62 Co 253/2024-769 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 779 991 Kč s úrokem z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z částky 743 318 Kč od 14. 2. 2017 do zaplacení (výrok I ), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu řízení částku 319 338 Kč do tří dnů právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok II), žalobci dále uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 166 980 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 166 980 Kč od 24. 11. 2016 do zaplacení a částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a konečně mu uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě 228 149,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok IV).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 779 991 Kč s příslušenstvím sestávající z částky 669 354 Kč s příslušenstvím z titulu plateb poskytnutých žalovanému na základě uzavřené smlouvy o dílo a částek 73 964 Kč s příslušenstvím a 36 673 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty. V průběhu řízení podal žalovaný vůči žalobcům vzájemnou žalobu, kterou požadoval zaplacení částky 166 980 Kč příslušenstvím jako doplatek ceny díla podle uzavřené smlouvy o dílo.3. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval druhým rozsudkem. Svým prvním rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. 19 C 60/2017-, číslo, , uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 669 354 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 2. 2017 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (ad I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 73 964 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 2. 2017 do zaplacení a částky 36 673 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 21. 2. 2020 do zaplacení (ad II.), zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na zaplacení částky 166 980 Kč se smluvním úrokem z prodlení z této částky ve výši 0,05 % denně od 24. 11. 2016 do zaplacení spolu s částkou 1 200 Kč jakožto minimální výši nákladů spojených s uplatněním pohledávky (ad III) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 156 657 Kč k rukám zástupce žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, , tituly za jménem, , advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku (ad IV.).4. Tento rozsudek Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. , spisová značka, , ve výroku I. změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 669 354 Kč s úroky z prodlení 8,05 % ročně od 14. 2. 2017 do zaplacení zamítá (výrok I.), dále tento rozsudek ve výroku II. ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 673 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok II) a ve výrocích III. a IV. ho zrušil věc v tomto rozsahu tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.). Prvostupňový soud vyšel z nesporného tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena dne 21. 3. 2016 smlouva o vytvoření webové prezentace, včetně příloh P1 a P2 a žalobce od této smlouvy odstoupil dopisem z 2. 2. 2017, původně sjednaný termín dokončení 30. 6. 2016 byl účastníky prodloužen do 31. 7. 2016. Soud prvního stupně konstatoval, že bylo prokázáno, že žalobce hradil jednotlivé části díla a i kdyby soud připustil závěr, že jednotlivé části díla byly dokončeny, tak to nic nemění na tom, že dílo jako celek dokončeno nebylo a nebylo ani předáno za a situace, kdy nebylo po dobu více jak 30 dnů žalovaným prováděno minimálně v částce roku 2016 od prosince a v lednu 2017. Žalobci tak vzniklo právo na odstoupení od smlouvy, má proto nárok na vrácení zaplaceného plnění v částce 669 354 Kč. Naopak soud prvního stupně neshledal důvodným požadavek žalovaného na zaplacení částky 166 980 Kč představující dosud neproplacené faktury (vzájemná žaloba) neboť pokud žalobce od smlouvy o dílo platně odstoupil, tak nárok žalovaného na zaplacení doplatku ceny díla dán není. Neshledal důvodným ani požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty s odůvodněním, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v článku IX bod 2 smlouvy o dílo není dostatečně určité a srozumitelné.5. Městský soud v Praze jako soud odvolací na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že bez ohledu na to, zda k odstoupení od smlouvy o dílo došlo platně, či nikoliv, tak je zřejmé, že platby v celkové výši 669 354 Kč žalovanému byl poskytnuty zcela po právu, neboť v případě platného odstoupení od smlouvy nastávají jeho účinky toliko do budoucna podle článku VIII bod 8.5 smlouvy tak, jak si to účastníci dohodli. Pokud by k odstoupení platně nedošlo, tak smlouva o vytvoření webové prezentaci by platila i nadále. Požadavek žalobce na vrácení plateb ve výši 669 354 Kč s příslušenstvím proto odvolací soud neshledal opodstatněným, naopak přisvědčil závěru soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti žaloby, pokud jde o zaplacení smluvní pokuty ve výši 73 964 Kč s příslušenstvím a 36 673 Kč s příslušenstvím. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že nesrozumitelnost a neurčitost ujednání o smluvní pokutě nezpůsobuje částečnou neplatnost smlouvy, ale to, že toto ujednání je třeba hodnotit jako zdánlivé právní jednání, k němuž se nepřihlíží podle § 553 o. z. a § 554 o. z.6. Ohledně požadavku žalovaného na zaplacení částky 166 980 Kč uplatněného vzájemnou žalobou jako nedoplatku ceny díla odvolací soud konstatoval, že je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že nastaly podmínky splatnosti těchto částek, tedy je na žalovaném, aby tvrdil, že splnil své povinnosti podle uzavřené smlouvy, tedy především že jednotlivé části díla řádně dokončil, žalobci správně vyúčtoval a nastaly tak podmínky splatnosti uvedené částky.7. Nejvyšší soud ČR k dovolání žalobce svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 23 Cdo 71/2022–587, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021 v prvním výroku a v potvrzující části druhého výroku a rozsudek Obvodního soudu ze dne 12. 1. 2021 ve výroku I. a výroku II. vyjma té jeho části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 673 Kč od 21. 2. 2022 zaplacení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR shledal dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se při řešení otázky aplikace zákonných výkladových kritérií při výkladu smlouvy o dílo odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR. K tomu Nejvyšší soud ČR odkázal na ustavení § 555 - § 558 o. z. která odcitoval, dále poukázal na svou judikaturu – rozsudek z 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a další a výsledně shrnul, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty prvé o. z., kdy se nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících ze zjištěných skutečností. Tuto vůli, tedy úmysl jednajícího, je třeba posuzovat v okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn, kdy se stal perfektním. Při výkladu právního jednání je určující skutečná vůle – úmysl – jednajícího, která byla nebo musela být známa adresátovi, a tu je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, například objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li t skutečnou vůli, tedy úmysl jednajícího, zjistit, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 věta druhá o. z. v němž je uveden demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. K tomu dovolací soud poukázal na rozdíl při výkladu právních úkonů podle dříve platného občanského zákoníku – § 35 odst. 2 zák. č. 40/ 1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013, který vycházel z formálního hlediska projevu vůle, zatímco nový občanský zákoník – zákon č. 89/ 2012 Sb. klade důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Dovolací soud odvolacímu soud vytkl, že postupoval v rozporu s těmito pravidly při interpretaci sporného čl. 8.5 smlouvy o dílo ohledně toho, že si strany dohodly účinky odstoupení od smlouvy do budoucna, z čehož odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemohla od smlouvy odstoupit účinky ex tunc podle § 2004 odst. 1 o. z. K tomu se ovšem odvolací soud vůbec nezabýval úmyslem jednajících stran s přihlédnutím k rozhodným okolnostem podle § 556 odst. 2 o. z. V rozporu s výkladovými pravidly postupoval odvolací soud i při interpretaci jiných částí smlouvy, když vycházel z toho, že dílo bylo plněno po částech, které byly postupně dokončovány. Takovýto závěr nemohl být učiněn za stavu, kde nebylo na základě řádně provedeného výkladu postaveno na jisto, zda úmysl stran směřoval skutečně k provádění, respektive dokončení a předání jednotlivých částí díla, nebo zda naopak směřoval k provedení díla jako celku, tedy že povinnost zhotovitele provést dílo podle § 2586 odst. 1 o. z. měla být splněna až dokončením a předáním díla jako celku s tím, že jednotlivé dílčí části měly pro stranu význam pouze pro účely určení splatnosti jednotlivých plateb za cenu díla a pro p