68 Co 143/2024-400 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného při uzavření darovací smlouvy ohledně vozidla , jméno FO, , SPZ, , reg. zn. , SPZ, (dále též jen „vozidlo“), v souladu se závazkem, který žalovaný převzal smlouvou o uzavření budoucí darovací smlouvy ze dne , datum, (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“). V této době žalovaný ještě nebyl vlastníkem vozidla, které měl teprve odkoupit od leasingové společnosti. K uzavření darovací smlouvy mělo dojít do 15 dnů poté, co bude vlastnické právo k vozidlu převedeno na žalovaného. Žalobkyně se o tom, že žalovaný se stal vlastníkem vozidla, dozvěděla dne , datum, a následně jej dopisem ze dne , datum, vyzvala k uzavření darovací smlouvy. Žalovaný to ale odmítl. Pro případ, že by jejímu požadavku na nahrazení projevu vůle nebylo vyhověno, navrhla žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši rovnající se tržní ceně vozidla (tj. částce , částka, ), neboť v důsledku porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaného se majetek žalobkyně nerozmnožil.2. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v odstavcích 2 a 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl žalobu jak v primárním požadavku na nahrazení projevu vůle uzavřít darovací smlouvu, tak i v eventuálním petitu (nesprávně označeném jako „alternativní petit“) na náhradu škody ve výši , částka, (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku , částka, (výrok II). Takto soud prvního stupně rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.4. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že na smlouvu o smlouvě budoucí je třeba pohlížet jako na zdánlivé právní jednání. Je přesvědčena, že vůle účastníků byla zřetelně projevena a směřovala k bezplatnému převodu vozidla do vlastnictví žalobkyně poté, co je nabyde sám žalovaný, resp. co je vyvede ze svého podniku. Nesouhlasí ani s tím, že by se mělo jednat o zastřené právní jednání v rámci vypořádání zaniklého společného jmění účastníků. Oba účastníci smlouvu o smlouvě budoucí uzavírali s tím, že mezi nimi není pochyb o tom, že vozidlo součástí jejich společného jmění není. Smlouva byla uzavírána proto, aby žalobkyně i po rozvodu měla k dispozici vozidlo. Změna v postoji žalovaného, který se posléze rozhodl na žalobkyni vozidlo nepřevést, protože odmítla jeho návrh na vypořádání společného jmění, nastala až mnohem později. Kromě toho soud prvního stupně žádné dokazování k zastřenému právnímu jednání neprovedl, ani nevysvětlil, na základě jakých skutečností k tomuto svému závěru dospěl. Ve smlouvě o smlouvě budoucí nebylo uvedeno, kdo má koho vyzvat k uzavření darovací smlouvy, protože to nebylo zapotřebí. Z podmínek smlouvy nepochybně vyplývalo, že to má být žalovaný, neboť jen on mohl vědět, kdy k převodu vozidla do jeho výlučného vlastnictví dojde. Z opatrnosti pak byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena na dobu 10 let, aby bylo zřejmé, že žalovaný se svého závazku plynutím času nezprostí. V průběhu soudního řízení vyšlo najevo, že žalovaný jako podnikatel se nejpozději zaplacením kupní ceny dne , datum, stal vlastníkem vozidla. V době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí (dne , datum, ) tedy vozidlo již bylo součástí jeho podniku, o čemž ale žalobkyně nevěděla. Z toho vyplývá, že informoval-li žalovaný žalobkyni o tom, že vozidlo teprve musí nabýt, musel tím mínit sebe jako nepodnikající fyzickou osobu. Proto byla smlouva uzavřena se žalovaným coby nepodnikatelem a odpovídá tomu i následná komunikace účastníků, v níž byla řešena otázka DPH. Závěr soudu prvního stupně, že ani výkladem nebylo lze zjistit vůli účastníků, tudíž není správný. Pokud z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný jako nepodnikatel vozidlo nikdy nevlastnil ani nevlastní, a že tedy nedošlo ke splnění podmínky pro darování vozidla na žalobkyni, žalobkyně to nerozporuje. Nicméně vzhledem k tomu, že žalovaný před soudem prohlásil, že nemá v úmyslu svůj závazek již nikdy splnit a darovací smlouvu uzavřít, je třeba zabývat se okolnostmi vzniku škody na straně žalobkyně, která jí jednáním žalovaného vznikne. Žalobkyně odkázala na § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), který zakotvuje objektivní odpovědnost za porušení povinnosti ze smlouvy, tj. v daném případě za porušení povinnosti žalovaného nabýt vozidlo