4 T 17/2018 — Městský soud v Praze

1. Podle § 129 odst. 2 trestního řádu tento rozsudek neobsahuje, pokud se týká výroku I. a II. odůvodnění, jelikož se ihned po jeho vyhlášení vzdali státní zástupce i obžalovaný odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění a obžalovaný zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. 2. Pokud se týká výroku III. o odkazu poškozené [nemocnice] (dále také jen„ NNH“) s nárokem na náhradu škody z rozhodnutí soudu na řízení ve věcech občanskoprávních ve smyslu § 314r odst. 4 tr. řádu a § 229 odst. 2 tr. řádu, k tomu soud uvádí následující. 3. Obžaloba byla původně podána pro skutek jinak definovaný, než je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, kdy obžalovanému bylo kladeno za vinu vedle spáchání zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku i spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, spáchaný formou účastenství jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Obžaloba vycházela z konstrukce (zjednodušeně), že o částku, kterou obžalovaný poskytl jako úplatek MUDr. [jméno] [příjmení] a MUDr. [jméno] [příjmení], mohlo být sníženo plnění ze smlouvy uzavřené mezi společností [právnická osoba] a [nemocnice], kdy úplatek poskytnutý obžalovaným [příjmení] uvedeným osobám byl kompenzován zvýšenou cenou za poskytnuté služby. 4. V rámci jednání o dohodě o vině a trestu (dále také jen„ DVT“) však státní zástupce z uvedené právní kvalifikace ustoupil, kdy je třeba konstatovat, že ani ze shromážděných důkazů nelze dovodit pro původní právní kvalifikaci naplnění veškerých znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, spáchaný formou účastenství jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Shromážděné důkazy jednak neodpovídají na otázku, zda plnění, které poskytovala NNH společnosti [právnická osoba] bylo adekvátní za (reálně) poskytnuté služby a zda případná výše úplatku by měla na adekvátnost takového plnění vliv, kdy se ve vztahu k výši poskytovaného úplatku jednalo měsíčně v průměru o zlomek plnění, které NNH poskytovala za takové služby. Je tak otázkou, zda vůbec lze určit, že výše úplatku poskytnutého obžalovaným mohla mít nějaký vliv na (odůvodnitelnost) výše plnění poskytované NNH za dodané služby, zda i přes poskytovaný úplatek nelze plnění NNH považovat za adekvátní. V tomto smyslu důkazy ve spisu absentují. Druhou zásadní otázkou je, zda spis obsahuje důkazy, ze kterých by bylo možné dovodit úmysl obžalovaného k uvedenému trestnému činu. Je zcela logické (a v tomto smyslu se vyjádřil i obžalovaný při jednání o uzavření DVT), že primárním zájmem obžalovaného bylo udržení smluvního vztahu mezi [právnická osoba] a NNH, kdy (teoretická) potencionální škoda ve formě eventuálně zvýšeného plnění ze strany NNH ve prospěch [právnická osoba] zjevně šla mimo volní složku obžalovaného. Otázka, zda výše plnění NNH byla právě v důsledku poskytování úplatku modifikována (oproti oprávněným nákladům na pořízení služeb) není shromážděnými důkazy prokazována, přičemž shromážděné důkazy tím spíš ani neprokazují, zda obžalovaný o takové eventualitě věděl nejméně v rovině srozumění, která je třeba pro uvedenou právní kvalifikaci. 5. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že nárok poškozené [příjmení] není odvozen od skutku, který byl popsán ve sjednané DVT, která byla soudem schválena. Nárok poškozeného zůstal sporným, zjevně jak ze strany samotného obžalovaného, tak i ze strany dozorujícího státního zástupce, který prostřednictvím sjednané DVT ve výše uvedeném rozsahu spornost možné jiné (další) právní kvalifikace a z nich vyplývajících důsledků (včetně potencionálního vzniku škody poškozené [příjmení]) přistoupením na zúžení jednání oproti původně podané obžalobě vyjádřil. 6. I kdyby snad byla ve sjednané DVT zůstal zachován původní popis skutku a jeho právní kvalifikace, je zřejmé s ohledem na výše uvedené ohledně absence důkazů k vyčíslení škody, že dle recentní judikatury, konkrétně s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1420/22, by nebylo možné, aby soud učinil rozhodnutí ve smyslu ust. § 314r odst. 4 tr. řádu a § 228 tr. řádu a přiznal poškozenému vlastním rozhodnutím právo na náhradu škody. Z uvedeného rozhodnutí je totiž třeba poukázat na následující právní věty, které v podstatě zcela bezezbytku dopadají na projednávanou věc. <i>1. Podstatou právního institutu dohody o vině a trestu je dohodnutý kompromis mezi obviněným a státním zástupcem, obsahem kterého je doznání obviněného, že spáchal skutek, který je mu dáván za vinu, výměnou za dohodnutý mírnější trest. Obsahem této dohody je i rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení. Soudu je v řízení o schvalování dohody o vině a trestu přenechána role určité„ pojistky“, že sjednaná dohoda je v souladu se zákonem, je správná a vyjadřuje pravou a skutečnou vůli obviněného, který ji sjednal s plnou znalostí všech důsledků s ní spojených.</i> <i>2. Není-li však skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, resp. není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody dán podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, odkáže soud poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem (§ 229 tr. řádu).</i> <i>3. Souhlasí-li obviněný s popisem skutku, avšak rozsah a způsob náhrady škody nebyl součástí předložené dohody a rovněž vrchní státní zástupkyně (s ohledem na výhrady ke způsobu stanovení škody jak stěžovatele, tak i všech poškozených) uznala a označila vznesené nároky na náhradu škody za sporné, nelze mít za to, že byl skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy tak, jak předpokládá § 314r odst. 4 věta druhá za středníkem tr. řádu pro postup dle § 228 tr. řádu.</i> 7. Se shora uvedených důvodů soud odkázal poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.