28 Co 390/2023-96 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení v zákonné výši od , datum, do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni, aby žalované zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši , částka, (výrok II.).2. Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne , datum, se žalobkyně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, domáhala na žalované peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši , částka, s příslušenstvím, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , spisová značka, (dále též „posuzované řízení“), které bylo zahájeno dne , datum, a skončeno dne , datum, , trvalo tedy 3 roky, 1 měsíc a 9 dnů.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk.4. Po provedeném dokazování, na základě prokázaných skutečností podrobně popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, soud prvního stupně s odkazem na § 1 a § 13 odst. OdpŠk, čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010, dospěl k následujícím závěrům.5. Rozhodné období běžet dne , datum, , kdy byl v posuzovaném řízení doručen soudu návrh žalobkyně, a skončil dne , datum, , kdy bylo posuzované řízní pravomocně skončeno. Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tedy činila asi 3 roky a 1 měsíc. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Po hmotněprávní i skutkové stránce byla věc standardně složitá (resp. obtížná), po procesněprávní stránce byla věc mírně složitější (resp. obtížnější), neboť soudy se musely vypořádat s otázkou místní nepříslušnosti a ustanovovat opatrovníka. V souhrnu tedy soud prvního stupně hodnotil věc jako mírně složitější (resp. obtížnější). Žalobkyně se na celkové délce posuzovaného řízení nepodílela ve smyslu obstrukcí či nečinnosti, přičemž význam řízení byl zvýšený, neboť se týkalo otázky péče soudu o nezletilé a ohledně individuálního významu žalobkyně žádnou konkrétní újmu, která by jí vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jejího života, netvrdila. V posuzovaném řízení nebyly shledány žádné průtahy (tj. období nečinnost), když se týkalo specifické agendy péče soudu o nezletilé, v rámci které je vedeno jediné řízení pod jednou spisovou značkou a je složeno z různých dílčích řízení o návrzích účastníků. Dle soudu prvního stupně nelze považovat za nečinnost opatrovnického soudu, pokud se nejprve vypořádal s návrhem otce na úpravu styku s nezletilým a teprve poté se zabýval návrhem prarodičů. K tomu zdůraznil, že sama žalobkyně existenci žádných průtahů ani nenamítala, pouze obecně poukazovala na nepřiměřenou délku původního řízení.6. Soud prvního stupně v daném případě uzavřel, že délka posuzovaného řízení nebyla vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená, tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ani nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobkyni tak nemohl vzniknout ani nárok na přiměřené zadostiučinění za tvrzenou újmu.7. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil dle § 142 odst. 1 o. s. ř.8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém zejména namítla, že meritum posuzovaného řízení bylo řešeno toliko soudem prvního stupně, a to navíc za situace, kdy bylo nařízeno a proběhlo pouze jedno ústní jednání, jež bylo dostačující k provedení veškerých důkazů ve věci. Zdůraznila tedy, že soud v posuzovaném řízení neřešil věc složitou, a to ani procesně ani skutkově. K tomu dodala, že na samém počátku řízení byla řešena místní příslušnost soudu, kterou soudy vyřešily promptně včetně rozhodnutí o opravném prostředku a že v posuzovaném řízení nebyly podávány žádné další procesní návrhy. Dále akcentovala, že posuzované řízení trvalo 3 roky a 1 měsíc za situace, kdy řízení, týkající se úpravy poměrů nezletilých, mají být řešena s nejvyšší mírou urychlení, přičemž celková délka řízení s ohledem na § 471 odst. 2 z. ř. s. byla překročena více jak 6x. Uvedla též, že nikdy nebyla ze strany soudu vyrozuměna o tom, že by pod stejnou spisovou značkou probíhalo u Městského soudu v , město, jakékoliv další řízení, nikdy nebyla vyrozuměna o spojení věcí a také nebyla vyrozumívána o procesních úkonech daných osob či postupu soudu. Namítla tak, že soud s ní nejednal jako s účastnicí v daných řízení a nebylo žádného důvodu, aby při posuzování přiměřenosti délky posuzovaného řízení byly zohledňovány úkony účastníků jiných řízení, které nejenže nemohla ovlivnit, ale současně ve kterých s ní soud sám jako s účastnicí ani nejednal. Dle jejího názoru nelze klást k její tíži, zda matka či otec nezletilé u soudů uplatňovali svá práva nezávislá na jejích právech a tyto návrhy vzájemně provazovat až nyní, kdy je řešen její nárok za nepřiměřenou délku soudního řízení. V této souvislosti vyjádřila názor, že i za předpokladu, že by řízení o otcově návrhu bylo řízením, které bylo nutné skončit před rozhodnutím soudu o jejím návrhu žalobkyně, nebránilo soudu ničeho v tom řízení o jejím návrhu případně přerušit. Akcentovala pak, že ve vztahu k ní byl soud absolutně nečinný minimálně od , datum, do , datum, , tedy více jak dva roky. Závěrem navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, aby bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno.9. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s ohledem na jeho správné skutkové a právní závěry. K odvolání uvedla, že předmětem posuzovaného řízení byl návrh na úpravu styku nezletilé s prarodiči, přičemž ve věci (ani ve věcech souvisejících) k prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně soudu nedocházelo, v řízení bylo postupováno plynule a koncentrovaně, přičemž posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Setrvala tedy na svém názoru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk.10. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a souhlasil s jeho závěrem, že délka posuzovaného řízení nebyla vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená a že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, tudíž nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobkyni ani nemohl vzniknout nárok na přiměřené zadostiučinění za tvrzenou újmu. K odvolacím námitkám žalobkyně uvedl, že posuzované řízení se týkalo specifické agendy péče soudu o nezletilé, v rámci které je vedeno jediné řízení pod jednou spisovou značkou a které je složeno z různých dílčích řízení o návrzích účastníků, přičemž v daném případě se Městský soud v , město, musel nejprve vypořádat s návrhem otce na úpravu styku s nezletilým. Dle názoru odvolacího soudu lze na řízení o otcově návrhu hledět jako na vedlejší řízení, které si vynutilo nečinnost v posuzovaném řízení, přičemž otcův návrh byl projednán v přiměřené lhůtě, a proto nebylo lze uzavřít, že by z důvodu nepokračování byla délka posuzovaného řízení nepřiměřená.11. Ke stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 1372/24, konstatoval, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , zrušil. K důvodům svého rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že dva týdny před vydáním napadeného rozsudku Městský soud v Praze v jiném senátu rozhodl o odvolání jiného účastníka řízení ve skutkově obdobné, související věci. V obou věcech šlo o odškodnění nepřiměřené délky řízení ve věci nezletilé vedeného u Městského soudu v , město, pod sp. zn. , spisová značka, . Jiný účastník, dědeček nezletilé, se rovněž domáhal zaplacení , částka, . Šlo tedy o stejný titul a stejnou částku, tytéž skutkové a právní okolnosti. Stěžovatelka i dědeček nezletilé byli zastoupení touž právní zástupkyní. Obě rozhodnutí se však rozcházejí v hodnocení možnosti přerušení řízení a existence průtahů ve vedlejším řízení o návrhu otce. Na to se Městský soud v Praze měl zaměřit, přičemž odkaz na specifikum opatrovnického řízení sám o sobě tento rozpor neřeší. Dále Ústavní soud odvolacímu soudu vytkl, že se v napadeném rozsudku nevypořádal s opačným hodnocením přiměřenosti délky řízení v téměř totožné věci jiného účastníka řízení přijatého v dřívějším rozhodnutí téhož soudu, když pro hodnocení ústavnosti ta