20 Co 229/2025-191 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 2 211 998, 67 Kč, žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci 4 392 322,20 Kč s úroky z prodlení ve výši 14,75 % ročně z jednotlivých částek, specifikovaných ve výroku II. rozsudku ve znění opravného usnesení, a na náhradu nákladů řízení 900 Kč a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 soudní poplatek za žalobu ve výši 219 617 Kč. Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení 6 604 320,87 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo v důsledku vrácení předmětu úschov na základě rozhodnutí, změněných k dovolání Nejvyšším soudem tak, že žádost o vydání předmětu úschovy byla zčásti zamítnuta. Žalobce nesporoval svou povinnost k vrácení jednotlivých částek úschov, nicméně poukázal na to, že daná situace byla způsobena chybou žalobce a tvrdil, že žaloba je předčasná, neboť žádal žalovaného o povolení splátek ve výši 300 000 Kč (kterými dluh postupně umořuje), čemuž žalobce bezdůvodně nevyhověl.2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 5. – 8. napadeného rozsudku věc právně posoudil podle ust. § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení. Konstatoval mezi účastníky nespornou skutečnost, že žalobce žalovanému k jeho žádosti vrátil finanční prostředky, složené žalovaným u něho do soudních úschov u žalobkyně, ve výši 14 510 355 Kč, přičemž bylo jednotlivými usneseními žalobkyně i zejména usneseními Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, prokázáno, že žalobkyně daná plnění vyplatila výhradně na základě těchto pravomocných rozhodnutí soudů. Usneseními Nejvyššího soudu ČR č.j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , byla pravomocná soudní rozhodnutí, na jejichž základě žalobce žalovanému danou částku vyplatil, následně Nejvyšším soudem ČR změněna tak, že návrh žalované na vrácení celkové částky 7 824 928,80 Kč byl zamítnut. Uzavřel, že plnění žalobce žalovanému v tomto rozsahu se stalo smyslu § 2991 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) stalo bezdůvodným obohacením na straně žalované plněním z právního důvodu, který následně zanikl, které je proto žalovaný povinen vrátit. Na základě zjištění částečné úhrady dluhu žalovaným (odstavec 15. rozsudku) shledal soud I. stupně žalobu po částečném zastavení řízení důvodnou v rozsahu oplatit ještě 4 392 322,20 Kč s specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení) z jednotlivých částek podle § 1970 o. z. ve výši. dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se (mimo jiné) určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, při zohlednění a dílčích plateb žalovaného.3. Soud I. stupně neshledal důvodnou argumentaci předčasností žaloby s poukazem na to, že je výhradně na vůli věřitele, zda přistoupí na splátky dluhu. Zdůraznil, že žalobce je coby státní orgán vázán přísnějšími pravidly hospodaření se svěřenými prostředky podle § 31 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (zákon o majetku ČR). Soud I. stupně sám neshledal důvod pro povolení splátek žalovanému se závěrem, že ten dostatečně věrohodným způsobem neprokázal tíživou majetkovou a finanční situaci, jakkoliv vykazuje jako výsledek svého hospodaření ztrátu, neboť je stále hospodářsky činný, má milionový obrat a neosvědčil, jak v průběhu času naložil se svých hmotným a nehmotným majetkem. Procesně úspěšnému žalobci přiznal podle § 142 odst. l zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) náhradu nákladů řízení.4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, směřující proti vyhovujícímu výroku rozsudku. Namítl zejména, že poskytnutá lhůta k plnění je nepřiměřená a soud I. stupně v ní dostatečně nezohlednil výši peněžité povinnosti ve vztahu k jeho majetkovým poměrům a individuálním okolnostem případu, pro něž žádal povolení splátek ve výši 300 000 Kč měsíčně. Uvedl, že není objektivně schopen uhradit žalovanou částku jednorázově a poukázal na to, že dluh postupně těmito splátkami i po zahájení řízení splácí. Zdůraznil, že nejde o standardní závazkový vztah mezi dlužníkem a věřitelem a že jej stíhá povinnost k zaplacení požadované částky v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu, když v mezidobí s vrácenými do úschovy složenými finančními prostředky v rámci svého podnikání operoval. Dovozoval dále, že s ohledem na danou situaci i jeho ochotu plnit ve splátkách, je nárok žalobce na úrok z prodlení rozporný s dobrými mravy, neboť fakticky vznik bezdůvodného obohacení zapříčinil. