72 Co 184/2024-73 — Městský soud v Praze

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu požadující po žalované zaplacení částky, Anonymizováno, 282 120 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále soud prvního stupně uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tvrzením, že vyrozuměním o zahájení exekuce vydaným soudním exekutorem , Orgán veřejné moci, , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 19. 11. 2019, č. j. , spisová značka, , jí vznikla nemajetková újma, za kterou žádá zadostiučinění ve výši 150 000 Kč, a exekučním příkazem na přikázání pohledávek z jejího bankovního účtu vydaným týmž exekutorem, a to dne 21. 11. 2019, č. j. , spisová značka, , jí vznikla nemajetková újma ve výši 69 204 Kč a škoda (za ušlé úroky z bankovních vkladů), kterou žádá nahradit ve výši 4 226 Kč.3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že návrhem na nařízení exekuce ze dne 17. 10. 2019 se , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, (v postavení oprávněných) domáhali u , Orgán veřejné moci, provedení exekuce povinnosti uložené žalobkyni usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2019, č. j. , spisová značka, , ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 4 Cmo 198/2019-164 (tj. zaplacení částky 104 994 Kč). V návrhu oprávnění zmínili, že žalobkyně odmítla pohledávku splnit, protože „započítává jakousi pohledávku vůči nim. Jedná se, o doslova, zcela nesmyslný požadavek a neexistující pohledávku, která není ničím opodstatněná.“ Obvodní soud pro Prahu 4 (dále je „obvodní soud“) usnesením ze dne 7. 11. 2019 pověřil vedením navrhované exekuce soudního exekutora , Orgán veřejné moci, , tituly před jménem, , jméno FO, (dále jen „exekutor“), který v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, dne 21. 11. 2019 vyzval žalobkyni (v postavení povinné) k dobrovolnému splnění pohledávky (a to včetně možnosti složit jistotu) a exekučními příkazy vydanými v období od 21. 11. 2019 do 6. 12. 2019 rozhodl o provedení exekuce jednak přikázáním pohledávky z bankovního účtu žalobkyně, dále o obstavení jejích nemovitostí (ve , adresa, a v , adresa, ) a konečně srážkami ze mzdy od jejího zaměstnavatele. Dne 6. 12. 2019 žalobkyně navrhla zastavení exekuce, dne 11. 12. 2019 navrhla odklad exekuce a další návrhy podala dne 12. 12. 2019 a, Anonymizováno, 16. 12. 2019. Dne 8. 1. 2020 exekutor exekuci odložil a dne 10. 1. 2020 postoupil návrh na zastavení exekuce obvodnímu soudu, který usnesením ze dne 30. 12. 2020 tento návrh zamítl, nicméně Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2021 usnesení obvodního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 5. 5. 2021 exekutor v komunikaci se žalobkyní mimo jiné zopakoval (s odkazem na § 54 odst. 5 zákona č. 120/2001, exekuční řád, dále jen „e. ř.“), že může složit jistotu, a to i prostřednictvím finančních prostředků zablokovaných exekucí na jejímu bankovním účtu, čímž by došlo ke zrušení generálního, i speciálního inhibitoria (jistota by zůstala složená na účtu exekutora do rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení exekuce, a poté by se vyplatila oprávněným nebo by se vrátila povinné). Po jednání, které proběhlo u obvodního soudu dne 9. 2. 2022, byla exekuce usnesením obvodního soudu ze dne 8. 3. 2022 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2022 zastavená (s odůvodněním, že pohledávka oprávněných před zahájením exekučního řízení zanikla započtením žalobkyně ze dne 1. 10. 2019). Dne 3. 10. 2022 byla na zmíněná rozhodnutí vyznačená doložka právní moci a dne 4. 10. 2022 bylo potvrzení o skončení exekuce zasláno jednotlivým subjektům, u kterých byl majetek žalobkyně zajištěný. Dále soud prvního stupně zjistil, žalobkyně dne 10. 12. 