53 Co 278/2025-72 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně konstatoval, že nepřiměřenou délkou exekučního řízení, vedeného soudním exekutorem , Jméno účastníka, , Exekutorský úřad , adresa, , sp. zn. , spisová značka, došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů, zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 296 000 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně za období od 11. 11. 2024 do zaplacení (výrok II.) a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 858,80 (výrok III.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 296 000 Kč s příslušenstvím, kterou mu měl způsobit nesprávným úředním postupem soudní exekutor , Jméno účastníka, . Exekuce vedená pod sp. zn. , spisová značka, trvala bezmála 14 let, ačkoliv byla vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu (rozhodčí nález vydaný rozhodcem ad hoc), a měla být podle judikatury Nejvyššího soudu zákonem předepsaným způsobem zastavena ex offo. Namísto toho exekutor po celou dobu konal, vydával rozhodnutí a pokračoval v exekuci, ačkoliv měl a mohl zpozorovat nezákonnost vedeného řízení. Žalobce se proto domnívá, že délka a průtahy v exekuci měly negativní dopad na jeho psychiku a životní situaci, a proto požaduje zadostiučinění v uvedené výši, navýšené o 85 % podle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“).3. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení a provedených listinných důkazů, zejména ze spisu soudního exekutora , Jméno účastníka, , Exekutorský úřad , adresa, , sp. zn. , spisová značka, , dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 4 až 8).4. Soud prvního stupně po citaci § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. a), b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 OdpŠk, dospěl k závěru, že v předmětné věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Exekuční řízení bylo zahájeno dne 19. 8. 2010 a pravomocně zastaveno dne 9. 5. 2024. Trvalo tedy celkem 13 let, 8 měsíců a 21 dní. Z hlediska celkové délky řízení, složitosti věci, jednání žalobce a postupu orgánů veřejné moci prvostupňový soud konstatoval, že řízení po většinu doby nevykazovalo žádnou procesní činnost směřující k vymožení pohledávky. Od roku 2014 nebyly prováděny žádné podstatné úkony a exekuční spis de facto setrvával v nečinnosti. Takto dlouhé trvání exekučního řízení překračuje hranici toho, co lze v demokratické společnosti pokládat za přiměřenou dobu pro projednání věci. Současně soud prvního stupně přihlédl k tomu, že z obsahu spisu i vyjádření účastníků vyplývá, že již od roku 2013 muselo být zřejmé, že rozhodčí nález, který sloužil jako exekuční titul, je nezpůsobilý k vymáhání. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (např. sp. zn. 31 Cdo 958/2012) bylo povinností exekutora a exekučního soudu exekuci zastavit i bez návrhu. Této povinnosti však orgány veřejné moci nedostály a řízení bylo zastaveno teprve na základě návrhu podaného žalobcem v březnu 2024. Byly však zohledněny i okolnosti na straně žalobce, tj. že po většinu doby trvání exekuce neměl žalobce majetek, který by bylo možné postihnout, a exekuce tudíž neměla praktický dopad na jeho majetkové poměry. Zároveň od roku 2013 mohl a měl při běžné obezřetnosti zjistit, že vedení exekuce nemá právní základ a mohl činit kroky k jejímu zastavení. Při zvážení všech okolností věci, včetně délky řízení, postupu orgánů veřejné moci, chování žalobce a zejména faktického dopadu řízení na žalobce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je v daném případě dostatečnou formou zadostiučinění dle § 31a odst. 2 OdpŠk. Vzhledem k tomu, že žalovaná před podáním žaloby konstatování porušení práva žalobci neposkytla, rozhodl soud konstatováním, jak je uvedeno ve výroku I. napadeného rozsudku. Soud prvního stupně následně zamítl žalobu co do celé žalované částky zadostiučinění v penězích. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení.5. Proti výroku II. a III. napadeného rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Uvedl, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v exekučním řízení proti žalobci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nemůže se však ztotožnit se závěrem, že dostačující formou kompenzace by mělo být pouze konstatování porušení práva. Odkázal na rozsudek MS v , adresa, ve skutkově obdobné věci ze dne 13. 