20 Co 292/2024-305 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 46 852 406,73 Kč a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 3 000 Kč. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody na zdraví a nemajetkové újmy, jež mu měly být způsobeny nesprávným úředním postupem , Orgán veřejné moci, coby stavebního úřadu, spočívajícím v odmítnutí kolaudace stavby velkoskladu , právnická osoba, v katastrálním území (k.ú.) , adresa, , obec , adresa, pro nesplnění bezpečnostních podmínek, ačkoliv na ni předtím vydal územní rozhodnutí a stavební povolení. Žalobce tvrdil, že v důsledku nemožnosti užívání stavby přišel o provozovnu svého podniku a postupně i o podnik samotný, jelikož nebyl schopen splácet závazky vůči bance a dalším věřitelům, z čehož se psychicky zhroutil a byl z důvodu svého psychického stavu invalidizován, aktuálně nemá žádný majetek a množství exekucí. Žalobce se domáhal 3 803 855 Kč za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění, 63 544,73 Kč na náhradě účelně vynaložených nákladů s péčí o zdraví (nákup léků), 401 454 Kč za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, 19 083 553 Kč za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do 2. 9. 2020 a 23 500 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a poukázala na neúspěch žalobce v předchozím soudním řízení o náhradu škody z téhož skutku, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp. zn. 30 C 255/98.2. Soud I. stupně učinil skutková zjištění, popsaná v odstavcích 22. až 29. rozsudku a skutkově uzavřel, že žalobce v rámci své podnikatelské činnosti postavil na pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, (v areálu společnosti , právnická osoba, .) sklad drogerie v souladu s pravomocným rozhodnutím , Orgán veřejné moci, o umístění stavby a stavebním povolením téhož úřadu ze dne 4. 7. 1995, které nabylo právní moci dne 24. 7. 1995. Rozhodnutím ze dne 22. 3. 1996 povolil stavební úřad předčasné užívání stavby do 30. 6. 1996. Rozhodnutím ze dne 11. 3. 1997, potvrzeným rozhodnutím , Orgán veřejné moci, ze dne 27. 6. 1997, , Orgán veřejné moci, zamítl návrh žalobce na vydání kolaudačního rozhodnutí (předešlé zamítavé rozhodnutí o kolaudaci ze dne 9. 12. 1996 bylo rozhodnutím okresního úřadu ze dne 25. 2. 1997 zrušeno) s odůvodněním, že nebyla dodržena bezpečná vzdálenost novostavby od , podezřelý výraz, a objektu pro , podezřelý výraz, v sousedním areálu , právnická osoba, . ve smyslu vyhlášek , Orgán veřejné moci, č. 102/1994 Sb. a č. 99/1995 Sb. Tuto skutečnost sdělil stavebnímu úřadu dne 1. 7. 1996 den před místním šetřením za účelem kolaudace , Orgán veřejné moci, , který o předchozím řízení nebyl jako dotčený orgán státní správy informován. , Orgán veřejné moci, svým rozhodnutím ze dne 21. 11. 1996 výjimku z nedodržení bezpečné vzdálenosti stavby skladu k areálu , právnická osoba, . nepovolil. Podáním ze dne 22.9.1997 a 6.10.1997 sdělil báňský úřad, že pominuly důvody, pro které nesouhlasil s kolaudací a vyslovil s ní souhlas, jelikož došlo k provedení opatření k omezení bezpečnostních pásem v závodě , právnická osoba, a k povolení změny užívání staveb s ohledem na existenci soukromých staveb v blízkosti objektů , hodnota, , , hodnota, a, Anonymizováno, , hodnota, . Kolaudační rozhodnutí, jímž stavební úřad dne 8. 10. 1997 bez návrhu stavebníka (žalobce) povolil užívání stavby, bylo k odvolání žalobce rozhodnutím , Orgán veřejné moci, ze dne 16. 1. 1998 z tohoto důvodu zrušeno. V odvolání žalobce uváděl, že stavbu nepovažuje přes provedená opatření za bezpečnou a neví, zda ji bude užívat. Žalobcovo podnikání se (podle zjištění ze znaleckého posudku , právnická osoba, ze dne 16.5.2005) nevyvíjelo pozitivně již před výše uvedenými událostmi. V roce 1994 šla křivka pozitivního ekonomického trendu podniku žalobce dolů, v polovině roku 1996 (leden–červen 1996) šla křivka do mínusového výsledku hospodaření a výsledek hospodaření nebyl příznivý, v letech 1993–1995 dosáhl žalobce daňové ztráty, v roce 1996 sice dosáhl přebytku příjmů nad výdaji, avšak za cenu odprodeje všech zásob a inkasa pohledávek. Žalobce měl v době výše uvedených událostí okolo kolaudace jím vybudovaného skladu k dispozici kontokorentní úvěr ve výši 7 750 000 Kč, který mohl čerpat od 3. 10. 1996 do 30. 9. 1997. V důsledku podnikatelského neúspěchu u žalobce nejprve propukla porucha přizpůsobení, která posléze přešla v depresivní poruchu, jež je nejméně od roku 2 000 chronifikovaná.3. Soud I. stupně předeslal, že dobu, kdy docházelo k relevantním skutečnostem, z nichž je dovozován základ žalobcem uplatňovaných nároků, odděluje od žaloby téměř 25 let. Konstatoval, že náhrada nemajetkové újmy byla zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) upravena až na základě novely, provedené zákonem č. 160/2006 Sb. s účinností od 27. 4. 2006. Do té doby taková právní úprava nebyla a Nejvyšší soud k této otázce v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1010/2012 uvedl: „Odpovědnost státu za újmu vzniklou v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb. lze odškodnit toliko přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., v případě nezákonného omezení osobní svobody nebo v případě újmy způsobené v uvedené době trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, v režimu ochrany osobnosti. V jiných případech nemajetkových újem vzniklých před 27. 4. 2006 nelze odpovědnost státu pro absenci právního základu dovodit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ Žalobce situuje veškeré relevantní skutečnosti, z nichž by měla být dovozována odpovědnost státu za jemu vzniklou újmu, do 2. poloviny 90. let minulého století, kdy došlo ke kolapsu jeho podnikání, v důsledku něhož nebyl dále schopen splácet své závazky, což vedlo k jeho psychickým potížím, pro něž je invalidní od roku od roku 1998 a nejpozději roku 1999 mu byla diagnostikována periodická depresivní porucha. Stejně tak jeho společenský status utrpěl bezprostředně po událostech poloviny roku 1996, od té doby je v neřešitelné finanční situaci pronásledován exekutory a rozpadla se mu rodina. Soud I. stupně uzavřel, že žalobcem uplatňovaná nemajetková újma měla podle jeho tvrzení vzniknout v době, kdy právní řád její kompenzaci neumožňoval a již z tohoto důvodu nelze žalobě vyhovět v rozsahu 3 803 855 Kč za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění a 23 500 000 Kč za nemajetkovou újmu.4. Soud I. stupně dále s ohledem na žalovanou uplatněnou námitku promlčení konstatoval, že předmětná materiální škoda z nesprávného úředního postupu se řídí právní úpravou, obsaženou v zákoně 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, účinným do 15.5.1998, který v § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stanovil tříletou promlčecí dobu. S ohledem na povahu škody (náklady léčení a ztráta na výdělku v důsledku psychiatrického onemocnění žalobce) je zřejmé, že si jí žalobce musel být vědom průběžně, jak vznikla. Žalobce od samého počátku věděl, že se léči kvůli svým psychickým problémům, které připisoval postupu stavebního úřadu a jeho důsledkům pro jeho podnikání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, bylo ve věci žalobce postaveno najisto, že se stavební úřad dopustil nesprávného úředního postupu. Soud I. stupně uzavřel, že žalobcem uplatňované nároky na náhradu materiální škody starší 3 let v době podání žaloby jsou promlčeny, což se týká celého nároku na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 401 454 Kč a z nároku na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není promlčeno pouze období posledních tří let z celkového období od 12. 6. 1998 do 2. 9. 2020, tedy, pouze částka 3 567 320 Kč z celkově požadovaných 19 083 553 Kč. Náhrada nákladů spojených s péčí o zdraví žalobce je požadována za období od počátku roku 1997 až do 15. 2. 2023 a z tohoto období není promlčena pouze část počínaje dnem 2. 9. 2017 (3 roky před podáním žaloby). Náklady v celkové výši 38 395,73 Kč, vzniklé žalobci v předcházejícím období podle tabulkového přehledu účtů za léky, přiloženého žalobcem k jeho podání ze dne 15. 3. 2023, jsou již promlčeny.5. Soud I. stupně konečně uzavřel, že žalobě není možné vyhovět jako celku s ohledem na nedostatek příčinné souvislosti mezi uplatňovanou újmou a předmětným nesprávným úředním postupem stavebního úřadu. Poukázal na to, že otázkou příčinné souvislosti mezi nesprávným úřední postup stavebního úřadu a podnikatelským neúspěchem žalobce se již zevrubně zabývaly soudy v paralelně vedené věci 30 C 255/98, vycházející ze stejného skutkového základu, a Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 1