23 Co 237/2025-148 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2025 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 112 204,48 Kč (výrok I), a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Soud prvního stupně takto v pořadí druhým rozsudkem rozhodl o nároku žalobce, který se domáhal po žalovaném, původně žalovaném č. 1, a dále po žalovaném č. 2 – , veřejnoprávní korporace, zaplacení částky 224 408,95 Kč z titulu regresní náhrady podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), s tvrzením, že dne 24. 2. 2023 uhradil poškozenému , jméno FO, zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 224 408,95 Kč způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o povolení změny užívání stavby v k. ú. , adresa, . Vzhledem k tomu, že žalovaný č. 2 uhradil žalobci polovinu žalované částky již před podáním žaloby, žalobce vzal zpět žalobu proti žalovanému č. 2 a soud řízení částečně zastavil usnesením ze dne 29. 5. 2024, č. j. 28 C 41/2024-45. Řízení tak bylo dále vedeno jen proti žalovanému č. 1 (dále jen „žalovaný“).3. Po vymezení dalších žalobních tvrzení a obrany žalovaného, který s žalobou nesouhlasil, soud prvního stupně uvedl, že provedl k důkazu všechny listiny označené účastníky, zejména spis Obvodního soudu pro , adresa, sp. zn. , spisová značka, , jehož předmětem bylo odškodnění poškozeného , jméno FO, (dále také jen „odškodňovací řízení“).4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce, coby žalovaný, byl účastníkem řízení, v němž se žalobce , jméno FO, domáhal finančního odškodnění nemajetkové újmy podle OdpŠk, jež mu vznikla nepřiměřenou délkou správního řízení zahájeného dne 26. 10. 2005 u , orgán, v , místo, , odbor , název, , o vydání , předmět, na pozemku parc. č. , číslo, , v k. ú. , adresa, , vše zapsáno na LV , číslo, u , správní orgán, , Katastrální pracoviště , adresa, (dále jen „stavba“), na stavbu trvalou. , orgán, v , místo, , odbor stavební, vydal dne 3. 7. 2015 rozhodnutí o změně užívání stavby, kterou povolil změnu užívání stavby na dobu neurčitou, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 10. 2017. Nesprávný úřední postup spatřoval , jméno FO, v délce řízení, které trvalo po dobu téměř 12 let, přestože nebylo zvlášť složité a současně význam tohoto řízení nebyl pro žalobce bagatelní. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 6. 11. 2020, č. j. 20 C 92/2018-110, byla žaloba zamítnuta. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2021, č. j. , spisová značka, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 3. 2022 č. j. , spisová značka, , jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 118 895,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky ode dne 7. 12. 2017 do zaplacení (výrok I) a částku 91 443 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II). Výše požadovaného úroku z prodlení a náhrady nákladů řízení byla změněna rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 1. 2023, č. j. , spisová značka, , jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplynulo, že hlavní příčinou, proč správní řízení trvalo 12 let, byl postup správního orgánu - , orgán, v , místo, , odbor , orgán, . Správnímu orgánu přitom nelze klást k tíži, že v průběhu řízení došlo ke změně právních předpisů a judikatury, avšak v řízení bylo dále prokázáno (z průběhu správního řízení), že postup správního orgánu byl chybný, ať z důvodu procesních pochybení (nejednal se všemi účastníky, opomněl doručit rozhodnutí všem účastníkům a tak jim odňal možnost odvolání, neodstranil chybné označení předmětu řízení — , předmět, , neodstranil nejasnosti v identifikačních údajích účastníka řízení) nebo (opakovaně nesprávné) aplikace právních předpisů, a jeho rozhodnutí byla opakovaně rušena nadřízeným orgánem — , orgán 2, , veřejnoprávní korporace, , odborem , název, . V postupu , orgán, v , místo, , odbor , název, tedy byla soudem shledána nekoncentrovanost a nekompetentnost správního orgánu. Posuzované správní řízení přitom nebylo složité, a současně žalobce se svým chováním na délce posuzovaného řízení nepodílel. Nepřiměřená délka správního řízení tak představuje nesprávný úřední postup dle ust. § 13 odst. 1 OdpŠk, v důsledku kterého vznikla žalobci nemajetková újma. Její vyčíslení pak vycházelo z ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. a judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalovaný zaslal žalobci v souvislosti s uplatněnou žádostí o odškodnění , jméno FO, dne 6. 