92 C 8/2024-32 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se svou žalobou ze dne , datum, došlou stejného dne zdejšímu soudu domáhala povolení vkladu zástavního práva k nemovitosti identifikované shora ve výroku I. tohoto rozsudku k zajištění podmíněné pohledávky ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % z jistiny úvěru za každý den prodlení se splacením úvěru, která může vznikat při prodlení dlužníka se se splácením úvěru dle smlouvy o úvěru ze dne , datum, (ve vkladovém řízení se žalobkyně odvolávala na smlouvu o úvěru ze dne , datum, ) uzavřené mezi žalobkyní na straně jedné jako věřitelkou a účastnicí řízení na straně druhé jako dlužnicí; v tomto rozsahu pak nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu identifikovaného opět shora ve výroku I. tohoto rozsudku (dále též jen napadené rozhodnutí). Skutkově líčila, že Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště , adresa, (dále též jen KÚ) napadeným rozhodnutím pod bodem 1. povolil vklad zástavního práva k jednotce čísla , Anonymizováno, s příslušnými spoluvlastnickými podíly na společných částech budovy a na pozemcích nacházejících se v katastrálním území (dále též jen k. ú.) , adresa, k zajištění existující pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, ve výši , částka, s příslušenstvím a vklad zákazu zcizení a zatížení nemovitosti. Výrokem 2. napadeného rozhodnutí pak zamítl vklad zástavního práva ke stejné nemovitosti k zajištění podmíněné pohledávky ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % z jistiny úvěru za každý den prodlení se splácením úvěru, jež může vznikat při prodlení dlužnice se splácením úvěru dle úvěrové smlouvy ze dne , datum, . Napadené rozhodnutí žalobkyně obdržela dne , datum, a podává žalobu dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění.2. Žalobkyně doplňovala, že uzavřela stejného dne , datum, (dle spisu KÚ nese zástavní smlouva datum , datum, a , datum, byl ověřen pouze podpis osoby oprávněné jednat za žalobkyni – poznámka soudu) v postavení zástavního věřitele s účastnicí řízení jako zástavcem zástavní smlouvu zajišťující mimo jiné i podmíněnou pohledávku ze smluvní pokuty. Vklad zástavního práva do katastru nemovitostí (dále též jen KN) KÚ zamítl z důvodu, že u podmíněné pohledávky nebyla sjednána výše jistiny, do které se zajištění poskytuje. Argumentovala, že u budoucích dluhů musí být nejvyšší výše jistiny uvedena pouze v situaci, kdy je zřizováno zástavní právo k zajištění pohledávek určených pouze podle druhu (tj. dluhy nespecifikované v době zřizování zástavního práva jejich právním titulem, neboť ten často v tu dobu ještě neexistuje, jen se s jeho vznikem do budoucna počítá). Pouze na tyto případy dopadá ustanovení § 1311 odstavce 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), v platném znění. Dluh v hodnocené věci je však jednoznačně individualizovány právním titulem, konkrétní podmínkou vzniku i výší, ve které může vznikat. Tím je zajištěno pro případ vzniku dluhu, že bude v každém okamžiku konkrétně určitelná jeho výše. Nepředstavuje dluh určený podle druhu, ale dluh podmíněný a konkrétně individualizovaný, u něhož je konkrétně určena podmínka možného jeho vzniku v budoucnu. V podrobnostech odkazovala na důkladnou analýzu celé problematiky zpracovanou , tituly před jménem, , jméno FO, a publikovanou v Právních rozhledech. Na zvýrazněné části, zejména výklady týkající se podmíněného dluhu a vzniku zástavního práva, odkazovala.3. Účastnice řízení se k žalobě nevyjádřila.4. Katastrální úřad se ve své reakci na výzvu soudu s odkazem na ustanovení § 250c odstavce 2 o. s. ř. vyjádřil tak, že v dané věci rozhodl správně a navrhoval zamítnutí žaloby. Odkázal na ustanovení § 17 odstavce 5 zákona čísla 256/2013 Sb., katastrálního zákona (dále jen KZ), v platném znění, podle něhož ve vkladovém řízení přezkoumává skutečnosti uvedené v odstavcích 1 až 4 stejného paragrafu podle stavu existujícího v okamžiku podání návrhu na vklad. S odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 KZ vklad povolí, jsou-li pro povolení splněny všechny podmínky, v opačném případě či tehdy, ztratil-li návrh před rozhodnutím o povolení vkladu své právní účinky, návrh zamítne. U soukromé vkladové listiny KÚ ve vkladovém řízení mimo jiné zkoumá, zda její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad s odkazem na § 17 odstavce 1 písmena b) KZ.5. KÚ doplňoval, že v hodnocené věci rozhodoval o návrhu podaném ke dni , datum, , k němuž byla připojena jako soukromá vkladová listina zástavní smlouva