámci soudních řízení, jsou intenzivnější, než kdyby se jich dopouštěl někdo jiný, neboť stát má povinnost v oblasti justice jednat nestraně a bez průtahů. Podle žalobce nelze použít ani argumentaci, že jde o vztah obecnosti a speciality, takže se nemůže použít občanský zákoník, neboť pozdější NOZ běh promlčecí doby upravoval pro všechny případy, a to komplexně. Má se tedy podle něj uplatnit pravidlo lex posterior derogat priori. Připomenul, že již před soudem prvního stupně uváděl, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s pojetím materiálního právního státu, dobrými mravy a jedná se o zjevné zneužití práva, které nemá požívat dle § 8 NOZ právní ochrany. Pokud by námitce promlčení soud vyhověl, došlo by k diskriminaci žalobce. Sdělil rovněž, že fakt, že šestiměsíční lhůta je zásadně dostačující k uplatnění nároku na imateriální újmu, neznamená, že toto ustanovení není v rozporu s rovností účastníků. Po citaci několika nálezů Ústavního soudu pak dodal, že od skončení řízení ve věci 74 C 1/2012 již uplynula i tříletá lhůta, a výslovně proto uvedl, že proti výroku I. rozsudku jeho odvolání nesměřuje (přičemž i tak vytkl soudu prvního stupně pochybení v datech). Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví (zjevně pouze ve výroku II.) a přizná mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. K odvolání žalobce se žalovaný písemně vyjádřil jen velmi stručně. Rozsudek označil za zcela správný a navrhl jeho potvrzení. Zároveň se z účasti na jednání omluvil a vyjádřil souhlas s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. 5. Z podnětu odvolání a v jeho rozsahu odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, tj. jeho meritorní výrok II. a výrok o nákladech řízení III., jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo /ust. § 212, § 212a o.s.ř. Učinil tak v nepřítomnosti obou účastníků, resp. jejich zástupců, neboť žalovaný, jak již bylo uvedeno shora, se z účasti na jednání odvolacího soudu omluvil, a také právní zástupce žalobce krátce před jednáním omluvil svoji neúčast u jednání s tím, že byl jmenován členem vlády ČR. Obě strany sporu však souhlasily, aby věc byla odvolacím soudem projednána v jejich nepřítomnosti, resp. v nepřítomnosti jejich zástupců. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze popřát sluchu. 6. Podle § 32 od