20 Co 252/2024-80 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 694 555 Kč s příslušenstvím, a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 800 Kč. Žalobkyně se domáhala z titulu náhrady škody zaplacení částky 618 021 Kč, kterou požadovala v rámci trestního řízení, vedeného proti jednateli její dlužnice , právnická osoba, (zaniklé ke dni , datum, ), jež bylo bez rozhodnutí o jejím nároku zastaveno, a částky 6 534 Kč, vynaložené jí na nákladech právního zastoupení v tomto trestním řízení. Dále se domáhala zaplacení 70 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmy, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou uvedeného trestního řízení, vedeného u , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. 1 T 25/2019. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby z důvodu absence odpovědnostního titulu2. Soud I. stupně učinil skutková zjištění, popsaná v odstavcích 3. až 16. napadeného rozsudku. Zjistil zejména, že žalobkyni byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2014, č. j. 26 ECm 30/2012-55 pravomocně přiznaná pohledávka 539 503,20 Kč s příslušenstvím a náhrada nákladů řízení proti společnosti , právnická osoba, , která byla od , datum, v likvidaci a dne , datum, byla vymazána z obchodního rejstříku. Jednatelem společnosti byl v období od , datum, do , datum, , jméno FO, , který byl v uvedeném trestním řízení stíhán pro přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. Žalobkyně se dne 22. 10. 2018 v trestním řízení přihlásila jako poškozená s nárokem na náhradu škody ve výši 618 021 Kč. Rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č.j. 1 T 25/2019–1444, bylo rozhodnuto o vině a trestu obžalovaného, jemuž byla též uložena povinnost nahradit škodu společnostem , právnická osoba, ., , právnická osoba, . a , jméno FO, v určených částkách a dále byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních; o nároku žalobkyně nebylo tímto rozsudkem rozhodnuto. Rozsudek byl k odvolání obžalovaného usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2022 v celém rozsahu zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Usnesením , Orgán veřejné moci, z 5. 9. 2022, č.j. 1 T 25/2019-1563, bylo trestní stíhání obžalovaného zastaveno podle § 223 odst. 1 trestního řádu za použití § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, státní zástupce se vzdal práva stížnosti.3. Zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně podle § 1, § 2, § 3, § 5, § 7, § 8, § 14, § 15, § 13 odst. 1, § 26, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (náhradový zákon) za použití judikatury Nejvyššího soudu ČR. Konstatoval, že žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup, spočívající v opomenutí rozhodnutí o jejím nároku na náhradu škody v trestním řízení, se projevil ve vydaném rozsudku a odpovědnost žalované tak lze hodnotit jen z titulu nezákonného rozhodnutí. Rozsudek však byl zrušen v rámci odvolacího řízení a nikoliv nadřízeným soudem pro nezákonnost, proto není dán odpovědnostní titul. Soud I. stupně dále poukázal na § 246 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu, na jehož základě mohla žalobkyně podat proti rozsudku opravný prostředek z důvodu chybějícího výroku o jejím nároku. Rozhodnutí nicméně bylo odvolacím soudem zrušeno a žalobkyně by tedy svůj nárok nemohla (i v případě jeho přisouzení) na obžalovaném vymáhat. Poukázal dále na to, že žalobkyně měla od roku 2014 exekuční titul proti společnosti , právnická osoba, , který však nevymáhala, vyčkávala s jeho uplatněním nároku na výsledky trestního stíhání a nárok na náhradu škody vůči stíhanému jednateli společnosti ani neuplatnila v civilním řízení, byť jí v tom nic nebránilo. Soud I. stupně proto uzavřel, že ve věci chybí odpovědnostní titul a současně byla přetržena příčinná souvislost (tvrzeného nesprávného postupu či rozhodnutí) se škodou. Shodně shledal chybějící odpovědnostní titul i k nároku na náhradu nákladů, vynaložených žalobkyní v trestním řízení, a poukázal dále na to, že se nejednalo se o náklady, vynaložené na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úřední postupu.4. Nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení soud I. stupně posuzoval za dobu účastenství žalobkyně jako poškozené v trestním řízení od 20. 8. 2018 do 6. 9. 