coby nepodnikající fyzická osoba. Žalobkyně je přesvědčena, že má vůči žalovanému nárok na náhradu škody ve výši uvedené v eventuálním petitu, neboť její majetek v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovaným nenaroste o hodnotu vozidla, které na ni mělo být převedeno. Žalobkyně dále poukázala na rozporné závěry soudu prvního stupně, který na jedné straně hodnotí její žalobu jako předčasnou, na straně druhé má její nárok za promlčený. Je rovněž vyloučeno, aby patnáctidenní lhůta k uzavření darovací smlouvy uplynula již v únoru 2019, když sama smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena až v dubnu 2019. Navíc soud prvního stupně vycházel z data převodu vozidla na žalovaného jako podnikatele, a nikoliv jako nepodnikající fyzickou osobu. Nezohlednil ani to, že žalobkyně se toto datum dozvěděla až z dokazování v tomto řízení, zatímco při uzavření smlouvy vycházela z toho, že vozidlo je stále ještě ve vlastnictví leasingové společnosti. Žalobkyně výslovně brojí i proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně, neboť má za to, že vzhledem k okolnostem této věci by měl být aplikován § 150 o. s. ř. Poukazuje na to, že žalovaný se svým chováním podílel na zahájení řízení, když udržoval žalobkyni v tom, že na ni vozidlo převede, což si rozmyslel poté, kdy žalobkyně nepřistoupila na jeho návrh ohledně vypořádání společného jmění účastníků. Má za to, že za těchto okolností by mu neměla být náhrada nákladů řízení přiznána. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil (patrně míněno změnil) a žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaný má odvolání za nedůvodné. Souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že výkladové nejasnosti smlouvy o smlouvě budoucí i po doplnění dokazování přetrvávají, a je proto třeba mít ji za neplatnou. Jako taková pak nemůže žalovaného k ničemu zavazovat. Pokud žalobkyni vznikla škoda, měla by ji uplatnit vůči své advokátce, která smlouvu o smlouvě budoucí sepisovala. I kdyby ale tato smlouva byla platná, tak žalobkyně, která měla v držení malý technický průkaz od vozidla, musela vědět, že žalovaný je jeho provozovatelem, a tedy i vlastníkem minimálně od , datum, , kdy na sebe vozidlo zaevidoval. Nejpozději od tohoto data jí pak (coby oprávněné osobě) běžela patnáctidenní lhůta k tomu, aby žalovaného vyzvala k uzavření darovací smlouvy, což se nestalo. Uplynutím této lhůty, která má prekluzivní charakter, povinnost k uzavření darovací smlouvy zanikla, a to již ke dni , datum, . I pokud by ale výzva byla učiněna včas, právo na uzavření darovací smlouvy by se nejpozději dne , datum, promlčelo. Pokud by mělo být vozidlo nejprve vyvedeno z podnikání žalovaného, bylo by třeba mít žalobu za nedůvodnou i proto, že byla podána předčasně, neboť k vyvedení vozidla dosud nedošlo, a smlouvu o smlouvě budoucí by tak nebylo lze naplnit, neboť žalovaný ji uzavřel jako nepodnikatel. Pokud by – jak tvrdí žalobkyně – žalovaný vozidlo nabyl ještě za trvání manželství, pak by bylo součástí společného jmění a podléhalo by režimu vypořádání. Smlouvu o smlouvě budoucí by za takové situace vůbec nebylo možno uzavřít. Žalovaný má ale za to, že v souladu s prodejními podmínkami vozidlo nabyl až úplným zaplacením kupní ceny, k čemuž došlo až dne , datum, , tedy až po právní moci rozvodu manželství účastníků, která nastala dne , datum, . Nesouhlasně se žalovaný vyjádřil i k případné aplikaci § 150 o. s. ř, pro niž nejsou splněny podmínky, a navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen a byla mu přisouzena náhrada nákladů odvolacího řízení.6. Na vyjádření žalovaného reagovala žalobkyně replikou (ze dne , datum, ), v níž zopakovala argumenty, které již dříve ve svých podáních či přednesech uplatnila. Poukázala na to, že v průběhu řízení vyšlo najevo, že v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí vozidlo již nevlastnila leasingová společnost, nýbrž bylo součástí podniku žalovaného, kam bylo zařazeno dne , datum, . Není rovněž pravda, že žalovaný by vozidlo nabyl až dne , datum, , ale stalo se tak již dne , datum, , kdy byla uhrazena celá kupní cena. Nabyl je ale jako podnikatel a smlouva o smlouvě budoucí předpokládala, že je vyvede z podnikání, o čemž bude žalobkyni informovat, a následně dojde k uzavření darovací smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný prohlásil, že nemá v úm