36 Co 127/2025-172 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 165 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 26. 4. 2023 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 21 094 Kč k rukám její advokátky (výrok II).2. Usnesením ze dne 25. 11. 2024, č. j. 31 C 134/2023-97, byl výrok II napadeného rozsudku opraven tak, že náhrada nákladů řízení činí správně 121 545 Kč. Usnesením ze dne 15. 4. 2025, č. j. 31 C 134/2023-153, soud prvního stupně doplnil napadený rozsudek o výrok III, kterým uložil žalobkyni povinnost nahradit státu jím vynaložené náklady s tím, že konkrétní výše bude určena samostatným usnesením.3. Takto rozhodl o žalobě, ve které žalobkyně požadovala zaplacení přiměřené slevy z kupní ceny ve výši žalované částky, neboť od žalované dne 17. 8. 2022 zakoupila motorové vozidlo „, název, “ na elektropohon, VIN: , VIN kód, (dále jen „vozidlo“), jehož jízdní vlastnosti byly žalovanou deklarovány na webových stránkách www., název, .cz tak, že u tzv. elektromobilů tvoří nejzákladnější technické parametry vozidla jeho dojezd a čas nabíjení baterie. Žalovaná při uzavírání kupní smlouvy deklarovala tzv. kombinovaný dojezd vozidla měřený v laboratorním prostředí 405 km, kombinovaný dojezd v reálném provozu 301 km a ve městě 329 km, rychlost nabíjení prezentovala tak, že k nabití baterie z 20 % na 80 % dojde za půl hodiny. Vozidlo bylo uvedeno do provozu v srpnu 2022 a po dobu, kdy bylo provozováno v klimatických podmínkách s teplotou nad 0 °C, jeho parametry odpovídaly vlastnostem deklarovaným žalovanou, avšak v lednu 2023, kdy teplota vzduchu poprvé klesla pod bod mrazu, se zásadním způsobem snížil dojezd vozidla při plném nabití baterie a stejně tak se významně prodloužila doba nabíjení baterie. Při provozování vozidla pod bodem mrazu činil dojezd vozidla v městském provozu nanejvýše 80 km a v kombinovaném provozu při velmi úsporné jízdě přibližně 110 km. Faktický dojezd vozidla provozovaného v klimatických podmínkách pod bodem mrazu byl tedy o cca 2/3 nižší než dojezd prezentovaný žalovanou při prodeji vozidla. Zároveň se při dobíjení baterie vozidla v klimatických podmínkách s teplotou vzduchu pod bodem mrazu o 100 % prodloužila doba nabíjení, a to z žalovanou deklarovaných 30 minut na 60 minut. V souvislosti s provozem vozidla žalobkyně také zjistila, že dobíjení baterie není kompatibilní s řadou dobíjecích stanic běžně provozovaných na území České republiky. Minimálně dvě uvedené vady vozidla, tedy nízký dojezd a dlouhá doba nabíjení baterie, považovala žalobkyně za vady skryté, které se na vozidle zjevně vyskytovaly již v okamžiku uzavření kupní smlouvy, avšak projevily se až v lednu 2023. Žalobkyně tyto vady u žalované dopisem ze dne 23. 1. 2023 reklamovala, po žalované přitom požadovala odstranění vytčených vad ve lhůtě 20 dnů a pro případ nedodržení této lhůty uplatnila nárok na přiměřenou slevu z kupní ceny. Žalovaná reklamované vady neuznala, opravu neprovedla a žalobkyni neposkytla ani slevu z kupní ceny s odůvodněním, že při uzavírání kupní smlouvy žalobkyni upozornila na to, že dojezd vozidla se může s ohledem na specifické podmínky provozu lišit od specifikací uváděných na jejích webových stránkách, a to v závislosti na konkrétních provozních podmínkách, jízdním stylu či venkovní teplotě. S tím by žalobkyně sice obecně mohla souhlasit, avšak ani při zohlednění těchto skutečností není možné tolerovat, že například dojezd vozidla při jeho provozu v klimatických podmínkách s teplotou vzduchu pod bodem mrazu je o celé 2/3 nižší, než dojezd deklarovaný žalovanou při uzavírání kupní smlouvy a doba nabíjení baterie je o 100 % delší. Z těchto důvodů jsou zásadně nižší dojezd než dojezd deklarovaný a prodloužená doba nabíjení o 100 % vadami předmětu prodeje a takto vadné plnění je podstatným porušením uzavřené kupní smlouvy, které zakládá žalobkyni práva z vadného plnění.4. Žalovaná se žalobou nesouhlasila s tím, že na výzvu žalobkyně reagovala nabídkou plné součinnosti v mimosoudním řešení věci, kdy avizovala, že vozidlo zkontroluje a v případě projevení se tvrzených vad je odstraní. Na tuto výzvu a ani na výzvu předžalobní žalobkyně nereagovala, přičemž ani nedala žalované možnost nechat vozidlo prověřit autorizovaným servisem. Žalovaná nesouhlasila s tvrzením o vadách vozidla, ani jedna z nich není skutečnou vadou ve smyslu zákona. Žalobkyně do vozidla namontovala elektronický systém od společnosti , název, , který