21 Co 90/2025-363 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem určil, že , Jméno žalobce, , rodné číslo , RČ, , naposledy bytem , adresa, , byl ke dni svého úmrtí dne , datum, vlastníkem bytové jednotky č. , číslo, v budově č. p. , číslo, , část obce , adresa, , obec , adresa, , postavené na pozemku parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 7620/234985 na společných částech budovy č. p. , číslo, , část obce , adresa, , obec , adresa, , postavené na pozemku parc. č. , číslo, , a na pozemku parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , přičemž vlastnické právo k jednotce je zapsáno na listu vlastnictví č. , číslo, a vlastnické právo k budově a pozemku na listu vlastnictví č. , číslo, , vedených Katastrálním úřadem pro , adresa, , katastrální pracoviště , adresa, (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 81 086,20 Kč (výrok II) a žalobkyně b) náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok III).2. Takto rozhodl o v žalobě, kterou se žalobci domáhali určení, že jejich zemřelý otec (dále jen „zůstavitel“) byl ke dni svého úmrtí vlastníkem bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a pozemku se specifikací uvedenou ve výroku I s tvrzením, že zůstavitel, který zemřel bez zanechání závěti, před svou smrtí daroval předmětné nemovitosti žalované, ačkoliv v době darování trpěl Parkinsonovou a Alzheimerovou chorobou a demencí, která jej činila uzavření takové smlouvy neschopným. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovali žalobci v tom, že předmětné nemovitosti měly být zahrnuty do aktiv pozůstalosti, která je vedena u soudu prvního stupně pod sp. zn. , spisová značka, . Řízení v dědické věci bylo přerušeno do pravomocného skončení tohoto sporu.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tvrzením, že byla životní partnerkou zůstavitele od roku 1994, vedli spolu společnou domácnost. Zdravotní stav zůstavitele se zhoršoval postupně. Měla za to, že darování nemovitosti bylo úkonem, který je v podobných poměrech běžný a nekomplikovaný. Žalobci o zůstavitele neprojevovali zájem, nijak o něj nepečovali. Zůstavitel měl obavu vzhledem k trestnímu řízení vedenému proti žalobci a) v roce 2014, že nemovitost bude zabavena k úhradě jeho dluhů a že žalovaná přijde o bydlení. Navíc v minulosti zůstavitel převedl na žalobce a) jinou nemovitost.4. Po stránce skutkové vyšel soud prvního stupně ze zjištění, která učinil z výpisu z katastru nemovitostí, obsahu darovací smlouvy z 22. 11. 2019, lékařských zpráv zůstavitele za období 2014-2021, výpovědi svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem, , ošetřujícího lékaře zůstavitele v letech 2014-2021, znaleckého posudku vypracovaného znalcem , tituly před jménem, , jméno FO, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a jeho výslechu, která zevrubně popsal v bodech 4, 5, 17-25, 27-29, na která odvolací soud pro stručnost odkazuje.5. Soud prvního stupně provedl dále dokazování výslechem svědků , jméno FO, , syna žalované, , jméno FO, , souseda žalované a zůstavitele, , jméno FO, , kamaráda syna žalované, , jméno FO, , bratra žalované, jejichž sdělení k osobě zůstavitele a jejich vztahu k němu popsal v bodech 7, 9, 11 a 13 napadeného rozsudku. V jeho odůvodnění dále vysvětlil, proč z výpovědí těchto svědků při posuzování duševního stavu zůstavitele v době uzavření darovací smlouvy nevycházel (viz bod 8, 10, 12, 14) a proč nevyslechl žalovanou jako účastníci řízení (viz bod 15-16).6. Dospěl k závěru, že stěžejní důkazy pro posouzení duševních schopností zůstavitele v době uzavření darovací smlouvy byla zdravotní dokumentace zůstavitele, která vznikala v průběhu let. Jsou v ní zaznamenány počínající duševní obtíže zůstavitele již od roku 2014, které se projevovaly v podobě určitého zpomalení či zapomínání, avšak s plnou orientací a soběstačností, včetně výsledku testu , název, , podle kterého jsou kognitivní funkce zůstavitele hodnoceny jako poměrně dobré. Dokumentované zhoršení zdravotních obtíží zůstavitele je podle zdravotní dokumentace patrné od roku 2016, na sklonku roku 2017 jsou dokumentovány poprvé halucinace. V dubnu 2019 bylo zaznamenáno výraznější zhoršení kognice a poprvé bylo uvedeno, že zůstavitel několikrát nepoznal příbuzné. Progrese duševního onemocnění se jevila soudu prvního stupně ze zdravotní dokumentace i laicky zřejmá. S ní korespondovala zcela i výpověď ošetřujícího lékaře , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , který u zůstavitele v roce 2019 shledal již středně těžkou demenci, tedy globálnější poruchou myšlení, při níž je pacient z důvodu kognitivního deficitu nesoběstačný ve významné části denních aktivit. Soudní znalec ve znaleckém posudku vysvětlil, že středně těžká demence zůstavitele v roce 2019 již vylučovala schopnosti nezkresleně vnímat realitu, domýšlet následky rozhodnutí a projevit svobodnou vůli. Při středně těžké demenci připadají do úvahy podle znalce obvykle maximálně drobné nákupy do finančního limitu, člověk však není schopen hospodařit s penězi ve větším rozsahu, je zvýšeně ovlivnitelný či manipulovatelný. Stav zůstavitele v době darování v listopadu 2019 představoval podstatné snížení či vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností, přičemž je lékařsky vyloučeno, že by zůstavitel jednal v tzv. světlém okamžiku. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného uzavřel, že v době předmětného darování byly duševní schopnosti zůstavitele zasaženy středně těžkou demencí (duševní poruchou), která jej činila neschopným náležitě rozpoznat následky svého jednání a ovládat je, resp. předmětné darování platně uskutečnit.7. Pro posouzení stěžejní otázky v této věci neshledal jako relevantní motiv zůstavitele pro darování nemovitosti žalované a nepřihlédl ani k důkaznímu návrhu žalobce a) z 21. 9. 2023 ani k novým tvrzením a důkazním návrhům žalované s odůvodněním, že byly uplatněny po koncentraci řízení.8. Zjištěný skutkový stav shrnul tak, že dne 22. 11. 2019 byla podepsána smlouva o darování předmětných nemovitostí zůstavitelem žalované za současného zřízení služebnosti bytu, že žalovaná je zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí, že zůstavitel v době darování trpěl středně těžkou demencí, která jej činila neschopným adekvátně zhodnotit a ovládat své jednání, přinejmenším ve vztahu k jednání vymykajícímu se drobným každodenním činnostem, že duševní stav zůstavitele se vyvíjel postupně v průběhu let, že v roce 2014 se u něj projevily první známky onemocnění, které ho nijak podstatně nelimitovaly, naproti tomu v roce 2019 byl již duševní stav zůstavitele vážný, přičemž bylo vyloučeno, že by při darování mohl zůstavitel jednat ve světlém okamžiku, tj. že byl dočasně zbaven působení svého progredující onemocnění.9. Po právní stránce dospěl k závěru, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle § 80 o.s.ř. v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022. S odkazem na ustanovení § 2055 odst. 1 o.z., § 581, § 586 odst. 1, § 588 uzavřel, že duševní stav zůstavitele v roce 2019 jej činil k uzavření darovací smlouvy neschopným, a proto předmětné darování je podle § 581 věty druhé o.z. neplatné. Soud prvního stupně dále dovodil, že neplatnost darování v daném případě je neplatností relativní podle § 586 odst. 1 o.z., a nikoliv podle § 588 o.z. Protože předmětné nemovitosti nepřešly na základě darovací smlouvy do vlastnictví žalované a žalobci prokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení, soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl.10. K argumentaci žalované účelově zpochybňující způsobilost zůstavitele předmětné nemovitosti smluvně nabýt smlouvou uzavřenou v květnu 2014 uvedl, že takové zhoršení duševního stavu zůstavitele, které by jej již v roce 2014 činilo neschopným právně jednat v relevantním rozsahu, v řízení nevyšlo najevo, a proto se uplatní výchozí zákonný princip, že právně byl jednat schopen.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalobcům právo na jejich náhradu. U žalobce a) se jednalo o náhradu nákladů za právní zastoupení a u žalobkyně b) se jednalo o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.12. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. Uplatnila v něm odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o.s.ř. Vytkla soudu prvního stupně, že postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (30 Cdo 5226/2009), když neprovedl důkaz jejím výslechem, přestože byl navrhován, čímž znemožnil zjištění ohledně chování a vystupování zůstavitele v každodenních situacích, v jeho běžném životě, a vycházel pouze ze svědecké výpovědi ošetřujícího lékaře, který si zůstavitele pamatoval jen mlhavě, viděl jej vždy při vyšetření, zatímco žalovaná se zůstavitelem žila ve společné domácnosti jako družka. Podle žalované tak soudní znalec neměl dostatečný skutkový základ o tom, jak se zůstavitel choval v k