17 Co 293/2024-355 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli , jméno FO, , narozeném dne , datum, , zemřelém dne , datum, , a to neopominutelným dědicem v první třídě dědiců (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení , částka, , k rukám zástupce žalobce, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit státu na účet zdejšího soudu na náhradu nákladů řízení , částka, , do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že je dědicem zůstavitele , jméno FO, (dále jen „Zůstavitel“), s odůvodněním, že jako vnuk Zůstavitele je jeho jediným dědicem na základě zákonné posloupnosti, a že závěť Zůstavitele předložená v průběhu dědického řízení, jíž se dovolává žalovaná, není pravá ani platná. Žalovaná namítala, že závěť Zůstavitele sepsaná v její prospěch je pravá a platná, a že žalobce neprokázal, že je vnukem Zůstavitele.3. Soud I. stupně vzal za prokázané, že Zůstavitel, který zemřel dne , datum, , zanechal vlastnoručně sepsanou poslední vůli označenou jako „Testament“ ze dne , datum, (dále jen „Závěť“), ve které povolal jako jediného dědice svého majetku žalovanou, s dovětkem, že pokud Zůstavitel neprodá garáž, stane se jejím dědicem rovněž žalovaná. Usnesením č. j. , spisová značka, ze dne , datum, Obvodní soud pro , adresa, podle § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) odkázal žalobce, aby do tří měsíců ode dne doručení tohoto usnesení podal u Obvodního soudu pro , adresa, proti závětní dědičce (žalované) žalobu na určení, že je dědicem po Zůstaviteli. Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne , datum, a nabylo právní moci dne , datum, . Žalobce je vnukem Zůstavitele, když synem Zůstavitele byl , jméno FO, , narozený dne , datum, (zemř. dne , datum, v Kanadě) a žalobce je synem tohoto syna Zůstavitele, k adopci žalobce nedošlo. Ze znaleckého posudku znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , č. , č. účtu, ze dne , datum, , a z výpovědi této znalkyně měl soud za prokázané, že Závěť byla nepochybně v celém rozsahu napsána a podepsána Zůstavitelem. Znalecký posudek byl přesvědčivý a řádně odůvodněný, znalkyně měla pro posudek dostatek autentických srovnávacích materiálů, závěť má jednotnou kvalitu vyhotovení a nic nenasvědčuje tomu, že by v ní bylo něco doplňováno dodatečně. Soud se nezabýval existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť žaloba byla podaná ve smyslu § 170 odst.1 z.ř.s., nejde tedy o určovací žalobu dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), ale žalobu na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. , spisová značka, ). Žaloba byla podána k soudu dne , datum, , tedy ve lhůtě stanovené soudem v usnesení č. j. , spisová značka, . Žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby, protože je vnukem Zůstavitele, a v době smrti Zůstavitele byl otec žalobce již po smrti. Předmětnou Závěť posoudil soud jako platnou vlastnoruční závěť Zůstavitele ve smyslu § 476 odst. 1 a § 476a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), obsahující náležitosti dle § 476 odst. 2 obč. zák. Soud tedy měl za prokázané, že žalovaná je právoplatnou závětní dědičkou. Dále soud posuzoval postavení žalobce jako zákonného dědice Zůstavitele. Vzhledem k tomu, že nedošlo k osvojení žalobce, nedošlo ani k zániku práv a povinností s původní rodinou a dědické právo žalobce trvá. Dle § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele, tedy „nový“ o.z. Zůstavitel byl vdovec, měl dvě děti, dceru , jméno FO, , která zemřela jako bezdětná, a syna , jméno FO, , zemřelého dne , datum, , jehož synem je žalobce. Žalobce byl dle zákonné dědické posloupnosti (§ 1635 o.z.) jediným dědicem Zůstavitele, a to v první třídě dědiců. Dle § 1643 odst. 1 o.z. je žalobce nepominutelným dědicem Zůstavitele a podle § 1642 o.z. mu náleží z pozůstalosti povinný díl, a to podle § 1643 odst. 2 o.z. věty druhé ve výši čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Žalobci tedy náleží podle § 1654 a násl. o.z. právo na podíl z pozůstalosti ve výši ¼. S ohledem na tyto skutečnosti soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. napadeného rozsudku.4. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 o.s.