72 CO 13/2022-117 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené [anonymizována tři slova] pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), co do zbylé části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako přiměřené finanční náhrady za nevydaný pozemek původně označený [anonymizováno] [číslo] zahrada, o výměře [výměra], v katastrálním území Dolní a [ulice] [ulice], obec Brno z titulu svého restitučního nároku dle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě (dále jen „zákon o půdě“). 3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhoval zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Činil spornou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně i výši požadované finanční náhrady. 4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel zejména ze zjištění, že žalovaný rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] určil, že žalobkyně není vlastníkem pozemku [anonymizováno] [číslo], zahrada, o výměře [výměra] v katastrálním území Dolní a [ulice] [ulice], obec Brno s tím, že jí přísluší náhrada podle zákona o půdě. Restituční nárok uplatnil za svého života původní restituent pan [jméno] [příjmení], narozený [rok], který zemřel v roce [rok] a jeho jedinou dědičkou se stala žalobkyně jako jeho manželka. Aktivní legitimaci žalobkyně, respektive skutečnost, že se stala jedinou dědičkou po panu [jméno] [příjmení] ml. a po panu [jméno] [příjmení], měl soud prvního stupně za prokázanou na základě závěrů vyplývajících z rozsudku Městského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [číslo jednací] a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně dne [datum rozhodnutí] požádala žalovaného o poskytnutí náhradního pozemku, případně o poskytnutí finanční náhrady. Žalovaný žalobkyni sdělil, že při poskytování náhrad musí postupovat podle zákona o půdě, respektive že cena původního pozemku po ocenění podle zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. činí [částka]. Soud prvního stupně měl znaleckým posudkem Ing. [jméno] [příjmení] [číslo] za prokázané, že předmětný pozemek byl ke dni přechodu na stát ([číslo] a [rok]) zahradou, přičemž jeho cena dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. činí [anonymizováno] [spisová značka], tedy při výměře [výměra] celkem [částka]. Žalovanému byla dne [datum] doručena předžalobní upomínka žalobkyně. 5. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce. Aplikoval § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě a konstatoval, že dle tohoto zákona za pozemky, které se nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku. Náhrady se pak poskytují v cenách platných ke dni [datum], přičemž u věcí nemovitých v cenách stanovených podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Současně vzal v úvahu závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19, z nichž plyne, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je nad jeho doslovným zněním upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona. Přiměřená finanční náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě přitom nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v ustanovení § 28a zákona o půdě, které je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. V návaznosti na uvedené pak soud prvního stupně vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. s tím, že toto navýšení základní hodnoty náhrad, vyplývajících z § 28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb., je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku, přičemž tato náhrada má být navyšována či naopak snižována toliko ve výjimečných případech. S přihlédnutím k uvedeným závěrům shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou pouze částečně, přiznal žalobkyni jako oprávněné osobě dle § 11 odst. 2 zákona o půdě peněžitou náhradu ve výši [částka], odpovídající šestinásobku jejího nevypořádaného restitučního nároku v hodnotě [částka], a co do zbylé části žalobu zamítnul. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni přiznané peněžité plnění spolu s úroky z prodlení rozhodl s poukazem na § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s tím, že počátek prodlení se odvíjí od splatnosti náhrady upravené v § 16 odst. 1 zákona o půdě. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu účastníků nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. 6. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobkyně i žalovaný. Žalobkyně napadla odvoláním rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu jeho zamítavého výroku o věci samé (výrok II.) a výroku o nákladech řízení (výrok III.). Žalovaný naopak směřoval své odvolání do vyhovujícího výroku o věci samé (výroky I.) a do výroku o nákladech řízení (výrok III.). 7. Žalobkyně v odvolání namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázala na to, že žalovaného požádala o poskytnutí finanční náhrady za nevydaný pozemek [anonymizováno] [číslo], zahrada, o výměře [výměra] v katastrálním území Dolní a [ulice] [ulice], obec Brno ve výši [částka], odpovídající obvyklé ceně nevydaného pozemku stanovené znaleckým posudkem Ing. [jméno] [příjmení]. Vyjádřila nesouhlas s postupem soudu prvního stupně, který náhradu za nevydaný pozemek určil v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] ve výši šestinásobku ceny odňatého pozemku stanovené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Vyjádřila přesvědčení, že takto stanovenou náhradu nelze považovat za spravedlivou a přiměřenou ve smyslu judikatury Ústavního soudu, reprezentované nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 4139/16. Uvedla, že původní nevydaný pozemek [anonymizováno] [číslo], zahrada, o výměře [výměra] v katastrálním území Dolní a [ulice] [ulice], obec Brno nyní odpovídá pozemkům označeným v katastru nemovitostí jako parc. [číslo] zahrada, o výměře 168 m2 a parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o výměře [výměra], vše v katastrálním území Černá Pole, obec Brno. Poukázala na to, že v současné době se v daném místě pozemky prodávají za cenu 35 000 [spisová značka], což znamená, že by současná tržní cena nevydaného pozemku činila [částka]. Při porovnání současné ceny nevydaných pozemků s náhradou stanovenou soudem prvního stupně ve výši [částka] je dle žalobkyně patrný zcela zřejmý nepoměr. Zdůraznila, že výše náhrady přiznaná soudem prvního stupně za nevydaný pozemek je absolutně neadekvátní, neboť vychází z cen platných před 25 lety a není ani možné za ni v daném místě pořídit pozemek srovnatelný s pozemkem nevydaným. Vyjádřila názor, že náhrada by měla být přiznána v rozumném poměru k tržní ceně pozemku. Na podporu své argumentace citovala závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Závěrem navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku změnil tak, že vyhoví žalobě i co do částky [částka] s příslušenstvím, ohledně níž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta. 8. Žalovaný v odvolání namítal nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně a nesprávné právní posouzení věci. Zopakoval svou námitku, že v řízení nebyla prokázána aktivní věcná legitimace žalobkyně. Vytýkal soudu prvního stupně, že v tomto ohledu vyšel z rozsudků soudů vydaných v jiném sporném řízení, v nichž bylo konstatováno, že žalobkyně je jedinou dědičkou po oprávněných osobách, aniž bylo předloženo dědické usnesení, z něhož by bylo zřejmé, že restituční nárok byl v dědickém řízení projednán. Vyjádřil přitom názor, že pokud není prokázán přechod restitučního nároku tím, že je výslovně projednán v dědickém řízení, nelze žalobkyni považovat za a