20 Co 211/2025-757 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci 90 750 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 118 822 Kč od 2. 6. 2022 do 15. 11. 2023, z částky 84 579 Kč od 16. 11. 2023 do zaplacení, ve výši 15 % ročně z částky 6 171 Kč od 21. 10. 2023 do zaplacení (výrok I.), částku 67 500 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a částku 10 531,35 Kč s příslušenstvím (výrok VII.), žalobu zamítl ohledně 369 543,09 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 460 293,09 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 45 798,50 Kč (výrok II.), ohledně 567 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.), 79 166 Kč s příslušenstvím (výrok V.) a 10 001,57 Kč s příslušenstvím (výrok VI.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.). Žalobce se v řízeních, spojených ke společnému projednání, domáhal na žalované zaplacení celkem 1 183 960,66 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měly vzniknout trestním stíháním v řízení, vedeném u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , v jehož rámci byl rozsudkem ze dne 11. 1. 2021, č.j , spisová značka, , ve spojení s usnesením Krajského soudu v , místo, ze dne 1. 6. 2021, č.j. , spisová značka, , zproštěn obžaloby pro zločin podvodu podle § 209 odst. l a 4 písm. d) trestního zákoníku a ohledně přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. l a 2 písm. a) trestního zákoníku bylo jeho trestní stíhání usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne 21. 12. 2022, č.j. , spisová značka, zastaveno pro promlčení, a z nepřiměřené délky tohoto řízení. Žalobou ze dne 8. 12. 2021 požadoval náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání pro podvod ve výši 399 000 Kč, náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 20 000 Kč a náhradu nákladů obhajoby ve výši 414 494,59 Kč (po částečném zastavení ohledně 34 243 Kč). Žalobou ze dne 24. 4. 2023 požadoval náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání pro porušení povinnosti při správě cizího majetku ve výši 168 000 Kč (celkem tak požadoval na tomto nároku 567 000 Kč), náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 126 666 Kč (celkem 146 666 Kč ), náhradu nákladů obhajoby ve výši 45 798,50 Kč (celkem 460 293,09 Kč) a náhradu jiné škody v souvislosti s jeho exekučním řízením ve výši 20 532,92 Kč. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, vyjma náhrady nákladů obhajoby ve výši 34 243 Kč a jiné škody ve výši 10 531,35 Kč, kterou žalobci v průběhu řízení uhradila. Namítla, že trestní stíhání pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku bylo zastaveno pro promlčení, žalobce nevyužil možnosti projednání věci, aby dosáhl plné rehabilitace a nelze rozlišit nemajetkovou újmu, způsobenou mu trestním stíháním pro jednotlivé trestné činy. Délku trestního řízení označila za přiměřenou a ohledně nároků, vztahujících se k prvnímu trestnímu stíhání žalobce, zahájenému usnesením ze dne 5. 9. 2016 a skončenému 22.11.2016, namítla promlčení.2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění popsaných v odstavcích 12. až 30. napadeného rozsudku a věc posoudil podle § 1 odst. 1, § 5, § 8 odst. 1, § 12 odst. 2 písm. b), § 13 odst. 1, 2, § 15 odst. 2, § 31 odst. 1, § 31a, § 32, § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (náhradový zákon), a podle § 11 odst. 1 písm. b), odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Za použití rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2266/2021 a sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 dovodil, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 9. 2016, které bylo zrušeno usnesením státního zastupitelství ze dne 22. 11. 2016, a usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 12. 2016, které skončilo dílem zproštění obžaloby, dílem zastavením trestního stíhání, představují dva odpovědnostní tituly ve formě nezákonných rozhodnutí. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmě z prvního trestního stíhání vznesla žalovaná důvodně námitku promlčení, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno 22. 11. 2016 a žalobce uplatnil své nároky u žalované až podáním ze dne 1. 12. 