ř. na základě procesního úspěchu žalobce, jemuž přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek , částka, a náklady zastoupení advokátem ve výši , částka, : odměna z tarifní hodnoty , částka, dle § 9 odst. 3 vyhlášky číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“) za 17 úkonů právní služby, 17 paušálních náhrad po , částka, a DPH. Ustanovení § 8 odst. 7 a.t. soud neaplikoval, neboť dopadá jen na dědické věci a projednání pozůstalosti podle hlavy třetí z.ř.s. Výrok o nákladech státu byl odůvodněn § 148 odst. 1 o.s.ř. Protože neúspěšná žalovaná byla osvobozena od soudních poplatků v rozsahu 30 %, stát má vůči ní právo na náhradu 70 % svých nákladů řízení, jejichž celková výše činí , částka, (znalečné za znalecký posudek , částka, a za výslech znalce , částka, , náklady , částka, za dožádání velvyslanectví ČR v , stát, ohledně vystavení kopie úmrtního listu). Protože 70 % nákladů řízení, které stát zaplatil, činí , částka, , a protože žalovaná zaplatila zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši , částka, , byl žalované usnesením vrácen přeplatek zaplacené zálohy , částka, a bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.5. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Uvedla, že výrok rozsudku neodpovídá jeho odůvodnění. Soud měl za prokázané, že Závěť Zůstavitele, kterou byla žalovaná povolána jako dědička veškerého majetku Zůstavitele, je platnou a pravou závětí, což ostatně podpořilo i znalecké zkoumání. Toto zjištění však odporuje výroku napadeného rozsudku. Soud zřejmě zamýšlel rozhodnout, že žalobce je nepominutelným dědicem po Zůstaviteli, to však neučinil, a ani nemohl. Soud nezohlednil specifické postavení nepominutelného dědice, který může mít i postavení osoby, která dědicem není (jako v tomto případě, kdy dědicem je pouze žalovaná). Dle odůvodnění rozsudku je žalobce nepominutelným dědicem v postavení osoby, která dědicem není, když v důsledku Závěti Zůstavitele má právo pouze na povinný díl z pozůstalosti. Nepominutelný dědic není z právního hlediska dědicem, ale toliko věřitelem, který má právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. Žalovaná na podporu své argumentace odkázala např. na usnesení Nejv. soudu sp. zn. , spisová značka, nebo na rozsudek Nejv. soudu ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, . Soud I. stupně rozhodl o něčem, co žalobce svým návrhem nepožadoval. V dědickém řízení byl odkázán k podání žaloby proti žalované na určení, že je dědicem po Zůstaviteli, a právě toho se také žalobce domáhal. V řízení bylo prokázáno, že žalobce je vnukem Zůstavitele, a je tak nepominutelným dědicem. Pro vydání rozsudku určujícího, že je nepominutelným dědicem, by však musel prokázat svůj naléhavý právní zájem, neboť by nešlo o žalobu na určení dědického práva ve smyslu § 170 odst. 1 z.ř.s. (viz rozsudek Nejv. soudu sp. zn. , spisová značka, ), a vzhledem k tomu, že procesní postavení nepominutelného dědice je zajištěno ustanovením § 113 z.ř.s., na takové žalobě by naléhavý právní zájem nebyl (viz usnesení Nejv. soudu ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, ). Podstatné také je, že žalobce přípisem ze dne , datum, uplatnil v rámci dědického řízení své právo na povinný díl z pozůstalosti po Zůstaviteli a na vypořádání tohoto povinného dílu pro případ, že v tomto řízení bude určeno, že žalobce není dědicem, nebo bude toto řízení zastaveno. V případě zamítnutí žaloby v tomto řízení se proto bude podle § 185 odst. 3 písm. b) z.ř.s. notář v dědickém řízení zabývat právě vypořádáním povinného dílu žalobce jako nepominutelného dědice. Žaloba tedy měla být zamítnuta a žalované měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Pokud by odvolací soud shledal výrok o věci samé správným, je nesprávný výrok o nákladech řízení, když ze spisu vyplývá pouze 12 účelných úkonů právní služby zástupce žalobce (nikoli 17), navíc žalobce nebyl se žalobou plně úspěšný, proto by mělo být rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále jsou na straně žalované dány důvody pro postup dle § 150 o.s.ř. (vysoký věk, špatný , podezřelý výraz, stav, nízký příjem). Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, a aby přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.6. Žalobce uvedl, že se s rozsudkem ztotožňuje. Žalovaná v rámci dědického řízení zpochybňovala, že by žalobce měl být nepominutelným dědicem po Zůstaviteli, i tuto otázku bylo třeba postavit najisto v rámci tohoto řízení. V ří