12 Co 225/2024-40 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 41 972,42 Kč (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala úhrady kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 477,89 Kč za období od 1. 6. 2023 do 7. 8. 2023, smluvního úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 41 972,42 Kč od 8. 8. 2023 do 6. 9. 2023, smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 41 972,41 Kč od 7. 9. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 972,42 Kč od 18. 8. 2023 do zaplacení a částky 1 786 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 751 Kč (výrok III).2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uhrazení částky 41 972,42 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným dne 21. 2. 2020 uzavřela rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Následně se žalovaným dne 14. 4. 2021 uzavřela dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 50 000 Kč a úvěr byl žalovanému schválen dne 14. 4. 2021. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaným přistoupila dne 8. 8. 2023 žalobkyně k zesplatnění úvěru a současně žalovaného k úhradě dluhu vyzvala předžalobní upomínkou. Dluh žalovaného sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 41 972,42 Kč, nesplaceného kapitalizovaného smluvního úroku výši 1 477,89 Kč za období od, Anonymizováno, 1. 6. 2023 do 7. 8. 2023, smluvního úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 41 972,42 Kč od 8. 8. 2023 do 6. 9. 2023, smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 41 972,42 Kč od 7. 9. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 972,42 Kč od 7. 9. 2023 do zaplacení. Žalovaný se navíc dostal do nepovoleného debetu na svém účtu ve výši 1 786 Kč, proto žalobkyně vedle shora uvedených částek požadovala, aby žalovanému byla uložena k zaplacení i částka 1 786 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Soud I. stupně konstatoval, že žalobkyně se omluvila z jednání nařízeného na den 3. 4. 2024, čímž se vzdala poučení podle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).5. Poté uzavřel, že žalobkyně v řízení dostatečně konkrétně netvrdila, že by řádně ověřovala úvěruschopnost žalovaného, že by prověřila jeho majetkové poměry, jaké byly příjmy a jaké byly výdaje žalovaného, jak je zjistila a jak ověřila správnost těchto zjištění. Bez těchto tvrzení nelze posoudit podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), zda žalobkyně jako poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a databází nebo i z jiných zdrojů. Není tak zřejmé, zda žalobkyně poskytla úvěr [§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)] bez důvodných pochybností žalovaného jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, což má za následek podle § 87 ZoSÚ neplatnost smlouvy o úvěru a povinnost žalovaného jako spotřebitele vrátit jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 ZoSÚ je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48 ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, do českého právního řádu a soud posuzuje z úřední povinnosti dodržování unijního práva zajišťující ochranu spotřebitele [viz např. rozhodnutí SDEU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18)]. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný se jednání neúčastnil, netvrdil a neprokazoval, jaké jsou jeho možnosti vrátit jistinu, soud I. stupně dovodil, že doba tří dnů od právní moci rozsudku jako lhůta k plnění předvídaná zákonodárcem je dobou dostatečnou a žalobě částečně vyhověl (výrok I napadeného rozsudku). S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a skutečnost, že se žalovaný dostane do prodlení až po právní moci rozsudku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), soud I. stupně zbývající část žaloby zamítl (výrok II napadeného rozsudku).6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, která byla v řízení neúspěšná pouze v nepatrné části, náhradu nákladů řízení ve výši 1 751 Kč za uhrazený soudní poplatek, s tím, že paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. žalobkyně nepožadovala.7. Žalobkyně podala včasné odvolání do zamítavého výroku II, v části kterou byla zamítnuta žaloba co do zákonného úroku z prodlení z částky 41 972,42 Kč od 18. 8. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.8. Za nesprávné právní posouzení považuje aplikaci ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, dle něhož v případě neplatné smlouvy o úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.9. Předmětnou úvěrovou smlouvu prohlásil soud I. stupně za absolutně neplatnou, plnění žalobkyně na základě této smlouvy je tak plněním bez právního důvodu. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času dle ust. § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) Dle tohoto ustanovení platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní úprava pak uvádí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem.10. Žalobkyně má za to, že pravidlo o času plnění zakotvené v ZoSÚ, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Obecná a zvláštní úprava pak mají společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, nevylučuje zvláštní právní úprava obecnou a lze je aplikovat se stejným výsledkem. Pravidlo o času plnění povinnosti spotřebitele vrátit bezdůvodné obohacení vzniklé z neplatné smlouvy o úvěru se uplatní jen tam, kdy věřitel spotřebitele vyzval k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby částku uhradil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Určení možností spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky, a tím prospívá i postavení spotřebitele. Jde tedy o skutečnosti, kterých se spotřebitel dovolává jako pro sebe příznivých a přinášejících výhodu. Je to tedy právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, tak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazovaní.11. Žalobkyně tak spatřovala pochybení soudu I. stupně především v neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, neboť neprovedl žádné důkazy, na jejichž základě by dospěl k závěru, že nebylo v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele ze dne 8. 8. 2023. Žalovaný zůstal během celého řízení zcela pasivní a nijak se k návrhu žalobkyně nevyjádřil, nesplnil tak svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku, měl však ale postupovat dle obecného pravidla a přiznat žalobci nárok na zákonný úrok z prodlení, přičemž žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu vyzvala přípisem ze dne 8. 8. 2023.12. Soud I. stupně se také vůbec nezabýval pohledávkou č. , hodnota, z titulu záporného zůstatku na běžném účtu žalovaného č. , č. účtu, ve výši 1 786 Kč, kdy minimálně v části dlužného pojistného v celkové výši 286 Kč se nejednalo o dluh vzniklý v souvislosti se smlouvou o kontokorentu, ale o dlužné pojistné za pojištění pro případ úmrtí a invalidity III. stupně.13. S ohledem na uvedené důvody žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn odvolacím soudem ve výroku II. tak, že žalovanému by bylo uloženo zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 972,42 Kč od 18. 8. 2023 do zaplacení.14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., přičemž podle obsahu odvolání vycházel z odvolacího návrhu žalobkyně, která navrhovala pouze změnu výroku II napadeného rozsudku v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do zákonného úroku z prodlení z částky 41 972,42 Kč od 18. 8. 202