13 Co 226/2024-780 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 55 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od 17. 1. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 55 200 Kč za den 16. 1. 2019 a dále o zaplacení částky 158 880 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 272 939,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III), výrokem IV uložil žalované zaplatit státu soudní poplatek za odvolání ve výši 10 705 Kč a doplatek soudního poplatku ve výši 2 760 Kč, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku, a konečně ve výroku V, ve spojení s opravným usnesením, zavázal žalovanou zaplatit v téže lhůtě státu náklady řízení ve výši 9 991,05 Kč.2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě podané u něj dne 24. 1. 2019, kterou se žalobkyně domáhala na žalované [po částečném zpětvzetí žaloby a poté, co bylo o žalobě podané společně s jejím manželem , jméno FO, , narozeným dne , datum, (dále jen „manžel“), již dílem pravomocně rozhodnuto v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, (dále jen „předchozí rozsudek“)] zaplacení částky 214 080 Kč jako (doplatku) náhrady za denní péči (nezbytné úkony pečovatelských služeb) poskytovanou jí v období druhého pololetí roku 2018 jejím manželem, a to z titulu náhrady škody na zdraví, způsobené žalobkyni v důsledku úrazu utrpěného dne , datum, v , adresa, v rámci žalovanou pořádaného zájezdu, spolu se zákonným úrokem z prodlení od , datum, (jakožto dne následujícího po marném uplynutí lhůty k plnění poskytnuté žalované v předžalobní upomínce) až do zaplacení. Obrana žalované pak spočívala (posléze již výlučně) v namítané nepřiměřenosti rozsahu žalobkyní v žalobě kalkulované a k odškodnění (po 120 Kč/hod.) žádané nezbytné péče (15,5 hodiny denně), když předchozím (žalovanou akceptovaným) rozsudkem bylo žalobkyni přiznáno odškodnění za časový objem potřebné péče činící sedm hodin denně.3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se na základě cestovní smlouvy, uzavřené s žalovanou cestovní kanceláří (resp. její právní předchůdkyní , právnická osoba, .) dne , datum, , zúčastnila spolu s manželem zájezdu do , adresa, v termínu od , datum, do , datum, . Na výletě do , adresa, konaném dne , datum, a zakoupeném od delegáta žalované utrpěla žalobkyně v důsledku havárie autobusu zranění s trvalými následky, pro něž byla uznána plně invalidní. Je upoutána na invalidní vozík z důvodu trvalého ochrnutí dolní poloviny těla se všemi z toho plynoucími negativními důsledky, musí užívat řadu léků a je odkázána na pomoc a péči druhých osob, zejm. pak manžela. V žalovaném období druhého pololetí roku 2018 žalobkyně pobírala příspěvek na péči ve výši 4 400 Kč měsíčně, tj. celkem 26 400 Kč.4. Dále soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně potřebuje asistenci při řadě úkonů denní potřeby, kterou jí zabezpečuje její manžel, věcně popsanou v časovém snímku vztaženém k měsíci říjnu 2020, o němž účastníci učinili nesporným, že zde obsažený popis odpovídá i období roku 2018 (jde o výčet úkonů v celkovém časovém rozsahu 16 hod. a 15 min. denně). Ze znaleckých posudků , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, nicméně vyplynulo, že takový rozsah deklarované nezbytné péče je neadekvátní, nadsazený, neodpovídající zdravotnímu stavu žalobkyně, jakkoliv krajně nepříznivému, navíc nerealizovatelný při poskytování služeb jedinou osobou, nota bene osobou věku žalobkynina manžela. První jmenovaný znalec odhadl nutný rozsah vskutku nezbytné dopomoci žalobkynina manžela jen na 4 hodiny denně, druhý znalec posléze na 7 hodin a 40 min. denně.5. Poté, co soud prvního stupně doplnil dokazování v intencích pokynů obsažených v usnesení ze dne 30. 8. 2023, č. j. 13 Co 104/2023-658, jímž zdejší odvolací soud zčásti zrušil jeho přechozí rozsudek, o účastnický výslech žalobkyně a svědecký výslech jejího manžela, jakož i poté, co s poukazem na ustanovení § 13 o. z. shrnul, že judikatorní praxe zdejšího odvolacího soudu se kloní ke stanovení rozsahu nezbytné péče v intervalu 9 – 9,5 hod., uzavřel, že denní rozsah žalobkyni jejím manželem v druhém pololetí roku 2018 nad rámec běžné rodinné solidarity poskytované potřebné péče činil 9,5 hodiny.6. Zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 („obč. zák.