2022 uplatnila u žalované požadavek na náhradu škody a poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které jí měly být způsobené nezákonnými rozhodnutími i nesprávným úředním postupem exekutora v zažalované výši. Žalovaná odpověděla sdělením z téhož dne, že žalobkyni žádné odškodnění neposkytne.4. Tato skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 a), b), c), § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, 2, § 8, § 14 odst. 1, 3 a § 15 odst. 2, § 26 a § 31a odst. 1, 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předně s odkazem na § 44 odst. 1 e. ř. připomněl, že vyrozumění o zahájení exekuce nelze (formálně vzato) považovat za rozhodnutí, protože se jedná o obyčejný přípis, byť s důležitými procesními účinky pro účastníky, který byl předběžně vykonatelný a proti němuž nebylo možné podat opravné prostředky. Vyrozumění o zahájení exekuce bylo doručené žalobkyni s výzvou ke splnění vymáhané povinnosti, kopií exekučního titulu a exekučního návrhu a s vyčíslením nákladů exekuce. Doručením zmíněných listin byla žalobkyně seznámená s tím, že je proti ní vedená exekuce a začínají se vůči ní uplatňovat obecná omezení v nakládání s majetkem (tzv. generální inhibitorium). Vyrozumění o nařízení exekuce i exekutorem vydaným exekučním příkazům se žalobkyně bránila, a to návrhem na zastavení exekuce. Dále soud prvního stupně poukázal na ustálenou soudní judikaturu i praxi, podle které soud při nařízení exekuce zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydaný orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je exekuční titul vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou v daném případě věcně legitimovaní a zda je exekuce navrhovaná v takovém rozsahu, který je přiléhavý pro uspokojení oprávněného. Za popsané situace postupoval exekuční soud správně, když přistoupil ke jmenování exekutora a žádného pochybení se nedopustil ani exekutor, který poté žalobkyni o existenci exekuce vyrozuměl a přitom vydal příslušné exekuční příkazy. Otázkou, zda exekuovaná pohledávka zanikla započtením, či nikoliv, se totiž v této fázi exekuce exekuční soud ani exekutor nebyli povinni zabývat. Vzhledem k tomu, že vyrozumění o zahájení exekuce ani exekuční příkaz nejsou rozhodnutími, která by byla pro nezákonnost zrušená, a s přihlédnutím k tomu, že jejich nezákonnost nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí exekučního soudu, jimiž byla exekuce výsledně zastavená (protože opodstatněnost započtení pohledávek byla prokázaná až dokazováním provedeným exekučním soudem k návrhu žalobkyně na zastavení exekuce), nedošlo k naplnění jedné z nezbytných podmínek pro vznik tvrzené odpovědnosti žalované, a to odpovědnostního titulu. K přesvědčení žalobkyně, že kompenzační soud je oprávněný vyřešit si otázku nezákonnosti rozhodnutí rozdílně s rozhodnutími vydanými v hodnoceném řízení, soud prvního stupně odkázal na soudní judikaturu, podle které je rozhodnutími vydanými v jiném pravomocně skončeném řízení vázaný (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 40/2005 nebo sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Dalším důvodem neopodstatněnosti požadavku žalobkyně na odškodnění je přetržení příčinné souvislosti mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a škodou, resp. újmou, protože žalobkyně v hodnoceném řízení nevyužila všechny pro ni dostupné procesní prostředky (včetně složení jistoty) k odstranění tvrzeného závadného stavu. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na poskytnutí odškodnění majetkové i nemajetkové újmy, které jí měly vzniknout z důvodu nezákonného rozhodnutí. Také požadavek žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce hodnoceného řízení soud prvního stupně posoudil jako nedůvodný. S odkazem na soudní judikaturu soud prvního stupně předně zdůraznil, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, pakliže řízení jako celek odpovídalo dobou svého trvání délce řízení, které bylo možné v obdobné věci zpravidla očekávat. V daném případě trvalo hodnocené řízení ve vztahu k žalobkyni dva roky a jedenáct měsíců (ode dne 21.11.2019, kdy se o něm dozvěděla, do dne 3. 10. 2022, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení). Řízení proběhlo plynule, vyjma průtahu který se vyskytl v období ode dne 5. 5. 2020, do 30. 12. 2020, přičemž se na jeho délce podílela částečná skutková složitost (exekuční soud se musel vést dokazování o otázce, zda exekuovaná pohledávka zanikla započtením či nikoli). Po procesní stránce však bylo řízení složité pouze standardně (obvodní soud rozhodoval dvakrát o návrhu žalobkyně na zastavení řízení, jednou o odkladu vykonatelnosti a dvakrát rozhodoval Městský soud v Praze). Žalobkyně se na jeho délce nepodílela a hodnocené řízení pro ni mělo pouze standardní význam. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v hodnoceném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Z uvedených důvodů s