70 CO 97/2022-191 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od [datum] do zaplacení a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně po rekapitulaci žalobního návrhu i procesního stanoviska žalované a po provedeném dokazování k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. S odkazem na ust. § 5 písm. a), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen zákona) soud prvního stupně konstatoval, že v každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona, případě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. Soud se proto, jak uvedl, zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 zákona a zrekapituloval, že předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od [datum], kdy žádala o udělení výjimky, přičemž žalobkyně za konec řízení označila usnesení o zastavení řízení, jež jí bylo doručeno dne [datum]. Žádala proto odškodnit za 43 měsíců vedení tohoto řízení, když za přiměřených považovala toliko 5 měsíců. Předmětný spor je možno podle názoru soudu označit za skutkově, procesně i hmotně právně složitý, neboť předmětem řízení bylo splnění podmínek pro akreditované zařízení, jež si vyžádalo rozsáhlejší dokazování, a to jak v podobě listinných důkazů, tak v podobě místního šetření přímo v nemocnici. Možnost započtení praxe probíhající na neakreditovaném pracovišti byla umožněna až zákonem [číslo] jímž byl novelizován zákon č. 95/2004 Sb. Žalobkyně se podle názoru soudu na délce řízení částečně podílela, když jednak musela být vyzvána k doplnění listinných podkladů ke své žádosti prokazující její praxi a dále řízení prodloužila tím, že si podala jen blanketní rozklad, jež odůvodnila až k výzvě žalované. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, prvoinstanční soud dospěl k závěru, že k žádným významným průtahům v řízení nedocházelo. Na celkovou délku řízení měla vliv především složitost řízení, ovšem k rozkladu žalobkyně bylo přezkoumávané rozhodnutí [datum] pro nepřezkoumatelnost částečně zrušeno. Posuzované řízení lze podle soudu zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, neboť konečné rozhodnutí ve věci ovlivnilo dobu, kdy žalobkyně mohla přistoupit k atestaci a následně vykonávat lékařské povolání. Na základě všech těchto úvah soud prvního stupně uzavřel, že délka řízení trvajícího 1 rok a 11 měsíců na dvou stupních je okolnostem případu přiměřená. K tomu uvedl, že nejpozději přípisem žalované ze dne [datum] bylo žalobkyni sděleno, že [nemocnice], a. s. nesplňuje podmínky pro uznání praxe žalobkyně, tj. že jí doložená praxe nesplňuje podmínky předepsané vzdělávacím programem specializačního oboru, tedy žalobkyně již nebyla v nejistotě ohledně výsledku napadeného řízení a byla žalovanou vyzvána ke sdělení svého stanoviska. Soud k tomu poznamenal, že žalobkyni nelze upřít, že by o její žádosti mělo být přes uvedené závěry věcně rozhodnuto, nicméně smyslem odškodnění nemajetkové újmy z nepřiměřeně dlouhého řízení je podle soudu odškodnit nejistotu, v níž se účastník naříkaného řízení nachází ohledně jeho výsledku, a tou již žalobkyně nejpozději od června 2019 netrpěla. S ohledem na uvedené, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, když neshledal existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání, v němž uvedla, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, nicméně věc posoudil chybně pro právní stránce. Vyjádřila přesvědčení, že nebylo na místě posuzovat, zda řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, nýbrž to, že řízení nebylo skončeno ani v mimořádně stanovené lhůtě 90 dnů dle § 5 odst. 4 zák.