12. 2023, č. j. , spisová značka, , v níž odvolací soud potvrdil, že přiměřenou formou kompenzace je finanční zadostiučinění, a to dle „klasického vzorce“, zohledňujícího však pouze tu část řízení, nastalou po vyhlášení rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Poukázal na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ze kterého vyplývá zásada důvodného očekávání obdobného právního posouzení. Soud prvního stupně se s argumentací žalobce nijak nevypořádal a ani nevysvětlil, z jakého důvodu se od závěrů MS v , adresa, v uvedeném rozsudku odchýlil. Z judikatury přitom vyplývá, že ke kompenzaci formou konstatování porušení práva by mělo být přistupováno pouze ve výjimečných případech. Žalobce připustil, že by mohlo dojít k redukci náhrady podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk z důvodu nižšího významu pro žalobce. Nelze však akceptovat názor, že by význam řízení měl být pro žalobce natolik zanedbatelný, že by z tohoto důvodu měla být finanční náhrada zcela vyloučena. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil výrok II. napadeného rozsudku tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobci částku 296 000 Kč s příslušenstvím a přizná žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.6. Žalovaná ani vedlejší účastník na straně žalované se k podanému odvolání žalobce nevyjádřili.7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je opodstatněné pouze zčásti.8. Soud prvního stupně zjistil rozhodné skutečnosti v rozsahu nezbytném pro posouzení věci, přičemž jeho právním závěrům nelze co vytknout, a odvolací soud na ně pro stručnost svého rozhodnutí odkazuje.9. Při posouzení způsobu odškodnění nemajetkové újmy (která se předpokládá), jež žalobci vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, je třeba vycházet zejména z ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci 13 let, 8 měsíců a 21 dní. Přestože ve skutkově obdobných věcech odvolací soud již přistoupil k přiznání nemajetkové újmy po zhodnocení všech kritérií, prvostupňový soud v daném případě pouze konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů, přičemž požadovaný nárok žalobce na nemajetkovou újmu zamítl v celém rozsahu. Odvolací soud se však s tímto postupem soudu prvního stupně neztotožňuje. Rozhodovací praxe obecných soudů v otázce rozhodčích nálezů (jako způsobilých exekučních titulů) prošla vývojem, a do vydání usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, nebyla jednotná. Po vydání tohoto rozhodnutí však nemohlo být pochyb o tom, že byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, není rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, podle něhož mohla být nařízena exekuce, neboť rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Pokud byla v takovém případě exekuce nařízena, bylo ji třeba pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit (srov. usnesení NS ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, R 92/2013). Domáhá-li se žalobce s ohledem na postup soudního exekutora, který závěry R 92/2013 nevzal v potaz, odškodnění, shledal odvolací soud, že je přiznání části odškodnění zcela namístě. Odvolací soud však vyšel z návrhu žalobce (neboť je vázán vymezením uplatněného nároku), který požadoval odškodnění za dobu od 10. 7. 2013 (viz datum vydání shora cit. usnesení) do 9. 5. 2024, kdy bylo exekuční řízení pravomocně zastaveno, tj. celkem 10 let a 304 dní, tj. 10 x 15 000 Kč + 12 493 Kč. Celkem činí základní částka odškodnění 162 493 Kč vypočtená v souladu se stanoviskem NS sp. zn. Cpjn 206/2010.10. Ohledně významu předmětu řízení je třeba vzít v úvahu, že na majetek žalobce byla nařízena řada dalších exekucí a byly vydány exekuční příkazy i o zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitosti žalobce (viz bod 7). Ve prospěch závěru o velmi nízkém významu pro žalobce hovoří též jeho naprostá pasivita, když se ani nepokusil iniciovat zastavení exekuce. Kromě toho