91 CO 16/2022-330 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu na konstatování, že trestním stíháním žalobce, vedeným od [datum] do [datum] pro podezření ze spáchání trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník), v souběhu s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku neoprávněně žalovaná zasáhla do práva žalobce na ochranu osobnosti (výrok I.), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Současně zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši [částka] (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). 2. Soud I. stupně takto rozhodl již podruhé o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení původně částky [částka], která se skládala jednak z majetkové škody odpovídající nákladům obhajoby v částce [částka] a dále odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši [částka]. Škoda žalobci vznikla v důsledku trestního stíhání jeho osoby, které bylo vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 160/2014. Řízení bylo následně zastaveno v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby žalobcem o zaplacení nákladů obhajoby ve výši [částka] a o zaplacení nemajetkové újmy ve výši [částka] poté, kdy žalovaná žalobci zaplatila na nákladech obhajoby částku [částka] a na náhradu nemajetkové újmy částku [částka]. Předmětem řízení zůstal nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka]. 3. Soud I. stupně ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 C 207/2017-151, kterým zamítl žalobu na konstatování, že trestním stíháním žalobce zasáhla žalovaná neoprávněně do práva žalobce na ochranu osobnosti (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci [částka] (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení [částka] (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Soud I. stupně dospěl ve svém rozhodnutí k názoru, že trestní stíhání mělo vliv na politickou karieru žalobce v době komunálních voleb i do Senátu Parlamentu České republiky v roce 2014, když kandidování ve volbách neumožňovaly volební řády [obec] strany sociálně demokratické (dále i jen„ ČSSD“) osobám trestně stíhaným, mezi které žalobce patřil. Seznal tedy příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a dopadem na jeho profesní dráhu v roce 2014, která spočívala v nemožnosti jeho kandidatury za svou stranu. Příčinnou souvislost však již soud I. stupně nespatřoval mezi trestním stíháním a nezařazením žalobce na kandidátku ČSSD do komunálních voleb v roce 2018, kdy o nezařazení rozhodli ostatní spolustraníci. 4. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 91 Co 344/2019-228, rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 C 207/2017-151, ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že se žaloba zamítá v části, v které se žalobce domáhal zaplacení částky [částka]; jinak napadený rozsudek ve výroku II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud ohledně tzv. teorie ztráty šance uzavřel, že není pro svou problematičnost všeobecně přijímána a dále postupoval podle teorie adekvátní příčinné souvislosti. Vycházeje z výsledků komunálních voleb a voleb do Senátu Parlamentu ČR odvolací soud dovodil, že by žalobce měl možnost být zvolen pouze do zastupitelstva města Přerova v roce [rok], avšak do Senátu Parlamentu ČR a do zastupitelstva města Přerova v roce [rok] by již nemohl být zvolen, neboť politická strana ČSSD postupně ztratila voličské preference. 5. Dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3204/2020-355, odmítl. Žalobce podal ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 417/21 tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3204/2020-355, rozsudkem Městského soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 91 Co 344/2019-228 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 C 207/2017-151, bylo porušeno právo žalobce zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a všechna uvedená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud v nálezu vyložil, že stát nese objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, i když je pro osobu poškozenou výše újmy či příčinná souvislost problematicky prokazatelná. V tomto případě bylo dle Ústavního soudu klíčovým, že žalobce byl po dlouhá léta veřejně činnou osobou, významným politikem, senátorem a dokonce primátorem statutárního města. Tím, že bylo zahájeno jeho trestní stíhání, byla narušena důvěra občanů v jeho osobu, která je pro svobodnou soutěž politických sil stěžejní. Obecné soudy proto pochybily v tom, když dovodily, že k ukončení politické kariery žalobce došlo nikoliv v důsledku trestního stíhání, ale v příčinné souvislosti s propadem volebních preferencí politické strany. Stát zahájením trestního stíhání zasáhl žalobce jako politika na místě pro něj nanejvýš citlivém tím, že zpochybnil jeho důvěryhodnost. Ta je přitom rozhodná pro další působení ve veřejné funkci či obecně v politice. Zpětné nabytí důvěry bývá, když ne nemožné, tak přinejmenším velmi obtížné. V případě žalobce tento sice dokončil své mandáty (jako primátor a jako senátor), ale vzápětí reagovala sama strana tím, že žalobce již nepostavila na kandidátku. Nebýt trestního stíhání, tak by s velmi vysokou pravděpodobností politická kariéra žalobce pokračovala i nadále. Podstatnou okolností totiž nebyl propad preferencí určitého politického subjektu, ale skutečnost, že žalobce naprosto ztratil šanci se o získání mandátu vůbec ucházet, zapojit se do volebního klání a usilovat o zisk mandátu. K ukončení veřejné činnosti žalobce tak došlo jednoznačně v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, přičemž jeho návrat do politického života byl tak de facto znemožněn. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění obecné soudy podle Ústavního soudu nezohlednily konkrétní charakter veřejné činnosti žalobce ve spojení s účelem garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci. Z ústavního hlediska proto nelze vhledem ke všem okolnostem, které vyšly najevo, považovat za přiměřenou dosud přiznanou částku, proto zrušil rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud pak nepředepsal obecným soudům pro daný případ použití nějaké právní doktríny, ani teorie tzv.„ ztráty šance“. 6. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, Expozitura v [obec], Oddělení [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] (dále jen jako„ usnesení o zahájení trestního stíhání“) bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ trestní řád“) zahájeno trestní stíhání žalobce a dalších 12 osob pro jednání právně kvalifikované jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 3 trestního zákoníku v souběhu s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, spáchané ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo žalobci doručeno dne [datum]. Usnesením Krajského státního zastupitelství v [obec], pobočka v Olomouci ze dne [datum] byla trestní věc žalobce odňata Okresnímu státnímu zastupitelství ve [obec] a současně bylo rozhodnuto o tom, že ve věci bude nadále působit Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci. Usneseními Krajského státního zastupitelství v [obec], pobočka v Olomouci ze dne [datum], [datum] a [datum] bylo trestní stíhání žalobce zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, veškerá citovaná usnesení byla jako nezákonná zrušena usneseními Nejvyššího státního zástupce ze dne [datum], [datum] a [datum]. Dozorující státní zástupkyni byla trestní věc odňata a přidělena jinému státnímu zástupci. Dne [datum] byla k Okresnímu soudu v Přerově podána Krajským státním zastupitelstvím v [obec], pobočka v Olomouci, obžaloba. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum] bylo rozhodnuto, že se trestní věc žalobce odnímá Okresnímu soudu v Přerově a přikazuje se Okresnímu soudu v Olomouci. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum] byl žalobce uznán vinným a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne [datum] byl napadený rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušen. Druhým rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum] byl žalobce u