č. 500/2004 Sb. (dále jen správního řádu). Namítané správní řízení nejen že neskončilo v uvedené lhůtě, ale trvalo několikanásobně déle. Právě tento postup lze odčinit pouze finanční satisfakcí. Žalobkyně poukázala na to, že právě s ohledem na předpokládanou složitost řízení zákonodárce stanovil lhůtu 90 dnů, oproti běžným lhůtám 30, resp. 60 dnů, a zdůraznila, že se žalovaná stanovené lhůtě ani nepřiblížila, přičemž i prověření podmínek na místě samém plánovala až několik měsíců po uplynutí lhůty a i poté, kdy měla k dispozici všechny podklady, rozhodla až za další čtyři měsíce. V průběhu řízení navíc docházelo k delším obdobím nečinnosti. Prvoinstanční rozhodnutí bylo poté k opravnému prostředku žalobkyně zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Ani nové rozhodnutí nebylo vydáno bezodkladně – žalovaná otálela další dva měsíce a pro žalobkyni poté již řízení ztratilo význam, takže vzala svůj návrh zpět. Ke svému podílu uvedla, že byla vyzývána k doplnění návrhu i doplnění rozkladu, nicméně na výzvy reagovala ve stanovených lhůtách a její podíl na celkové délce řízení byl zcela marginální. O průběh řízení se žalobkyně po celou dobu intenzivně zajímala, což zvyšuje celkový význam řízení, který byl již tak z obecného pohledu zvýšený. Ohradila se proti tomu, že by snad po [datum] pro ni význam řízení výrazně klesl, když jí mělo být neformálně sděleno, že podmínky pro uznání praxe nesplňuje. Poukázala na to, že závazným je až rozhodnutí ve věci, které nejen že nebylo vydáno ve lhůtě, ale navíc bylo k rozkladu žalobkyně zrušeno pro nepřezkoumatelnost. I předmětné sdělení ministerstva ovšem žalobkyně obdržela až dluhu po uplynutí lhůty pro rozhodnutí. Odkázala v této souvislosti i na to, že sporná praxe žalobkyni nakonec byla uznána. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřila a uvedla, že od podání žádosti byla žalobkyně s pracovníky žalované v pravidelném kontaktu a byla informována o náročnosti řízení. Dále poukázala na personální poddimenzovanost příslušného pracoviště, jakož i na to, že žalovaná nemá žádnou možnost, jak ověřit splnění podmínek pro uznání praxe, vyjma spolupráce s poskytovateli zdravotních služeb. V případě nemocnice [právnická osoba] žalovaná poznamenala, že v minulosti vedla žalobkyně s tímto zařízením soudní spor, a proto možná nebyla spolupráce s předmětným zařízením příliš dobrá. Již od [datum] muselo být žalobkyni z průběhu řízení zřejmé, že podmínky pro udělení akreditace nesplňuje. Jelikož žalobkyně nedoložila opak, nemohla očekávat jiný výsledek řízení, a nebyla tedy po dobu trvání řízení udržována v nejistotě. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že s ohledem na obtížnost řízení nebylo jeho trvání nepřiměřené, a navrhla, aby byl rozsudek potvrzen. 5. Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně replikou, uvedla, že si samozřejmě byla vědoma toho, že výsledek řízení může být pro ni nepříznivý, ale právě v tom spočívala její dlouhodobá nejistota. K odkazu na špatnou personální situaci žalované poukázala na to, že tato okolnost nemůže jít k její tíži stejně jako případné obtíže se zajišťováním podkladů. Svůj dávný soudní spor s [nemocnice] označila za irelevantní. Zdůraznila také, že jí podaný rozklad nebyl jen formálním, což je patrné i z toho, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno. V závěru se neztotožnila s názorem žalované, že na její případ nedopadá odškodnění v penězích, a navrhla shodně jako v odvolání změnu napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení. 6. Z podnětu odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo /ust. § 212, § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je v zásadě třeba popřát sluchu. 7. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, z něhož mohl i odvolací soud vycházet, aniž bylo v rámci odvolacího řízení třeba doplňovat či opakovat důkazy. Nicméně právní závěry učinil podle názoru odvolacího soudu chybné. 8. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala náhrady nemajetkové újmy, jež jí měla vzniknout v řízení vedeném žalovanou pod sp. zn. MZDR [číslo]. V namítaném řízení žalobkyně návrhem doručeným ministerstvu dne [datum] žádala o udělení výjimky a rozhodnutí o započtení odborné praxe probíhající na neakreditovaném pracovišti dětského oddělení, ordinace praktického lékaře pro děti a dorost a chirurgické ambulance [nemocnice], a. s., do specializačního vzdělávání v oboru dětské lékařs