72 CO 323/2020-174 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a současně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci také částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok II). Dále soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to k rukám žalobcova zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, a rovněž do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě ve znění jejího doplnění ze dne [datum], kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení celkem částky [částka] s příslušenstvím z titulu peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu vznikla nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. [spisová značka]. 3. Žalovaná navrhovala, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta, neboť dle jejího názoru délka posuzovaného řízení není nepřiměřená, a není dán proto důvod, aby byl žalobce za tvrzenou nemajetkovou újmu odškodněn. 4. Na základě provedených důkazů a nesporných tvrzení účastníků řízení, ze kterých vyplynul především průběh posuzovaného řízení, který soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal jak co do časové posloupnosti úkonů účastníků řízení a ve věci rozhodujících soudů, tak i co do podstatného obsahu těchto úkonů, učinil soud prvního stupně závěr o skutkovém stavu věci, z něhož předně plyne, že žalobce byl účasten řízení vedeného před Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. [spisová značka] v procesním postavení žalovaného. Řízení ve vztahu k jeho osobě započalo dne [datum], kdy žalobce obdržel žalobu a soudem vydaný elektronický platební rozkaz, přičemž dosud není skončeno. Ke dni [datum] tak posuzované řízení trvalo 5 let a 7 měsíců. V době od [datum] do [datum], tj. po dobu 2 let a 6 měsíců, byla v této věci řešena procesní otázka související se záměnou účastníků, a to opakovaně na třech stupních soudní soustavy, kdy soud prvního stupně, soud odvolací i soud dovolací rozhodovaly vždy dvakrát. Dále se soud v posuzovaném řízení procesně zabýval opakovanými výzvami k zaplacení soudních poplatků, řádnými podáními účastníků, vadami podaných odvolání, byla připuštěna změna žaloby, v rámci dokazování byly provedeny listinné důkazy, účastnický výslech i výslech tří svědků. Meritorně bylo ve věci rozhodováno dvakrát soudem prvního stupně a dvakrát soudem odvolacím. Nakonec bylo ve věci podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, a o věci tudíž bude rozhodováno také na třetím stupni soudní soustavy. Žalobce svůj nárok na odškodnění předběžně uplatnil u žalované dne [datum], z její strany však nic plněno nebylo. 5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Celkovou dosavadní délku posuzovaného řízení v trvání 5 let a 7 měsíců (ke dni [datum]) přitom s poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu České republiky zhodnotil jako nepřiměřenou. V této souvislosti vzal v úvahu, že celkovou délku tohoto řízení negativně ovlivnilo opakované procesní a meritorní rozhodování soudu, zejména opakované rušení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím, respektive dovolacím, a řešení otázky záměny účastníků po dobu dvou let a šesti měsíců, kdy nebylo možné ve věci rozhodnout meritorně. Dospěl tedy k závěru, že odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, je v daném případě dána. Současně uzavřel, že žalobci vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu presumovaná nemajetková újma, kterou je namístě odškodnit finančním zadostiučiněním. Při stanovení výše tohoto zadostiučinění vyšel, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, ze základní částky [částka] za první dva roky řízení a poté za každý další rok jeho trvání. Při celkové délce posuzovaného řízení v trvání 5 let a 7 měsíců tak základní částku zadostiučinění vyčíslil na částku [částka], kterou následně modifikoval ve smyslu kritérií upravených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl přitom k závěru, že je třeba základní částku snížit o 30% z důvodu skutkové, právní i procesní složitosti věci, když zohlednil především opakované rozhodování soudů na třech stupních soudní soustavy, řešení otázky záměny účastníků na straně žalobce, předmět sporu, jakož i dokazování listinnými důkazy a výslechy účastníků řízení a tří svědků. Důvody pro snížení či zvýšení základní částky peněžitého zadostiučinění pak v souvislosti s hodnocením kritéria podílu žalobce na řízení soud prvního stupně neshledal, když se žalobce nijak nepodílel nejen na urychlení posuzovaného řízení, ale ani na žádných průtazích. Pokud jde o kritérium postupu orgánu veřejné moci, soud prvního stupně sice uzavřel, že se na celkové délce řízení negativně promítl nekoncentrovaný postup soudů, když rozhodnutí soudu prvního stupně byla opakovaně rušena soudem odvolacím, a v případě rozhodnutí řešícího otázku záměny účastníků řízení bylo zrušeno také rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím, uvedené skutečnosti měl však za dostatečně zohledněné již stanovením peněžité formy odškodnění. V souvislosti s tímto kritériem tedy žádné důvody pro zvýšení nebo pro snížení základní částky odškodnění neshledal. [příjmení] závěr pak soud prvního stupně učinil i ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro žalobce. Posuzované řízení totiž v závislosti na jeho předmětu nepatří mezi ta, kterým judikatura Evropského soudu pro lidská práva přisuzuje zvýšený význam pro účastníky, a ostatně žalobce ani zvýšený význam posuzovaného řízení pro jeho osobu netvrdil. Shora popsaným postupem pak soud prvního stupně dospěl k výsledné výši zadostiučinění, které tak vyčíslil na konečných [částka] s tím, že tuto částku považoval ve vztahu k nemajetkové újmě, jež žalobci v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení vznikla, za adekvátní. Soud prvního stupně proto žalobě co do této částky spolu s požadovaným zákonným úrokem z prodlení vyhověl, přičemž ve zbývající části, která přiznanou částku převyšovala, žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), tak, že žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, když výše přiznaného plnění záležela na úvaze soudu. 6. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobce i žalovaná. 7. Žalobce, který svým odvoláním napadl zamítavý výrok předmětného rozsudku, v této souvislosti namítl, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil otázku vlivu zákonných kritérií vymezených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. na výši peněžitého zadostiučinění. Soudu prvního stupně přitom vytkl, že složitost řízení posuzoval jen optikou obecného a formálního hodnocení podstaty věci. Zdůraznil přitom, že věc v posuzovaném řízení nelze považovat za složitou, neboť od samého počátku byla žaloba neprojednatelná, přičemž ihned po připuštění změny žaloby byla vznesena námitka promlčení. Pokud by soud v posuzovaném řízení postupoval řádně a neprojevoval zcela základní neznalosti práva, pak by bylo o meritu věci rozhodnuto velmi rychle. Žalobce též poukázal na nesprávný postup soudu, jehož se v posuzovaném řízení dopustil při rozhodování o záměně účastníků, a zejména pak na jeho pochybení při opětovném rozhodování o této procesní otázce po zrušení jeho v pořadí prvního rozhodnutí a rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem, kdy tento soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu. Při rozhodování věci mezitímním rozsudkem pak soud postupoval zmatečně, když rozhodl o základu nároku vymezeného v původní žalobě před připuštěním její změny. Dle žalobcova názoru to byl především Okresní soud v Příbrami, který se nerespektováním zákonných postupů a zmatečným rozhodováním podstatným způsobem podílel na celkové délce posuzovaného řízení. V této souvislosti pak žalobce soudu prvního stupně vytkl, že při svém rozhodování nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když složitost věci nehodnotil v kontextu s postupem rozhodujícího orgánu a nerespektoval tak princip proporcionality. V rámci doplnění odvolací argumentace při jednání před odvolacím soudem pak žalobce prostřednictvím svého právního zástupce zpochybnil také správnost postupu soudu prvního stupně při výpočtu vlastní základní částky peněžitého zadostiučinění, přičemž vyjádřil názor, že s ohledem na změnu životní úrovně, ke které v České republice došlo od doby přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, z něhož soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel