72 Co 376/2024-202 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 40 506 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 40 506 Kč za dobu od 19. 4. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě podané dne 23. 4. 2024, kterou se po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení domáhala na žalované zaplacení částky 40 506 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které představuje rozdíl mezi pojistným v celkové výši 55 302 Kč zaplaceným žalobkyní žalované na základě neplatné smlouvy o investičním životním pojištění „, název, č. , číslo, “ uzavřené dne 21. 6. 2011 a částkou 14 796 Kč, která byla žalovanou žalobkyní ve formě odbytného vyplacena. Důvod neplatnosti pojistné smlouvy žalobkyně spatřovala v tom, že žalovaná byla podle pojistných podmínek oprávněna snižovat počet podílových jednotek na účtu pojistníka (skrze jejichž hodnotu se vypočítávala výše pojistného plnění) o poplatky, které nebyly ujednány určitým způsobem. Tvrdila, že sazebník poplatků i další důležitá upřesnění podmínek pojištění byly obsaženy v tzv. specifikaci podmínek pojištění, která jí však nebyla nikdy předána. Nadto dle žalobkyně pojistná smlouva obsahovala ujednání zneužívající povahy ve smyslu článku 3 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále také jen „směrnice“), neboť nebyla individuálně sjednána a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobovala významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele.3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala, aby byla v celém rozsahu zamítnuta. Tvrdila, že pojistná smlouva je určitá a srozumitelná, přičemž žalobkyně svým podpisem stvrdila, že s tzv. specifikací pojistných podmínek byla seznámena a souhlasí s ní. Žalovaná v rámci své obrany namítala promlčení žalobou uplatněného nároku. Současně pro případ, že by pojistná smlouva byla shledána neplatnou, namítala započtení žalobkyní tvrzené pohledávky na svou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, které žalobkyni vzniklo tím, že jí byla na základě pojistné smlouvy poskytována pojistná ochrana.4. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování vyšel po skutkové stránce zejména ze zjištění, že mezi žalovanou jako pojistitelem a žalobkyní jako pojistníkem byla dne 21. 6. 2011 uzavřena pojistná smlouva č. , číslo, s počátkem pojištění dne 1. 7. 2011. V pojistné smlouvy bylo sjednáno investiční životní pojištění pro případ smrti nebo dožití s měsíčním pojistným ve výši 300 Kč a dále připojištění mj. závažných nemocí a trvalých následků úrazu s konkrétními pojistnými částkami a s celkovým pojistným za připojištění ve výši 286 Kč. V článku X. smlouvy je obsaženo prohlášení žalobkyně coby pojistníka, že byla seznámena se Specifikací , název, (dále také jen „Specifikace“) a souhlasí s jejím obsahem, a dále, že před uzavřením smlouvy obdržela Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění osob ze dne 1. 1. 2010 (dále jen „VPP“) a Zvláštní pojistné podmínky pro pojištění , název, /01.02.2011 (dále jen „ZPP“). Pojistná smlouva neobsahovala ujednání o poplatcích či nákladech, které by byly hrazeny ze sjednaného pojistného. Ve Specifikaci bylo uvedeno, že roční poplatek na úhradu počátečních nákladů činí 8 % z počtu počátečních jednotek ročně a strhává se po dobu trvání pojištění v jeho výroční den. Žalovaná zaslala žalobkyni výroční dopisy vyhotovené ke dni 1. 7. 2015, 1. 7. 2016, 1. 7. 2017 a 1. 7. 2018, ve kterých ji informovala o platbách pojistného a o stavu a pohybech na podílovém účtu. Žalobkyně zaplatila žalované na základě pojistné smlouvy pojistné v celkové výši 55 302 Kč, přičemž poslední úhrada se uskutečnila dne 3. 6. 2019. Žalobkyně navrhla v červnu 2019 ukončení pojištění, což žalovaná akceptovala ke dni 1. 8. 2019. Žalobkyně vyzvala žalovanou výzvou doručenou dne 3. 4. 2024 k vydání bezdůvodného obohacení.5. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce. S poukazem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 3 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) aplikoval přitom právní úpravu účinnou ke dni uzavření pojistné smlouvy a obsaženou v zákoně č. 40/1064 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a v zákoně č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“). V obecné rovině konstatoval, že ujednání stran pojistné smlouvy nemusejí být obsažena pouze v samotné pojistné smlouvě, nýbrž mohou být obsažena i v dalších dokumentech, typicky v pojistných podmínkách. V poměrech projednávané věci pak považoval za podstatné, zda z pojistné smlouvy i ostatních smluvních dokumentů mohlo být oběma smluvním stranám ke dni sjednání pojistné smlouvy zřejmé, jaká je cena plnění, respektive zda pojistné na investiční životní pojištění je určeno na krytí pojistného nebezpečí a v plné výši představuje investici a úsporu, nebo zda a v jaké výši je z něj hrazena úplata pojistiteli v podobě poplatku na úhradu počátečních nákladů. Dospěl přitom k závěru, že výši zmíněné úplaty (poplatku) z dostupných smluvních dokumentů k okamžiku uzavření smlouvy zjistit nelze. Nadto dle soudu prvního stupně výši počátečních nákladů nelze ke dni uzavření pojistné smlouvy určit již jen proto, že je závislá na průběhu a trvání pojištění a lze ji finálně vypočítat teprve na konci pojištění. Uvedené pak hodnotil jako podstatný nedostatek, neboť při absenci určitého ujednání o výši počátečních nákladů není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované zaplatí. Dospěl tedy k závěru, že předmětná pojistná smlouva je pro neurčitost absolutně neplatná. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu se z uvedeného důvodu již nezabýval tím, zda sjednané smluvní podmínky měly charakter nepřiměřených a zneužívajících ujednání, a svou pozornost soustředil na vypřádání bezdůvodného obohacení smluvních stran z neplatné smlouvy, respektive na důvodnou žalovanou vznesené námitky promlčení. Uzavřel, že žalobkyně mohla neurčitost smluvních ujednání rozpoznat již v okamžiku uzavření pojistné smlouvy, a tudíž objektivní i subjektivní promlčecí lhůta začala běžet okamžikem zaplacení každé jednotlivé částky pojistného. Vzhledem k tomu, že poslední úhrada pojistného byla provedena dne 3. 6. 2019, uplynula dle soudu prvního stupně do podání žaloby v této věci subjektivní dvouletá promlčecí lhůta i tříletá objektivní lhůta (§ 107 obč. zák.), a tudíž žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je celý promlčen. S ohledem na uvedený závěr se pak již soud prvního stupně pro nadbytečnost blíže nezabýval žalovanou vznesenou námitkou započtení, pouze konstatoval, že při neplatnosti pojistné smlouvy žádná pojistná ochrana žalobkyně neexistovala. Ze všech uvedených důvodů pak žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) tak, že v řízení procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení spočívajících v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Namítala existenci odvolacích důvodů dle § 205 odst. 2 písm. b), e), g) o.s.ř. Vyjádřila názor, že napadený rozsudek je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty při neplatnosti pojistné smlouvy. Zdůraznila, že stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty soudem prvního stupně v návaznosti na uzavření smlouvy a následné platby pojistného neobstojí, a namítala, že uvedeným postupem došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Vyjádřila přesvědčení, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla prokázána její vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy. Dovozovala tedy, že v daném případě nelze vycházet ze subjektivní promlčecí lhůty, nýbrž z objektivní promlčecí lhůty dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále také jen „SDEU“), na kterou již v řízení před soudem prvního stupně poukázala. Upozornila, že vznikne-li právo na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku nepřiměřených smluvních ujednání a prosazení tohoto práva brání vnitrostátní právní úprava, např. promlčení, pak tuto vnitrostátní právní úpravu nelze aplikovat a soudy musí vycházet přímo z práva Evropské unie. Zdůraznila, že jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy nebyla ze strany žalované záměrně seznámena s celým obsahem pojistné smlouvy, když neměla k dispozici klíčové údaje pro posouzení výhodnosti/vhodnosti produktu. Dle žalobkyně tak nebyla naplněn požadavek na tzv. kvalifikované rozhodnutí o uzavření smlouvy, a v důsledku toho je nutné posoudit ujednání pojistné smlouvy v režimu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních, respektive ve smysl