je napojen na komunikační sběrnici vozu a nelze vyloučit, že toto zařízení mohlo negativně ovlivnit technické vlastnosti vozidla. Žalovaná se vyjádřila k vytýkanému nízkému dojezdu vozidla, kdy poukazovala na řadu faktorů, které dojezd ovlivňují. Uvedla, že hodnoty vozidla odpovídají evropské homologaci a aktuální platné legislativě, kdy homologace vozidla ani normované cykly měření spotřeby energie neukládají výrobcům vozidel povinnost udávat hodnoty dojezdu v zimním období. I přes to, že takovou zákonnou povinnost žalovaná nemá, všechny své odběratele, včetně žalobkyně, na skutečnost, že se dojezd vozidel může lišit s ohledem na specifické podmínky provozu, upozornila na webových stránkách www., název, .cz. Stejné potom platí pro vlastnosti nabíjení baterie a pokud jde o kompatibilitu nabíjení s nabíjecími stanicemi, tu nezajišťuje výrobce vozidel ani jejich distributor, nejedná se proto o vadu vozidla.5. Žalovaná dále obecně konstatovala, že mezi uživateli elektrických aut je naprostou notorietou, že v zimním období klesá dojezd elektromobilů řádově i o několik desítek procent a doba nabíjení baterie se podstatně prodlužuje. Zejména v zimním období je pak o to důležitější, jakým způsobem je vozidlo užíváno, vytápěno, nabíjeno, zda je garážované či nikoliv, zda byl či nebyl nechán po dojezdu zcela vybitý akumulátor, případně zda byl zanechán nabitý částečně či zcela apod. I kdyby se mělo jednat o vady, nezakládaly by právo kupujícího ve smyslu ustanovení § 2106 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť se nejedná o podstatné porušení smlouvy. Údajné vady navíc nebyly vytknuty bez zbytečného odkladu poté, kdy byly zjištěny, neboť teploty pod bodem mrazu byly v České republice zaznamenány již v listopadu a prosinci 2022.6. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze zjištěného skutkového stavu věci (v podrobnostech viz body 26. až 39. odůvodnění napadeného rozsudku), který shrnul v rozhodný skutkový závěr, podle kterého žalobkyně nabyla předmětné vozidlo do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené dne 17. 8. 2022. Dne 23. 1. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou k odstranění skrytých vad. Žalovaná v reakci ze dne 13. 2. 2023 nabídla žalobkyni plnou součinnost a byla připravena stav vozidla prověřit a v případě, že by bylo vozidlo opravdu stiženo vadami, tak by je odstranila. Na to žalobkyně reagovala až předžalobní výzvou ze dne 17. 4. 2023, přičemž žalovaná opět nabízela součinnost ve formě prohlídky vozidla v autorizovaném servisu. I tato nabídka zůstala ze strany žalobkyně bez reakce. Žalovaná v kupní smlouvě informovala žalobkyni na možnost ovlivnění dojezdu a nabíjení vozidla, nemohlo se proto jednat o skrytou vadu. Tvrzené vady též nebyly uplatněny u žalované bez zbytečného odkladu, když se první mrazy objevily již v listopadu roku 2022. Vytýkané vady potom nebyly ani prokázány. Žalobkyně neumožnila žalované ani soudnímu znalci prohlídku předmětného vozidla. Žalovaná požadovala před prohlídkou odinstalování elektronického zařízení , název, , které sloužilo k provozování taxislužby, což žalobkyně odmítala.7. Zjištěné skutečnosti soud prvního stupně hodnotil podle § 2095, § 2105, § 2106 o. z, přičemž uzavřel, že žalobkyně neprokázala vytýkané vady vozidla ve smyslu § 2106 o. z., pročež jí nemohlo vzniknout právo na požadovanou přiměřenou slevu z kupní ceny. I kdyby však byla prokázána existence těchto vad, tak tyto nebyly žalobkyní vytknuty včas. O náhradě nákladů řízení pak soud prvního stupně rozhodl ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy právě žalovaná měla ve věci plný úspěch. Žalované náležela náhrada nákladů za celkem 11 úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) po 7 700 Kč a za 3 úkony právní služby po 3 850 Kč, dále 13 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 a. t., to vše společně s 21% daní z přidané hodnoty. Celková částka náhrady nákladů řízení tak činila 121 545 Kč. O náhradě nákladů státu bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že je to žalobkyně, která je povinna nahradit České republice 100 % vynaložených nákladů (znalečné za vypracování znaleckého posudku) s tím, že konečná výše bude po zohlednění zálohy složené žalobkyní na vypracování znaleckého posudku ve výši 30 000 Kč určena samostatným rozhodnutím.8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž namítala, že soud prvního stupně nesprávně zjisti