ze dne , datum, . Opakoval argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k částečnému zamítavému výroku týkajícímu se vkladu zástavního práva zajišťujícího podmíněnou pohledávku ze smluvní pokuty. U ní musí být pro účely zajištění stanoven v souladu s § 1312 odstavce 1 o.z. maximální limit, do kterého se zajištěním poskytuje. Je-li zajišťován dluh ještě nedospělý, tj. v případech, kdy zpravidla konkrétní výše dluhu není dosud známa, požaduje se alespoň ujednání o tom, do jaké nejvyšší výše jistiny je zajištění poskytnuto. Výklad ustanovení § 1312 o.z. zjednodušeně znamená, že v zástavní smlouvě je buďto uvedena již známa výše zajišťovaného dluhu, anebo alespoň maximální limit, do kterého se zajištění poskytuje. Takový výklad je jediný konzistentní s dalšími ustanoveními o.z. týkajícími se zástavního práva. Zejména jde o ustanovení o uvolnění zástavního práva a o záměně zástavního práva shodně vyžadující, že nové zástavní právo nesmí zajišťovat dluh, jenž převyšuje dluh původní. Instituty uvolnění zástavního práva a záměny zástavního práva představují právní konstrukce, které již v minulosti byly součástí našeho právního řádu v době, kdy přímo z knihovního zákona vyplýval jednoznačný požadavek, aby u zajišťovaného dluhu byla uvedena zcela konkrétní částka, a to již známá, stanovená (§ 14 věta první obecného knihovního zákona) nebo „nejvyšší částka, až do které má jíti úvěr nebo závazek“ (§ 14 věta třetí obecného knihovního zákona). I k těmto souvislostem je při výkladu ustanovení § 1312 o.z. třeba přihlédnout a v tomto duchu je i interpretovat. V opačném případě by byla nejen značně narušena, ne-li přímo znemožněna aplikovatelnost institutů uvolnění a záměny zástavního práva, ale i „platný systém veřejných knih, jehož základní zásady publicity a speciality, neméně i bezpečnost reálného úvěru, byly by nebezpečně zviklány“ s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , spisové značky , právnická osoba, 401/19, publikované ve Vážného sbírce pod číslem 303. Uvedené rozhodnutí se sice vyslovuje k požadavku na knihovní vložení úroků, jeho závěry však obecně vypovídají o potřebě jednoznačnosti toho, co má být ohledně zajišťovaného dluhu zapsáno.6. KÚ trval na nedůvodnosti podané žaloby. Citoval z ujednání obsaženého v článku II. zástavní smlouvy a z ustanovení § 1311 odstavců 1 a 2, § 1312 odstavce 1 o.z. , právnická osoba, ve vztahu k zajišťování budoucích nebo podmíněných pohledávek mj. dovozuje, že i budoucí nebo podmíněný dluh musí být v zástavní smlouvě vymezen nezaměnitelným způsobem. Předpoklady dostatečné individualizace budou obecně splněny, vymezí-li se budoucí dluh označením věřitele, dlužníka, předmětem plnění a právním důvodem vzniku, přičemž v konkrétním případě si může požadavek nezaměnitelnosti vyžadovat i další specifikaci jinými údaji. V obecné rovině sice určení výše budoucího nebo podmíněného dluhu není obligatorním prvkem dostatečné jeho individualizace, nicméně soud s ohledem na ustanovení § 1312 odstavce 1 o.z. bude nezbytné v zástavní smlouvě vždy sjednat, do jaké nejvyšší výši jistiny se zajištění poskytuje, nebo půjde zásadně o zajištění „dluhu ještě nedospělého“ s odkazem na Vymazal, L.: Zástavní právo v novém občanském zákoníku. 3. vydání. , adresa, , Wolters Kluwer 2019, s. 131 a násl. Důvod požadavku na určení výše zajištěné pohledávky v zástavní smlouvě spatřuje právní teorie i v širším uplatnění principu publicity a s tím související ochrany třetích osob. Zákonodárce zde chce, aby se publikum mělo možnost dozvědět, jaká je výše zástavního odpovědnosti zástavního dlužníka a třetí osoby se mohly například rozhodnout, zda přijmou nabízený předmět zástavy a vstoupí se svým zástavním právem na juniorní pořadí s odkazem na Bezouška, P. in Spáčil, J. , Králík, M. kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. , adresa, , , právnická osoba, . Beck 2021, s. 1265).7. KÚ akcentoval, že shodné interpretační závěry plynou i z rozhodovací praxe soudů s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , čísla jednacího , spisová značka, , který konstatoval, že se již v minulosti zabýval výkladem a vzájemným vztahem ustanovení § 1311 a 1312 o.z. Připouštěl, že způsob úpravy zvolený zákonodárcem může být pro účastníky matoucí, z hlediska systematického výkladu je však zásadní, že se jedná o samostatná ustanovení a navíc § 1311 o.z. je zařazen v obecných ustanoveních o zástavním právu, zatímco § 1312 o.z. se nachází až v následujícím pododdíle a upravuje problematiku zástavní smlouvy. Ze vztahu obou ustanove