18 Co 298/2025-99 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky o zaplacení 287.246 Kč s příslušenstvím (výrok I). O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení majetkové újmy, která mu měla vzniknout v rámci exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Žalobci měla postupem soudů všech stupňů v uvedeném řízení vzniknout majetková újma spočívající nárůstu exekučně vymáhané částky, oproti stavu, kdyby řízení probíhalo přiměřenou dobu. K závěru o nepřiměřené délce exekučního řízení poukázal na rozsudek Městského soudu v , adresa, ze dne 7. 5. 2024, č. j. , spisová značka, , ve kterém odvolací soud uzavřel, že uvedené exekuční řízení trvalo nepřiměřené dlouho, a přiznal žalobci zadostiučinění ve formě omluvy a peněžité satisfakce. Žalovanou částku dovodil na základě úvahy, že kdyby naříkané řízení skončilo v přiměřené době, žalobce by nemusel zcela zbytečně zaplatit více o právě žalovanou částku, která představuje hmotnou škodu, a sestává se z navíc zaplacených úroků z prodlení a potažmo též nákladů exekuce.3. Žalovaná navrhovala žalobu zamítnout. Učinila nesporným uplatnění nároku žalobcem dne 25. 7. 2024. Zdůraznila, že v projednávané věci neexistuje odpovědnostní titul ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“). Uzavřela, že není splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu, jelikož mezi újmou, která má spočívat ve zvýšeném kapitalizované příslušenství pohledávky v důsledku nepřiměřené délky řízení, a případným nesprávným úředním postupem absentuje příčinná souvislost.4. Soud I. stupně po provedeném dokazování a citaci příslušných zákonných ustanovení OdpŠk konstatoval, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, které musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Zabýval se předně tím, zda žalobcem vyčíslená škoda může být v příčinné souvislosti s majetkovou škodou, která má spočívat ve zvýšeném kapitalizovaném příslušenství pohledávky v důsledku nepřiměřené délky řízení a případným nesprávným úředním postupem. Uvedl, že v řízení nebylo pochyb o tom, že na straně Okresního soudu v , adresa, v řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení. To však bez dalšího neznamená, že právě tento postup byl příčinou toho, že žalobce musel zaplatit věřiteli i tvrzené navýšené úroky z prodlení a stát nelze činit odpovědným za takto vzniklou majetkovou újmu. Na straně žalobce je povinnost platit úroky z prodlení (s odkazem na ustanovení § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2012, resp. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) předvídatelným následkem skutečnosti, pokud dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Příčinu vzniku tvrzené újmy spočívající v zaplacení vyšší částky úroků z prodlení lze spatřovat právě ve skutečnosti, že ze strany žalobce nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu a nikoliv v nesprávném úředním postupu soudů, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004 či ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3987/2017, ze kterého plyne, že stát nelze činit odpovědným za újmu dlužníka spočívající zaplacených úrocích z prodlení v řízení, v němž došlo k průtahům, neboť příčinou vzniku této újmy byla skutečnost, že ze strany dlužníka nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoliv nesprávný postup státu. S odkazem na některá rozhodnutí Městského soudu v , adresa, dále konstatoval, že tím, že žalobce dobrovolně nesplnil řádně a včas povinnost, která mu byla rozhodnutím uložena, zavinil a způsobil, že oprávněný podal návrh na výkon rozhodnutí. I poté v průběhu vykonávacího řízení, pokud by žalobce splnil uvedený dluh, mohl přispět k urychlenému skončení vykonávacího řízení. Poukázal také na skutečnost, že pozdní zaplacení dlužné částky mohlo či nemuselo pro žalobce znamenat jen úbytek v majetkové sféře, a to s ohledem na hodnotu peněz determinovanou inflací. Uzavřel, že nárok žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem v tomto případě není, s ohledem na absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, po právu a žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 a a 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).5. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce, kterým napadá rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Uvádí, že škoda vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce, které trvalo téměř dvanáct let. V této době došlo k navýšení vymáhané pohledávky o úroky z prodlení, které by nevznikly, pokud by exekuční soud rozhodl bez průtahů. Soud I. stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy, protože pravou příčinou je neplnění žalobce na základě exekučního titulu. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1421/2004. Odvolatel namítá, že soud I. stupně nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti. Podle teorie adekvátní příčinnosti, kterou Nejvyšší soud aplikuje (např. sp. zn. 28 Cdo 3471/2009), je kauzalita dána tehdy, pokud je škoda obvyklým důsledkem škodní události a současně by bez této příčiny nenastala. Nepřiměřená délka řízení byla nutnou podmínkou vzniku škody; pokud by řízení skončilo v rozumné době, žalobce by zaplatil dříve a podstatně méně.6. Argumentace soudu, že jedinou příčinou je neplnění na judikátní pohledávku, je chybná. Žalobce neplatil proto, že se důvodně domníval, že pohledávka zanikla zápočtem ještě před nařízením exekuce. Požadavek, aby přesto plnil, by znamenal plnění na neexistující dluh, což by odporovalo smyslu § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., který umožňuje zastavení exekuce při zániku práva přiznaného rozhodnutím. Pokud by měl žalobce plnit na nedluh, exekuce by byla ukončena vymožením a žalobce by ztratil možnost domáhat se jejího zastavení, čímž by uvedené ustanovení ztratilo praktický význam. Poukazuje na to, že otázka kauzality byla již pozitivně vyřešena v řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou téhož řízení (sp. zn. 26 C 127/2023). Soud tehdy přiznal žalobci zadostiučinění a neměl pochyb o příčinné souvislosti, přestože žalovaná namítala totéž, co nyní. Nelze připustit, aby nesprávný úřední postup mohl být příčinou nehmotné újmy, ale nikoli újmy hmotné. Takové rozlišování by bylo nespravedlivé a nelogické.7. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1421/2004 má za nepřiléhavý, protože skutkové okolnosti jsou odlišné. V tamní věci byl zápočet uplatněn až v závěrečném návrhu, zatímco zde před zahájením řízení. Soud měl zohlednit přesvědčivost důvodů, pro které žalobce považoval pohledávku za zaniklou, a skutečnost, že exekuce byla pravomocně odložena podle § 54 odst. 7 exekučního řádu ve spojení s § 266 odst. 2 o. s. ř., protože bylo lze očekávat její zastavení. Navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.8. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného, neboť mezi tvrzenou škodou na straně žalobce a nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení neexistuje příčinná souvislost. Je to pouze žalobce, který neplněním svých povinností z vykonatelného exekučního titulu způsobil zahájení exekučního řízení proti své osobě. Tyto své povinnosti pak žalobce mohl splnit nejen před zahájením exekučního řízení, ale taktéž kdykoliv v jeho průběhu. Liknavost žalobce při plnění svých pravomocně přiznaných povinností pak nemůže jít k tíži žalované.9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.11. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, neb