11. 2017 svoje písemné stanovisko.5. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ust. § 16 a násl. OdpŠk, jakož i příslušná ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, platného do 31. 12. 2005, a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, přičemž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2973/2018) vycházel z toho, že při uplatnění regresního nároku má stát samostatnou procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně toho, že a v jakém rozsahu se na vzniku újmy, kterou byl stát povinen odškodnit, podílel žalovaný územní celek. Odpovědnost územního celku podle § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 OdpŠk je odpovědností subjektivní, tj. vyžadující zavinění na straně regresem povinného subjektu. Bylo proto na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že se žalovaný podílel svým zaviněným jednáním na vzniku újmy, kterou byl žalobce povinen uhradit.6. Soud prvního stupně se neztotožnil s argumentací žalobce, že žalovaný pochybil v případě pěti konkretizovaných rozhodnutí, při jejichž vydání docházelo k průtahům. Poukázal na to, že žalobcem uplatněný regresní nárok byl přiznán poškozenému za celkovou délku řízení a nikoli za porušení povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě. Proto se žalobce v rámci regresní náhrady může domáhat jen toho nároku, který byl uspokojen v rámci primární náhrady újmy. Již jen z toho důvodu není možné žalobci nárok přiznat.7. Soud prvního stupně dále uvedl, že i kdyby se uplatněný nárok týkal porušení povinnosti žalovaného vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě, nebylo by možné žalobě vyhovět. Soud shledal, že celková doba rozhodování žalovaného činila 5 měsíců, což považoval v porovnání s celkovou délkou řízení víc než 12 let za dobu zcela minimální. Poukázal i na to, že řízení u samotného žalobce trvalo 11 měsíců, tedy dvakrát déle než u žalovaného. Při určení délky průtahů pak postupoval žalobce podle soudu prvního stupně chybně, pokud vycházel z doby od data předání spisu do data právní moci daných rozhodnutí, nikoli do data jejich vydání. Nadto žalobce počítal ve všech případech se lhůtou 30 dnů, ačkoli v případě složité věci může správní orgán rozhodnout ve lhůtě prodloužené o dalších 30 dnů. Žalobce nepřihlédl k tomu, že přinejmenším v poslední fázi bylo řízení skutkově složitější. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný podílel na vzniku újmy způsobené celkovou délkou řízení, a tak nebyly naplněny podmínky vzniku regresního nároku. Žalobu proto zamítl.8. O nákladech řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovanému jako zcela úspěšnému účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč, odpovídající 15 paušálním náhradám podle § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb.9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýkal zejména nesprávné právní posouzení věci a nepřihlédnutí k tvrzeným skutečnostem, přestože nebyly splněny podmínky pro jejich opomenutí podle § 118b nebo § 175 odst. 4 o. s. ř. Žalobce namítal, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že žalovaný se na vzniku újmy nepodílel, ačkoliv bylo v řízení prokázáno, že svým postupem přispěl k nepřiměřené délce správního řízení. Konkrétně žalobce poukazoval na pochybení žalovaného v odvolacím řízení v roce 2010, kdy teprve tehdy upozornil , orgán, na chybnou identifikaci stavby a nesrovnalosti v údajích povinné osoby, ačkoliv tak mohl učinit již v roce 2007. Dále žalobce uvedl, že žalovaný neplnil svou metodickou a dozorovou funkci, čímž přispěl k tzv. instančnímu ping-pongu. V rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014 žalovaný bez dostatečného odůvodnění konstatoval porušení § 85 stavebního zákona a § 3 správního řádu, aniž by uvedl, jak k tomuto závěru dospěl. Žalobce rovněž namítal, že žalovaný vydal nezákonné rozhodnutí ze dne 2. 9. 2011, které muselo být zrušeno v přezkumném řízení, čímž došlo k prodloužení řízení o 11 měsíců. Žalobce dále vytýkal soudu prvního, že jeho závěr o nemožnosti přiznat regresní nárok z důvodu odškodnění za celkovou délku řízení je nelo