20 Co 237/2025-148 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 111 771 Kč s příslušenstvím, a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 21 889 Kč. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalované v důsledku neplatnosti smlouvy o , název, životním pojištění č. , číslo, , kterou uzavřel se žalovanou dne 12. 11. 2008 (pojistná smlouva), a požadoval částku rovnající se rozdílu mezi jím uhrazeným pojistným (144 936 Kč) a žalovanou poskytnutým pojistným plněním ( 23 100 Kč) a odkupným (10 065 Kč) po skončení pojistného vztahu. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že dotyčná pojistná smlouva byla platně uzavřena a pojistný vztah skončil 5 let před podáním žaloby uplynutím sjednané doby dne 31. 12. 2019, současně namítla promlčení uplatněného nároku.2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 11. až 19. napadeného rozsudku, a spor posoudil za použití § 3028 odst. 3, § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), podle § 37 odst. 1, § 100 odst. 1, § 107 odst. 1, 2, 3, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.), a § 4 odst. 4, 5 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012) se prvotně zabýval námitkou promlčení žalobního nároku a konstatoval, že objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku počala žalobci běžet zaplacením jednotlivých splátek pojistného. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby vázal k doručení výročního dopisu žalobci ze dne 20. 1. 2012, který obsahoval rekapitulaci smlouvy, údaj o stavu její kapitálové hodnoty a o nákladech na poskytnuté pojistné služby. Z tohoto dopisu mohl žalobce seznat, že mu jsou strhávány „nějaké“ (ze samotné pojistné smlouvy nezjistitelné) poplatky, tedy že smlouva může být neplatná. Dovodil, že s ohledem na časový odstup mezi poslední platbou pojistného v roce 2019 a podáním žaloby, je právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno ve dvouleté subjektivní i v rozhodující tříleté objektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3113/2023).3. Námitku promlčení soud I. stupně neshledal rozpornou s dobrými mravy a odmítl i argument, že žalovaná těží z vlastní nepoctivosti. V této souvislosti zdůraznil časový odstup takřka pěti let od úhrady poslední platby na základě pojistné smlouvy do podání žaloby a skutečnost, že tvrzené důvody neplatnosti pojistné smlouvy mohly být rozpoznány již v roce 2012. Žalobci nic nebránilo uplatnit právo dříve a žalovaná mu v tom nevytvořila žádnou překážku (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2020/2023). Soud I. stupně nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že žalovaná o namítané neplatnosti pojistné smlouvy věděla, neboť takový závěr z provedeného dokazování nevyplynul a byl by i nelogický, protože žalovaná u totožných pojistných produktů svým klientům běžně vyplácela jak pojistná plnění, tak odkupné, stejně tomu bylo i v daném případě. Námitka promlčení práva žalobce nezkracuje, jedná se o nástroj v právu běžný, zakládající právní jistotu oběma stranám a soud I. stupně neshledal žádné důvody, pro které by námitce promlčení neměl přisvědčit. Žalobce na základě pojistné smlouvy uhradil všechny platby podstatně dříve, než za poslední dva (tři) roky před podáním žaloby, poslední platba byla uhrazena v roce 2019 a jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno.4. Druhotně se soud I. stupně zabýval otázkou platnosti pojistné smlouvy a shledal tuto smlouvu absolutně neplatnou pro neurčitost. K tomu uvedl, že ujednání stran pojistné smlouvy mohou být obsažena i v jiných dokumentech, například v pojistných podmínkách, a poplatky mohou být sjednány i vzorcem, do kterého lze dosadit předem známé veličiny a jejich přesnou výši poplatku vypočíst, v projednávané věci tomu tak však nebylo. V případě investičního životního pojištění, které není ve významné části určeno na krytí pojistného nebezpečí, ale plní investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti podstatné, zda částka hrazená na tento účel (na hlavní pojištění) představuje investici či úsporu v plné výši nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru (poplatek na alokaci), a pokud taková úplata hrazena je (což je obvyklé), kolik činí. Soud I. stupně konstatoval, že výši takové úplaty (poplatku) v okamžiku uzavření smlouvy mezi žalobcem a žalovanou z dostupných dokumentů, i při zahrnutí pojistných podmínek a sazebníku poplatků, zjistit nelze. Nebylo ji možno určit již proto, že se počáteční náklady měly vypočítat teprve během trvání pojištění tak, že se po celou dobu trvání pojištění mělo strhávat určité procento ze zaplaceného běžného pojistného. Celkovou částku počátečních nákladů by tak bylo možno finálně vypočítat teprve na konci pojištění a šlo by o částku závislou na průběhu a trvání pojištění. Tato neurčitost zakládá absolutní neplatnost právního jednání (pojistné smlouvy), neboť při absenci určitého ujednání o výši počátečních nákladů není zřejmé, kolik žalobce za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované platí a jde ve svém důsledku o případ neurčitosti ceny plnění. Soud I. stupně dále poukázal na to, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozlišuje neurčitost smlouvy na jedné straně a zneužívající (nepřiměřená) ujednání ve spotřebitelské smlouvě na straně druhé (rozsudek sp. zn. 33 Cdo 499/2023, který se přímo týkal nároku z neplatné pojistné smlouvy, usnesení sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023) a při absenci podstatného ujednání, způsobujícího neurčitost smlouvy, není namístě přezkoumávat je z hlediska přiměřenosti a nejde o případ, kdy by nebylo možné použít vnitrostátní úpravu promlčení. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu zamítl a žalované přiznal podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 43. rozsudku.5. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že soud I. stupně nesprávně spojil počátek běhu subjektivní promlčecí doby s předpokládaným nikoliv skutečným okamžikem nabytí jeho vědomosti o obohacení žalované, přičemž nebylo prokázáno, že výroční dopisy žalované obdržel a že se seznámil s jejich obsahem. Tvrdil dále, že tyto listiny mu nedávaly komplexní přehled o stavu pojištění, není z nich zejména zřejmé, kolik celkem uhradil na pojistném, na rizikovém pojistném a na jednotlivých poplatcích. Žalobce coby právní laik nemohl na jejich základě dospět k závěru o neplatnosti pojistné smlouvy a o bezdůvodném obohacení žalované, což činilo potíže i , orgán, a obecným soudům, a i po roce 2012 pokračoval v hrazení pojistného po dobu dalších osmi let. S odkazem na jmenovaná rozhodnutí senátu , číslo, Městského soudu v , adresa, a rozsudky Soudního dvora Evropské unie žalobce dovozoval, že v jeho případě nelze použít objektivní promlčecí dobu ve smyslu § 107 obč. zák. s ohledem na nejasnost a nesrozumitelnost smluvních ujednání ve spotřebitelské smlouvě, zakázanou směrnicí rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 (Směrnice). Soudu I. stupně vytkl, že ujednání pojistné smlouvy neposuzoval optikou zneužívajících ujednání ve smyslu Směrnice a že žalobu zamítl pouze na základě námitky promlčení s argumentací, že promlčení nelze bez zodpovězení otázky existence nároku posoudit. V rámci jednání odvolacího soudu žalobce s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 329/2010 doplnil, že žalovaná nevznesla námitku promlčení v dobré víře, jelikož ohledně svých pojistných smluv vede řadu sporů a z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 a zdejšího odvolacího soudu sp. zn. 25 Co 430/2017 věděla o neplatnosti smlouvy, přesto nadále přijímala od žalobce pojistné. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl nebo, aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Ve vyjádření k odvolání se ztotožnila závěry napadeného rozsudku a zdůraznila, že pojistná smlouva skončila uplynutím sjednané doby 6 let před podáním žaloby ke dni 31. 12. 2019. Případný nárok žalobce je proto kompletně promlčen ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě i v tříleté objektivní promlčecí lhůtě. Žalovaná sama považuje pojistnou smlouvu za platnou, neboť neobsahovala žádná zneužívající ujednání a žalobce byl řádně informován o nákladovosti sjednaného pojistného produktu. K počátku běhu promlčecí subjektivní doby žalovaná taktéž s odkazy na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2127/21) dovozovala, že k tomu postačí jen tušení o tom, že s pojistnou smlouvou je něco v nepořádku. Zdůraznila, že žalobce nepopírá obdržení výročních dopisů, které mu byly