39 Co 240/2025-92 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 147 507,18 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení 300 Kč (výrok II.).2. Žalobkyně se žalobou podanou 4. 10. 2024 domáhala zaplacení 147 507,18 Kč s příslušenstvím z titulu postoupené pohledávky ze smlouvy o běžném účtu, ve znění dodatku, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, , právnická osoba, . (dále jen banka) a žalovaným jako podnikatelem dne 18. 1. 2006. Žalovaný přečerpal povolený limit, banka dne 17. 8. 2008 běžný účet zrušila, což žalovanému oznámila dne 16. 9. 2008 a dne 9. 6. 2009 pohledávku uplatnila v rozhodčím řízení. Vydaný rozhodčí nález byl vymáhán v exekučním řízení zastaveném usnesením soudního exekutora ze dne 21. 8. 2024, č. j. , spisová značka, , doručeným žalobci 22. 8. 2024. Žalovaný vznesl námitku promlčení a navrhl zamítnutí žaloby.3. Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění popsaných v odstavcích 4 a 5 rozsudku zejména zjistil, že smlouvou o běžném účtu z 18. 1. 2006 ve znění dodatku se banka zavázala poskytnout žalovanému ke sjednanému běžnému účtu povolený debet do výše 100 000 Kč. Dne 17. 8. 2008 banka účet s debetním zůstatkem 147 507,18 Kč zrušila a zaslala žalovanému výpověď ze 17. 8. 2008. Pohledávka byla postupně postoupena společnosti , právnická osoba, ., , právnická osoba, . a žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Dne 10. 8. 2010 rozhodčím nálezem vydaným pod sp. zn. , spisová značka, s právní mocí 13. 9. 2010 uložil rozhodce , tituly před jménem, , jméno FO, žalovanému dlužnou částku zaplatit. Na základě tohoto rozhodčího nálezu byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 10. 2010, č. j. , spisová značka, , nařízena exekuce, která byla zastavena dne 21. 8. 2024 usnesením soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, , č. j. , spisová značka, , s právní mocí 22. 11. 2024.4. Soud prvního stupně uzavřel s odkazem na § 261 odst. 3 písm. d), § 273 odst. 1, § 397, § 402, § 408 odst. 1, § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. z.) a § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), že banka poskytla žalovanému na základě úvěrové smlouvy úvěr ve sjednané výši, který žalovaný nesplatil. Vzniklá pohledávka byla postoupená žalobkyni, ta ji však uplatnila u soudu až dne 4. 10. 2024, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Žalovaný vznesl námitku promlčení, proto žalobkyni nelze nárok přiznat. Počátek běhu čtyřleté subjektivní i desetileté objektivní promlčecí lhůty dovodil soud prvního stupně dnem 16. 9. 2008, kdy byla žalovanému doručena výpověď, a shrnul, že nepřekročitelná desetiletá objektivní promlčecí lhůta již uplynula, neboť nemohla být prolomena ani rozhodčím ani exekučním řízením. Dodal, že právní předchůdkyně žalobkyně si jako podnikatelka v oblasti poskytování úvěrů musela být od 11. května 2011 vědoma neplatnosti rozhodčí doložky, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález. Rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, nemůže založit překážku věci rozsouzené. Prodloužení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. se na souzenou věc nevztahuje, týká se jen lhůty pro zahájení exekučního řízení po vydání podkladového rozhodnutí v řízení nalézacím. Soud prvního stupně dodal, že banka nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, jímž bylo uzavření adhezní smlouvy s neplatnou rozhodčí doložkou. S tímto odůvodněním soud prvního stupně žalobu zamítl a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky , orgán, č. 254/2015 Sb.5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýkala, že pominul úpravu § 16 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, jako speciální úpravu k obchodnímu zákoníku. Tato úprava vylučuje promlčení pohledávky, když uvádí, že účinky podané žaloby zůstávají zachovány, pokud strana po zrušení rozhodčího nálezu podala u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu, nebo návrh na pokračování v řízení ve lhůtě do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodčího nálezu. Těmto požadavkům banka vyhověla, neboť před 11. 5. 