53 Co 224/2025-126 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně řízení zastavil co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 35 972,21 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 54 932,21 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 921,09 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 369,06 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 31 579,11 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úrokem 22,32 % ročně z částky 31 579,11 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení (výrok II.) a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok III.).2. Soud prvního stupně na podkladě provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 27. až 30.). Stručně shrnul skutkový stav tak, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, ) se žalovaným uzavřela minimálně šest smluv o úvěru, přičemž od roku 2019 byly žalovanému poskytovány úvěry za účelem refinancování předchozích závazků. Byť předmětem řízení zůstal toliko závazek ze smlouvy č. , číslo, ze dne 30. 12. 2021, bylo třeba pro posouzení otázky řádného zkoumání úvěruschopnosti zohlednit všechny uzavřené smlouvy ve vzájemném kontextu. Ze zákaznických karet bylo zjištěno, že se právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezaobírala složením výdajů žalovaného. V září 2019 byl žalovanému poskytnut úvěr č. , číslo, na refinancování předchozí smlouvy. Žalovaný tehdy deklaroval příjem 26 000 Kč a interní splátky ve výši 7 648 Kč, své výdaje odhadl na 4 600 Kč, což je údaj s přihlédnutím k běžným cenám nájemního bydlení zjevně podhodnocený. V květnu 2025 pak byla žalovanému konsolidována další historická smlouva, a to úvěrem č. , číslo, . K uzavření smlouvy došlo v situaci, kdy žalovaný deklaroval příjem 24 520 Kč a výdaje 18 000 Kč. Za situace, kdy trvaly splátky ze smlouvy č. , číslo, ve výši 3 444 Kč a nově přistupovaly splátky ve výši 3 973 Kč, je zjevné, že deklarovaný rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného nepostačoval ani na úhradu obou splátek (rozdíl 6 520 Kč vs. splátky 7 417 Kč). Po uzavření smlouvy č. , číslo, ze dne 12. 9. 2021 měl žalovaný aktivní splátky ve výši minimálně 6 946 Kč (3 973 Kč ze smlouvy č. , číslo, a 2 973 Kč z nově poskytovaného úvěru č. , číslo, ). Při deklarovaném příjmu 23 860 Kč a výdajích 15 000 Kč mu zbývala měsíční rezerva 1 914 Kč, kterou rovněž nelze hodnotit jako udržitelnou v kontextu dvouleté doby trvání úvěru. V případě smlouvy č. , číslo, ze dne 30. 12. 2021 splátkové zatížení žalovaného činilo minimálně 6 641 Kč (2 973 Kč na smlouvu č. , číslo, a 3 668 Kč na nově poskytovaný úvěr). Jeho rezerva se sice opticky zvýšila, avšak k tomu došlo v důsledku snížení deklarovaných výdajů, které při nezměněném typu bydlení nepůsobí věrohodně. Soud prvního stupně proto konstatoval, že v takovém případě bylo namístě pátrat po tom, jaké je konkrétní složení výdajů žalovaného a jaká změna v poměrech zvětšila finanční rezervu. K tomu však ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nedošlo.3. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2395 odst. 3, § 588, § 2991, § 1968, § 1970, § 1879 a § 1887 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 věta prvá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a dále v souladu s judikaturou SDEU.4. Soud prvního stupně učinil závěr, že v případě poskytnutí úvěru č. , číslo, , který zůstal předmětem řízení, právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. V daném případě šlo o řetězení úvěrových smluv, které pravidelně vede ke vzniku úvěrové spirály. Právní předchůdkyně žalobkyně jako podnikatel v oboru poskytování finančních služeb byla povinna rozpoznat situaci narůstajícího dluhového zatížení, které bude pro žalovaného dlouhodobě neúnosné. Za této situace, kdy žalovaný opakovaně čerpal úvěry, u nichž vždy vyvstala potřeba refinancování, se měla zvláště podrobně zabývat jeho majetkovými poměry, včetně skladby výdajů, tj. nespoléhat se pouze na údaje sdělované dlužníkem, ale údaje ověřit a dostatečně kriticky zhodnotit, zda žalovaný, s ohledem na kumulaci úvěrového zatížení, své závazky