2022, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Konstatoval, že řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo 4 roky a 2 týdny a nevyskytly se v něm průtahy, soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost směřovala k rozhodnutí ve věci samé. Řízení bylo náročné po stránce skutkové, právní i procesní, soud musel vyslechnout řadu svědků, velkou část z nich ze zahraničí, bylo proto třeba zjišťovat místo jejich pobytu za součinnosti cizinecké policie, Europolu a výslechy se uskutečnily dožádáním v zahraničí. Za účelem výslechu svědků bylo hlavní líčení odročováno, soud vyžadoval součinnost soudního exekutora, zjišťoval relevantní skutečnosti z civilních řízení, včetně řízení, v němž žalobkyně získala exekuční titul. Řízení probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy, žalobkyně se na jeho délce řízení nepodílela, nežádala o odročení hlavního líčení, a kromě své účasti při hlavních líčeních se neprojevovala. Nebyla v postavení trestně stíhaného ale pouze poškozeného, takže význam řízení pro ni byl standardní. Soud I. stupně ve věci nehledal nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 náhradového zákona a dovodil, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená. S tímto odůvodněním žalobu zamítl a žalované přiznal podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) plnou náhradu nákladů řízení.5. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. S rekapitulací východiska svého nároku a průběhu posuzovaného trestního řízení zopakovala, že , Orgán veřejné moci, o jejím nároku v rozsudku ze dne 23.9.2021 nijak nerozhodl, pročež jí rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ani doručeno a musela si je aktivně vyžádat. Dovozovala, že trestní odpovědnost obžalovaného nebyla promlčena, trestní stíhání proto neměla být zastaveno a státní zástupce se nesprávně vzdal práva stížnosti proti konečnému rozhodnutí, proti němuž se žalobkyně coby poškozená bránit nemohla, což lze označit za nesprávný úřední postup. Dovozovala dále, že přípravné řízení ve věci trvalo po dobu šesti let nepřiměřeně dlouho, což mělo na její nárok vliv, neboť průtahy ve věci způsobily zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení. Kritizovala odročování hlavního líčení s přehlédnutím taktiky obhajoby za účelem protahování řízení se závěrem, že i řízení před soudem trvalo přes čtyři roky nepřiměřeně dlouho, aniž by bylo extrémně složité. Zdůraznila, že svůj (původní) nárok řádně uplatnila v občanskoprávním řízení a po jeho pravomocném přiznání zjistila, že její dlužnice je nemajetná a další vymáhání by jen zvyšovalo její škodu. Připojila se tak k trestnímu řízení ve věci jednatele dlužnice s důvěrou, že orgány činné v trestním řízení budou postupovat v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti, jež však byla narušena, proto požaduje náhradu škody na subjektu, který jí sekundárně způsobil. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedla, že soud I. stupně věc dostatečně posoudil a zdůraznila, že posuzované řízení bylo složité a komplikované s mezinárodní pomocí a že poškozený v adhezním řízení nemá bez dalšího nárok na to, aby mu bylo vyhověno.6. Žalobkyně uplatnila podle obsahu odvolání odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., včetně předcházejícího řízení, odvolání však neshledal důvodným. Soud I. stupně provedl ve věci dostatečné dokazování a učiněná zjištění posoudil za použití odpovídající judikatury správně po stránce skutkové i právní. Na obecné podmínky odpovědnosti státu za škodu či újmu, jak je soud I. stupně popsal v odstavci 28. rozsudku, lze plně odkázat. Existence všech těchto podmínek musí být bezpečně prokázána a důkazní břemeno leží na tom, kdo se odpovědnosti státu dovolává. Žalobkyně vznik škody své škody dovozovala z různých skutkových podstat, především tvrdila, že rozsudkem , Orgán veřejné moci, ze dne 23. 9. 2021 nebylo rozhodnuto o jejím řádně uplatněném nároku na náhradu škody vůči obžalovanému. Soud I. stupně k tomu správně uzavřel, že takové pochybení soudu není nesprávným úředním postupem, neboť se projevilo ve výroku rozsudku a lze tak zvažovat pouze nárok z titulu nezákonného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1040/2011). Ve věci však nebylo vydáno pravomocné nezákonné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno ve smyslu § 8 odst.