2011 podala rozhodčí žalobu a zahájila exekuční řízení a do 30 dnů od jeho ukončení podala k soudu tuto žalobu. Žalobkyně nesouhlasila s posouzením uplatnění rozhodčí doložky bankou jako protiprávního jednání. Akcentovala, že v době vydání sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu již ve věci běželo exekuční řízení, o jehož osudu bylo rozhodnuto až v roce 2013 rozhodnutím Nejvyššího soudu , číslo, ., otázka běhu promlčecí lhůty byla vyjasněna až v roce 2017 rozhodnutím Nejvyššího soudu , číslo, . Dovozovala, že napadený rozsudek odporuje konstantní judikatuře, na kterou sám odkazuje. Pokud banka uplatnila rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, činila tak v období neustálené změny rozhodovací praxe obecných soudů k rozhodčím doložkám a nelze dovozovat, že by podáním rozhodčí žaloby nebo zahájením exekučního řízení před 11. 5. 2011 postupovala v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Žalobkyně dále akcentovala, že žalovaný vystupoval v právním vztahu jako podnikatel a na smlouvu proto nelze hledět jako na spotřebitelskou. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.6. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Setrval na svém stanovisku, že je nárok žalobkyně promlčen.7. Podle obsahu odvolání uplatnila žalobkyně odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, v intencích § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. se zopakováním dokazování čtením usnesení o zastavení exekuce ze dne 21. srpna 2024, č. j. , spisová značka, , rozhodčího nálezu a dodatku ke smlouvě o zřízení a vedení běžného účtu; odvolání žalobkyně opodstatněným neshledal, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že námitka promlčení byla žalovaným vznesena důvodně.8. Z usnesení , tituly před jménem, , jméno FO, , soudního exekutora Exekutorského úřadu v , adresa, , ze dne 21. srpna 2024, č. j. , spisová značka, , se podává, že k zastavení exekuce došlo pro její bezvýslednost podle § 55 odst. 7 ex. řádu, nikoli pro vady exekučního titulu. Z dodatku ke smlouvě o zřízení a vedení běžného účtu se podává, že se strany dohodly, že veškeré majetkové spory, které z této smlouvy vzniknou, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, jediným rozhodcem jmenovaným správcem ze seznamu rozhodců vedených , právnická osoba, podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení společnosti.9. V souzené věci byla exekuce zastavena pro bezvýslednost, rozhodčí nález tak neprošel testem vykonatelnosti v exekučním řízení. Soud prvního stupně ze závěru o nevykonatelnosti exekučního titulu mlčky vycházel, proto odvolací soud doplnil rozhodnutí soudu prvního stupně o přezkum způsobilosti rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. V intencích konstantní judikatury (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 a R 121/2011) je rozhodčí doložka sjednaná bankou s žalovaným neplatná, neboť v ní není jednoznačně stanovena osoba rozhodce, a to uvedením konkrétního jména nebo jednoznačným vymezením způsobu jeho určení. Vydaný rozhodčí nález není vykonatelný, neboť rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodovat.10. Přestože byla právní předchůdkyně žalobkyně pravidelnou poskytovatelkou úvěrů, došlo ke stavení čtyřleté subjektivní promlčecí lhůty dle § 397 obch. zák., která počla běžet v den následující po zesplatnění pohledávky, když rozhodčí i exekuční řízení bylo zahájeno před 23. 5. 2011 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. , spisová značka, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , spisová značka, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , spisová značka, ). Bez ohledu na stavění subjektivní promlčecí lhůty však v důsledku § 408 odst. 1 obch. zák. uplynula desetiletá objektivní promlčecí doba již v roce 2018 a žaloba podaná dne 4. 10. 2024 byla podána po uplynutí této lhůty (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002 a ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 3208/2024 – 474). Na tuto úvahu nemá vliv ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák., neboť to se vztahuje pouze na uplatnění pohledávky v exekučním řízení. Rovněž § 16 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. nelze aplikovat, neboť ve věci nedošlo ke zrušení rozhodčího nálezu.11. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil a podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky , orgán, č. 254/2015 Sb.