29 Co 468/2024-1003 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně rozsudkem označeným v záhlaví zamítl žalobu na určení, že účastníci 1) až 4) nejsou vlastníky, účastník 1) id. , číslo, , účastník 2) , číslo, , účastník 3) id. , číslo, , účastník 4) id. , číslo, , vzhledem k celku, těchto pozemků: parc. č. , hodnota, o výměře 13 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 128 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 345 m2, ostatní plocha, (dle PK částí parc. č. , hodnota, , , hodnota, , , hodnota, a , hodnota, , k. ú. , adresa, ), nyní pozemků zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , na LV č. , hodnota, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, , a pozemků parc. č. , hodnota, o výměře 120 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 1 073 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 260 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 1 349 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 72 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 311 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 301 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 447 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 484 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 59 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 88 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 246 m2, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, o výměře 220 m2, ostatní plocha, (dle PK částí parc. č. , hodnota, , , hodnota, , , hodnota, a , hodnota, , k. ú. , adresa, ), nyní zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , na LV č. , hodnota, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, (výrok I). Zamítl žalobu, aby v tomto rozsahu nahradil výrok I. rozhodnutí , orgán, , , orgán, pro , adresa, a , adresa, , č. j. , spisová značka, ) ze dne 23. 10. 2017 (výrok II).2. Žalobci uložil zaplatit účastníku 1) náhradu nákladů řízení ve výši 32 912 Kč k rukám právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 2) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), stejně jako ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 3) (výrok V). Žalobci uložil zaplatit účastnici 4) náhradu nákladů řízení ve výši 32 912 Kč, k rukám právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI).3. Řízení o nahrazení správního rozhodnutí proběhlo podle právní úpravy obsažené v části V. o. s. ř. Soud I. stupně měl po provedeném dokazování za prokázáno, že správní orgán – , orgán, , , orgán, pro , adresa, a , adresa, (dále také jen „správní orgán“) rozhodl správně, a proto žalobu zamítl. Měl shodně jako správní orgán za prokázáno, že ideální spoluvlastnický podíl (zbývající nevydanou 1/6) na předmětných pozemcích lze podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě) vydat, přičemž o oprávněnosti nároku účastníků nebylo v řízení pochyb. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že předmětné pozemky byly ke dni účinnosti zákona o půdě zastavěny ani že by způsob jejich využití nebo funkční souvislost se zastavěnými pozemky byla překážkou vydání oprávněným osobám. Vyšel zejména ze skutkových zjištění správního orgánu, který v předmětné lokalitě provedl opakované místní šetření.4. Účastníkům 1) a 4), zastoupeným právními zástupci, přiznal soud I. stupně náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, účastníkům 2) a 3) náhradu nákladů řízení nepřiznal. Rozhodnutí o odměně advokátů, kteří byli ustanoveni opatrovníky účastnicím 2) a 3), soud I. stupně odkázal na samostatné usnesení.5. Žalobce podal proti rozsudku včasné odvolání. Argumentoval jako ve správním řízení a v řízení před soudem I. stupně tím, že předmětné pozemky byly územním rozhodnutím a stavebním povolením z 24. 9. 1990 určeny k výstavbě obytného souboru , nazev, , ke dni účinnosti zákona o půdě na nich byla provedena skrývka a odvoz ornice a započata práce na stavbě kanalizace. Výstavba sídliště , nazev, . stavba byla dokončena na konci 90. let, od té doby jsou předmětné pozemky nezměněny. V současnosti se jedná o veřejné prostranství, na němž je veřejná zeleň, částečně také parkoviště. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, podle nějž se pozemky takto veřejně užívané nevydávají.6. Odvolatel vytkl postupu soudu I. stupně nedostatečně konkrétní poučení dle ust. § 118a o. s. ř., kterým jej měl nalézací soud vést k doplnění důkazů ohledně tvrzení o stavu pozemků v roce 2017, tedy v době vydání napadeného správního rozhodnutí. Dále vytkl, že nebyl proveden navržený důkaz místním šetřením, spisem stavebního úřadu o stavbě sídliště , nazev, a rozhodnutím o zařazení komunikace ze dne 30. 6. 1999, čj. , číslo, . Závěr soudu I. stupně o neprokázání stavu pozemků v roce 2017 proto podle odvolatele neobstojí. Soud I. stupně nedostatečně hodnotil veřejné zatížení předmětných pozemků. Žalobce zdůraznil, že vydáním pozemků nebude naplněn účel zákona o půdě, když účastníci jsou podle vlastního prohlášení připraveni pozemky po vydání prodat. Citoval řadu soudních rozhodnutí: nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, 28 Cdo 5267/2017, 28 Cdo 2029/2017 a rozsudky sp. zn. 28 Cdo 720/2023, 28 Cdo 2873/2017 a 30 Cdo 1651/2005. Naposledy odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. , spisová značka, , v němž se rovněž řeší kolize práva na vydání nemovitosti podle zákona o půdě s veřejným zájmem. Podle názoru žalobce tvoří předmětné pozemky sídlištní celek, plyne to z dokumentů z let 1978 až 1989, které soudu předložil. Soud I. stupně však z těchto výkresů a územních plánů nedospěl ke zjištění funkční souvislosti pozemků se sídlištěm , adresa, , neboť na nich nejsou uvedena parcelní čísla pozemků.7. Žalobce v odvolání uvedl, že proběhlo soudní řízení o vydání pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , kterého se týkala shodná stavba sídliště , nazev, . Soud rozhodl, že tento pozemek je součástí sídlištního celku, a proto jej nelze vydat. Rozhodnutí prošlo Nejvyšším soudem (, spisová značka, ) a Ústavním soudem (, číslo, . Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určí, že účastníci nejsou vlastníky předmětných pozemků.8. Všichni čtyři účastníci jednotlivě zaujali stanovisko k odvolání žalobce a shodně navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Překážka vydání pozemků spočívající v jejich zastavěnosti podle nich nebyla v řízení prokázána. Za dobu rozhodnou pro posouzení stavu odňatých pozemků označili v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, dobu uplatnění písemné výzvy k vydání povinné osobě (tj. v projednávané věci 30. 9. 1991 as 1. 10. 1991– pozn. odvolacího soudu). Účastníci dále vyjádřili legitimní očekávání, že o jejich podílu bude rozhodnuto tak, jako o zbývajících 5/6 předmětných nemovitostí, které byly potomkům původního vlastníka , tituly před jménem, , jméno FO, vydány (rozhodnutími , orgán, ze dne 3. 3. 2006, č. j. , číslo, a rozhodnutím , orgán, ze dne 23. 10. 2017, č. j. , číslo, ), zatímco nárok na vydání 1/6 se po úmrtí pana , jméno FO, st. v roce 2000 stal předmětem dědického řízení. Restituční řízení trvalo 24 let.9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je neopodstatněné.10. Soud I. stupně v prvé řadě prověřil podmínky pro zahájení řízení o soukromoprávním nároku žalobce, o němž dříve rozhodl správní orgán (srov. ust. 244 a násl. o. s. ř.). Kromě toho, že převzal skutková zjištění , orgán, , provedl ve věci dokazování a vyvodil z něj náležitá skutková zjištění, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje (srov. odst. 11 až 17 odůvodnění napadeného rozsudku). Zejména obsáhlý správní spis přinesl do řízení rozhodující skutková zjištění o původních vlastnících a jejich právních nástupcích a o předmětných pozemcích a jejich právním a faktickém stavu od doby odnětí původním vlastníkům v roce 1949 podle zákona č. 46/1948 Sb. do současnosti. Po provedení dokazování se soud I. stupně připojil ke skutkovému závěru , orgán, , že předmětné pozemky nelze z občanskoprávního hlediska považovat za zastavěné.11. Závěr o skutkovém stavu shrnul soud I. stupně v odst. 20 svého rozsudku. Dílčí tvrzení o veřejném zájmu na nevydání některých pozemků (jmenovitě p. č. , hodnota, , , hodnota, , , hodnota, , , hodnota, a , hodnota, ) soud I. stupně neshledal rozhodujícím, neboť nebylo prokázáno, k jaké době se existence veřejného zájmu na těchto pozemcích vztahuje. Tvrzení o protihlukové stěně na pozemcích p. č. , hodnota, a , hodnota, neměl za prokázané.12. Odvolací soud, vědom si recentní judikatury Nejvyššího soudu ČR, nesdílí skutkový záv