69 Co 377/2024-163 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu se žalobním požadavkem na zaplacení částky 112 010,76 Kč, částky 13 306 Kč a zákonného úroku ode dne posledního rozhodnutí , správní orgán, (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 1 200 Kč (výrok II.).2. Za souhlasu účastníků nalézací soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání.3. Vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že dne 22.5.2018 bylo vydáno rozhodnutí , správní orgán, č.j. , spisová značka, o postupném zvýšení starobního důchodu u žalobkyně počínaje od 17.1.2007 částkou 5 145 Kč měsíčně s ročním navyšováním až do roku 2018 na částku 6 972 Kč měsíčně. Jiné rozhodnutí, z něhož by bylo patrné zrušení rozhodnutí z 22.5.2018, žalobkyní předloženo nebylo.4. Následně zjištěný skutkový stav posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), jehož konkrétní ustanovení citoval.5. Nalézací soud vyložil, že OdpŠk rozlišuje dvě formy odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci, když prvotní podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je škoda způsobená nezákonným rozhodnutím, kdy musí existovat rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a rozhoduje tak o oprávněních a povinnost individuálních subjektů. Tento zákon neobsahuje žádný negativní výčet dotčených rozhodnutí, vztahuje se na jakýkoliv akt aplikace práva včetně rozhodnutí procesního charakteru vydávaných v průběhu řízení. V souladu s ustanovením § 8 odst. 1 OdpŠk pak lze nárok uplatnit jen tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V řízení o odpovědnosti státu za škodu soud není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.6. Druhá forma objektivní odpovědnosti státu podle OdpŠk počítá s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak se neodrazí bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Za nesprávný úřední postup je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Pokud ovšem příslušný orgán státu shromažďuje podklady a důkazy pro své rozhodnutí a hodnotí zjištěné skutečnosti a posuzuje je právně, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí a případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 7 a 8 citovaného zákona, tedy nezákonného rozhodnutí. To v posuzovaném případě zrušeno nebylo, pročež odpovědnost žalované tak nemůže být v posuzovaném případě podle zákona OdpŠk dána.7. S ohledem na to, že citované rozhodnutí žalované nebylo změněno či zrušeno, pak nelze důvodně odpovědnost státu za škodu podle OdpŠk vůbec dovozovat (s odkazem na rozhodnutí 25 Cdo 633/2004 Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 7. 2004).8. Z uvedených důvodů byla žaloba jako nedůvodná, zamítnuta.9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Konstatovala, že předmětem řízení byla majetková újma vzniklá z titulu nároku , Anonymizováno, nositele důchodu o navrácení špatně vyplacených částek, kdy na základě nového rozhodnutí , správní orgán, , tato uznala, že špatně vypočetla důchod s údajným pochybením , Anonymizováno, nositele pojištění, a tak , Anonymizováno, nositel pojištění vyzval poživatele důchodu o navrácení přeplatku. Dovozovala, že škodou je tedy špatný úřední postup, kdy , správní orgán, nepostupovala dle zákona, konkrétně podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu a dovozovala, že její nárok je oprávněný. Odvolacímu soudu navrhla, aby změnil napadený rozsudek, tak, že žalobě vyhoví.10. K podanému odvolání se vyjádřila žalovaná a odvolací argumentaci odmítla. Poukázala na strohost odvolací argumentace, sestávající převážně z citace zákona a rozhodnutí Ústavního soudu. Ztotožnila se se závěrem nalézacího soudu, že splnění předpokladů pro náhradu škody se žalobkyni nepodařilo prokázat, přičemž ani soud neshledal v projednávaném případě existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu.11. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek potvrdil.12. U jednání odvolacího soudu zmocněnec žalobkyně znovu popsal postup , správní orgán, při výpočtu důchodu žalobkyně a dovozoval, že je nemravné, že , správní orgán, přehodila odpovědnost za prokázání doby zaměstnání žalobkyně na žalobkyni. K dotazu odvolacího soudu uvedl, že částku 112 010,76 Kč považuje za škodu, která žalobkyni vznikla nevyplacením důchodu, který jí podle jejích výpočtů měl být vyplacen a částku 13 306 Kč požaduje jako náhradu na náklady vynaložené v souvislosti se zjišťováním škody.13. Žalovaná setrvala na svém procesním stanovisku.14. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu a přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.15. Předem nutno konstatovat, že analogický případ řešil z titulu podaného dovolání Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 28 Cdo 1014/2011. V usnesení, kterým dovolání odmítl, Nejvyšší soud vyložil, že „Tvrzení dovolatelky, že pochybení při výpočtu výše důchodu je třeba posoudit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ač samotné rozhodnutí, jímž bylo o důchodu rozhodnuto, je třeba považovat za zákonné, nelze přitakat. Ačkoliv nesprávný úřední postup není v zákoně jednoznačně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 269/2006, Ústavním soudem byl tento závěr aprobován např. v usnesení ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 329/04). Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že i shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a jejich právní posouzení je činností přímo směřující k vydání rozhodnutí, případné nesprávnosti v tomto směru se projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 1/2000). Výpočet důchodu je přitom procesem niterně spjatým s obsahem rozhodnutí o důchodu. Oddělení výpočtu výše důchodu od rozhodnutí o důchodu by bylo zcela protismyslné, neboť právě výpočet vyjadřuje, jak bylo rozhodnuto o právech žadatele o přiznání dávky důchodového pojištění. Dovolatelka patrně přehlíží, že rozhodnutí netvoří jen samotný výrok a poučení o opravném prostředku, ale v souladu s § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a jemu předcházejícímu § 47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, i odůvodnění vysvětlující úvahy správního orgánu a důvody jeho rozhodnutí, jež je v daném případě tvořeno z velké části právě tímto výpočtem. Je-li rozhodnutí vytýkána nesprávnost ve výpočtu, pak tuto výtku nelze podřadit pod nesprávný úřední postup, ale lze ji považovat za námitku zpochybňující zákonnost rozhodnutí. K nápravě případných nedostatkům v tomto směru slouží opravné prostředky projednávané orgány na danou problematiku specializovanými. Nevyužila-li dovolatelka dané možnosti, nemůže nyní obcházet tento postup prostřednictvím žaloby opírající se o zákon č. 82/1998 Sb. Civilní soudy nejsou tímto ani jiným zákonem nadány pravomocí k tomu, aby napravovaly případnou nezákonnost rozhodnutí orgánů státní správy (nejde-li o specifické případy řízení podle části páté o. s. ř.), a mohou pouze tehdy, je-li nezákonnost rozhodnutí autoritativně konstatována příslušným orgánem, přiznat náhradu škody takto vzniklé (srov. § 8 zákona č. 82/1998 Sb.). Závěry soudů obou stupňů založené na těchto úvahách jsou tedy zcela v souladu s hmotným právem i jeho ustálenou interpretací v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu přikládat rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam.“16. To je i případ zde souzené věci, kdy žalobkyně tvrdí, že škoda ve smyslu OdpŠk jí měla vzniknout pochybením , správní orgán, , jež v roce 2007 a později nesprávně rozhodla o výši starobního důchodu přiznaného žalobkyni, přičemž rozhodnutí o důchodu nebyla zrušena nebo změněna pro nezákonnost.17. Odvolací soud zcela odkazuje na výklad Nejvyššího soudu referovaný shora, se kterým se zcela ztotožňuj