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.5. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku a ve vyjádření k odvolání se ztotožnil s důvody napadeného rozsudku. Uvedl, že z rozvahy a výkazu zisku a ztrát ze dne 28. 2. 2025, který žalovaný předložil soudu I. stupně, nevyplývá jeho nepříznivá majetková situace a jeho neschopnost uhradit žalovanou částku jednorázovou platbou. Skutečnosti z této rozvahy zjištěné nekorelují s listinami za předchozí období, kdy žalovaný vykazoval podstatné zůstatky na bankovních účtech a majetek v hodnotě desítek miliónů korun. Žalobce setrval na názoru, že nejsou důvody pro poskytnutí splátkového kalendáře žalovanému a pariční lhůtu 3 měsíců od právní moci rozsudku, stanovenou soudem I. stupně, označil za dostatečnou. Zdůraznil, že je coby organizační složka státu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o majetku ČR vázána pravidly při hospodaření se svěřenými prostředky a podle § 32 odst. 1 tohoto zákona lze plnění ve splátkách sjednat pouze výjimečně.6. Žalobce vzal v průběhu odvolacího řízení žalobu s ohledem na plnění žalovaného v rozsahu částky 1 800 000 Kč zpět, odvolací soud proto postupoval podle § 222a odst. l o.s.ř., rozsudek soudu I. v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil. Na základě odvolání žalovaného, podřaditelného pod § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. poté přezkoumal rozsudek, včetně předcházejícího řízení, v jeho zbývající části a odvolání shledal důvodným jen zčásti.7. Ve vztahu k jistině nároku lze plně odkázat na důvody napadeného rozsudku, proti nimž žalobce nepostavil v rámci odvolání relevantní argumentaci a z jeho jednání (postupného splácení dluhu) je zřejmé, že proti existenci samotného dluhu, vzniklého mu výše popsaným způsobem, žádné výhrady nemá. Právo na žalobce úrok z prodlení je dáno § 1970 o. z., podle něhož jej může věřitel, jenž sám splnil svou povinnost, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat. Povinnost hradit úrok z prodlení vzniká je sankcí za prodlení s plněním dluhu, vzniká bez ohledu na zavinění dlužníka a liberačním důvodem je jen prodlení věřitele (tedy případ, kdy věřitel nesplnil své povinnosti umožňující dlužníkovi, aby svému závazku včas dostál). V daném případě se prodlení žalovaného odvíjí od výzev žalobce k plnění jednotlivých částek, jak jsou popsány v odstavci 7. napadeného rozsudku, a odvolací soud neshledal žádnou okolnost, pro kterou by bylo možno jeho nárok na úrok z prodlení hodnotit jako nemravný. Je pravda, že žalovanému byly předměty úschov vydána na základě pravomocných soudních rozhodnutí, bylo mu však zároveň známo, že z titulu podání mimořádného opravného prostředku probíhá dovolací řízení a ve svém rozhodnutí o investování vydaných prostředků měla při tomto vědomí postupovat opatrněji. Odvolací soud proto napadený rozsudek ohledně jistiny a části přisouzeného úroku z prodlení podle § 219 o.s.ř. potvrdil. S ohledem na postupné plnění dluhu žalovaným částkami 300 000 Kč vždy ke konci měsíce od března do srpna 2025, které žalobce potvrdil a z tohoto důvodu vzal také žalobou zčásti zpět, se však průběžně dlužná jistina snižovala tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku, proto musel odvolací soud částečnou změnu rozsudku podle § 220 odst. l písm. b) o.s.ř. část nároku žalobce na úrok z prodlení (původně počítaného z částek 1 200 000 Kč a 625 208,45 Kč) zamítnout.8. Odvolací soud současně dospěl k závěru, že ve věci jsou splněny zákonné předpoklady pro povolení plnění ve splátkách, jakkoliv si je vědom, že ve smyslu § 31 odst. 2 zákona o majetku ČR lze plnění pohledávky státu ve splátkách lze sjednat pouze výjimečně v případě, že je dluh dlužníkem písemně uznán co do důvodu a výše anebo přiznán pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu při současné splatnosti celé pohledávky pro případ nesplnění kterékoli ze splátek. Podle zjištění soudu I. stupně (odst. 8. napadeného rozsudku) žalovaný aktuálně vykazuje hos