2021 po uplynutí šestiměsíční subjektivní promlčecí doby. Námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3391/15, sp. zn. II. ÚS 2369/2011), žalovaná neusilovala o poškození či šikanu žalobce, který zjevně mylně vycházel z toho, že se jednalo o jediné trestní řízení, na které nahlížel optikou trestních předpisů.3. Ohledně trestního stíhání, zahájeného usnesením ze dne 20. 12. 2016, soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce má právo na odškodnění toliko ve vztahu k té části skutku, jímž se měl dopustit dílčích útoků pokračujícího zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009, trestní zákoník (tr. zák.), neboť bylo shledáno, že předmětný skutek není trestným činem. Ve zbývajícím rozsahu žalobci náhrada škody ani zadostiučinění za nemajetkovou újmu nenáleží, neboť trestní stíhání žalobce (pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku) bylo zastaveno v důsledku promlčení a žalobce přes poučení netrval na projednání věci, proto nelze toto trestní stíhání považovat za nezákonné.4. Za použití ustálené judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. II. ÚS 590/08) vzal soud I. stupně v úvahu, že trestní stíhání žalobce pro zločin podvodu trvalo od 20. 12. 2016 do 1. 6. 2021, kdy nabyl právní moci částečně zprošťující rozsudek, a žalobce byl v jeho průběhu ohrožen trestní sazbou 2-8 let, přičemž mu coby bezúhonné osobě hrozil spíše alternativní trest. Jednalo se o trestný čin proti majetku, který je obecně spojen jen s běžnou mírou společenského a morálního odsouzení. Z hlediska dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce uvedl, že měl permanentní strach o sebe a svou rodinu a byl tak pod intenzivní psychickou zátěží, ztrácel důvěru ve spravedlivý justiční systém a pociťoval silní existenční obavy. Soud I. stupně připustil, že žalobce mohl vnímat trestní stíhání úkorně a mohl pociťovat psychické nepohodlí či obavy o výsledek řízení, nicméně netvrdil, že by se trestní stíhání zásadně promítlo do rodinných vztahů či zasáhlo do jeho pracovních a výdělkových poměrů. Neexistovala ani reálná možnost uložení nepodmíněného trestu, což žalobce potvrdil, když uvedl, že mu byl ze strany státního zástupce navrhován peněžitý trest. Takový trest mu však hrozil i za skutek, pro který nebyl zproštěn obžaloby, a všechny tvrzené obavy by nepochybně pociťoval i v případě, že by byl stíhán toliko pro tento skutek. Soud I. stupně označil za zásadně významnou skutečnost, že žalobce nebyl zproštěn obžaloby v plném rozsahu, a proto nepřistoupil k finančnímu odškodnění nemajetkové újmy. Poukázal v této souvislosti zejména na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1391/15, sp. zn. II. ÚS 429/2001 a rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2509/2014, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013 a § 12 odst. 1 písm. b) náhradového zákona a zdůraznil, že žalobce nevyužil možnosti trvat na projednání věci a dosáhnout zprošťujícího rozsudku i ve zbývajícím rozsahu obvinění.5. Nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené dílky trestního řízení shledal soud I. stupně opodstatněným. K tomu uvedl, že celková délka řízení od 20. 12. 2016 do 7. 1. 2023 (6 let a 5 měsíců, správně 6 let a 18 dnů, pozn. odvolacího soudu) byla nepřiměřená a byla negativně ovlivněna průtahy soudu hned po podání obžaloby dne 29. 6. 2017 až do 23. 5. 2018, kdy bylo nařízeno hlavní líčení až na , datum, , které bylo odročeno na dobu za další 4 měsíce. Poté nastal průtah po vrácení zrušeného rozsudku odvolacím soudem dne 13. 11. 2019 až do 27. 5. 2020, kdy bylo nařízeno hlavní líčení, byť se dílčím způsobem projevil vliv pandemie Covid-19. Soud I. stupně dovodil, že konstatování porušení práva (na přiměřenou délku řízení) není dostačující satisfakcí a žalobci přiznal finanční zadostiučinění, které vyčíslil za použití judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (srov. stanovisko pod sp. zn. Cpjn. 206/2010, rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) za použití roční částky 15 000 Kč základní částkou 75 000 Kč. Vzal dále v úvahu, že posuzované řízení bylo složitější po procesní stránce a s ohledem na šíři dokazování též po skutkové stránce - bylo vedeno proti třem obviněným, všichni obvinění podali stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, byl podán návrh na rozhodnutí o vyloučení policejního komisaře, proti kterému byla též podána stížnost, byla dožadována součinnost třetí osoby, byl podán návrh na zastavení tre