bude splácet. Pokud tak právní předchůdkyně žalobkyně neučinila, nepostupovala s dostatečnou odbornou péčí. Soud prvního stupně proto shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou a konstatoval, že žalobkyni by tak mohla náležet pouze část žalovaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. V daném případě však prvostupňový soud zohlednil, že ze smlouvy č. , číslo, bylo žalovanému reálně vyplaceno jenom 26 572 Kč. Zbývající část jistiny ve výši 13 428 Kč byla alokována na refinancování úvěru č. , číslo, , což lze po právní stránce kvalifikovat jako dohodu o zápočtu. Soud prvního stupně dovodil neplatnost předmětné smlouvy i v této části zápočtu, a to pro rozpor s dobrými mravy (§ 588 o. z.), neboť právní předchůdkyni žalobkyně muselo být zřejmé, že v případě žalovaného dochází k prohlubování dluhové spirály. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , číslo, , na jejíž předčasné splacení částka 13 428 Kč směřovala, je absolutní neplatnost smlouvy patrná, když rozdíl mezi žalovaným deklarovanými příjmy a výdaji nepostačuje k pokrytí stávajících a nově přistupujících splátek úvěru. Právní předchůdkyni žalobkyně proto muselo být známo, že příslušná částka je započítávána na neplatný závazek. Soud proto pro účely posouzení vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného vycházel toliko z reálně vyplacené částky 26 572 Kč. Jestliže žalovaný k této smlouvě uhradil celkem 29 700 Kč, bezdůvodné obohacení na jeho straně nevzniklo. Soud tak žalobu ve zbývající části zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. a zcela úspěšnému žalovanému byla přiznána plná náhrada nákladů řízení.5. Žalobkyně podala proti výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně odvolání, a to u výroku II. pouze ohledně částky 10 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 300 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení. Uvedla, že tímto odvoláním nenapadá právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy, nesouhlasí však s odůvodněním v bodě 31. napadeného rozsudku. Namítla, že prvostupňový soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že se žalovaný obohatil pouze o částku 26 572 Kč, když předmětem smlouvy o zápůjčce byla částka ve výši 40 000 Kč. Bezdůvodné obohacení totiž představuje celkovou částku poskytnutou žalovanému, nikoliv pouze částku vyplacenou tzv. „na ruku“ žalovaného, tj. obohacením byl celkový majetkový prospěch žalovaného, tedy i ten, který byl „započten“ na úhradu dluhů žalovaného, přestože tato část nebyla reálně vyplacena žalovanému. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadenou část výroku II. prvostupňového rozsudku tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 300 Kč (40 000 Kč – 29 700 Kč) s požadovaným příslušenstvím.6. Žalovaný v rámci svého vyjádření u odvolacího soudu uvedl, že souhlasí s napadeným rozsudkem a žádal jeho potvrzení.7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.8. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, která v převážném rozsahu i přiléhavě právně posoudil.9. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu porušení povinnosti podle § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ostatně v tomto rozsahu žalobkyně proti prvostupňovému rozsudku ani nebrojila. Pokud však jde o posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., závěry prvostupňového soudu odvolací soud koriguje dále uvedeným způsobem.10. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. V situaci, kdy je předmětná úvěrová smlouva absolutně neplatná a žalovaný tak má povinnost vydat žalobkyni, oč se obohatil, je jeho povinností vydat celou částku, která mu byla na základě úvěrové smlouvy poskytnuta, byť část této částky, na základě vzájemné dohody, byla použita na zaplacení části dlužné částky z jiné úvěrové smlouvy. Vzájemnou dohodu účastníků ohledně tzv. zápočtu nelze slučovat se samotnou neplatností úvěrové smlouvy. K poskytnutí částky ve výši 40 000 Kč žalovanému na základě, byť neplatné, úvěrové smlouvy fakticky došlo, její část byla v souladu s vůlí žalovaného poskytnuta na pokrytí části dluhu z titulu jiné