“), a s ohledem na mezi účastníky již nespornou odpovědnost žalované za škodu, vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autobusu při plnění závazku z cestovní smlouvy, se dle závazných pokynů odvolacího soudu soustředil již jen na posouzení rozsahu náhrady škody ve smyslu jím citovaného § 449 odst. 1 obč. zák., spočívající v nákladech na pravidelnou péči o žalobkyni za žalované období. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, uzavřel, že za jednu hodinu denní péče by sice žalobkyni příslušela náhrada ve výši 130 Kč, že však žalobkyně požadovala toliko částku 120 Kč/hod., kterýmžto požadavkem je vázán. Nad rámec odškodnění přiznaného předchozím rozsudkem [128 160 Kč jako 184 (dnů) x 7 (hodin denně) x 120 (Kč) minus příspěvek na péči ve výši 26 400 Kč) tak žalobkyni podle soudu prvního stupně přísluší ještě doplatek náhrady ve výši 55 200 Kč [(184 (dnů) x 2,5 (hodiny denně) x 120 (Kč)].7. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl ještě co do posledně uvedené částky, kterou žalované s poukazem na ustanovení § 1970 o. z., jakož i nařízení vlády č. 351/2013 Sb. uložil zaplatit spolu s úrokem z prodlení od 17. 1. 2019 do zaplacení, měla-li žalovaná plnit dle výzvy žalobkyně do 16. 1. 2019, a ve zbylém rozsahu, vymezeném ve výroku II, žalobu zamítl jako nedůvodnou.8. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1, 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně měla plný úspěch v rozsahu požadavku na zaplacení částky 2 255 Kč, požadované na náhradu za náklady vynaložené ve druhém pololetí roku 2018 na léky a zdravotní pomůcky a pravomocně přiznané již předchozím rozsudkem, v rozsahu žalobního požadavku na náhradu za péči, s nímž ve výsledku uspěla v rozsahu částky 183 360 Kč, pak záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Náklady zastoupení žalobkyně advokátem soud prvního stupně vypočetl podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“). Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení rozhodnutím soudu plně osvobozena od soudních poplatků, soud prvního stupně uložil žalované podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „PoplZ“), a s přihlédnutím k výsledku řízení povinnost zaplatit státu jednak soudní poplatek za předchozí odvolací řízení, zahájené odvoláním žalobkyně, ve výši 10 705 Kč, jednak doplatek soudního poplatku za řízení v prvním stupni ve výši 2 760 Kč. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně konečně žalované uložil též povinnost k náhradě alikvotní části (54%) nákladů státu představovaných státem zaplaceným znalečným ve výši 18 502 Kč.9. Obě účastnice napadly rozsudek soudu prvního stupně včasnými a přípustnými odvoláními. Žalobkyně jím brojila proti jeho zamítavému výroku o věci samé v části, v níž jí nebyla přiznána částka 158 880 Kč s příslušenstvím, žalovaná napadla odvoláním jeho závislé výroky.10. Žalobkyně v odvolání zpochybnila opodstatněnost úvah soud prvního stupně o potřebě jakkoliv krátit odškodnitelnou denní péči oproti v žalobě vymezenému rozsahu 15,5 hod./den, poukazujíc na v jiné její odškodňovací při s žalovanou vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1024/2023. Jako chybnou hodnotí žalobkyně v odvolání rovněž úvahu soudu prvního stupně o vázanosti žalobním požadavkem na zaplacení náhrady za péči ve výši 120 Kč/hod., majíc v této souvislosti za to, že pokud jí soud prvního stupně přiznal výrazně nižší, než v žalobě požadovanou částku, pak mu nic nebránilo vyjít z účastníky v průběhu řízení věcně akceptované sazby 130 Kč/hod., neboť i při její aplikaci by stále nerozhodoval ultra petitum. O náhradě nákladů řízení sice soud prvního stupně rozhodl co do základu správně, při jejich vyčíslení však žalobkyni opomenul přiznat cestovní náhrady a náhradu za promeškaný čas v souvislosti s účastí jejího zástupce při jejím účastnickém výslechu konaném vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu v místě jejího bydliště dne 16. 1. 2024.11. Proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v jejím odvolání dotčeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.12. Žalovaná v odvolání nebrojí vůči tomu, že jí soud prvního stupně nákladově zavázal za použití § 142 odst. 3 o. s. ř., napadenému rozsudku však vytkla nesprávné vyčíslení výše žalobkyní v řízení účelně vynaložených nákladů. Při stanovení výše odměny žalobkynina advokáta soud prvního stupně pod