53 Co 297/2025-135 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zastavil řízení ohledně požadavku na úhradu částky 4 018 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 105 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 29 450 Kč ve lhůtě tří dnů k rukám zástupce žalovaného, advokáta , Jméno advokáta B, (výrok III.).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení (původně – před částečným zpětvzetím žaloby) částky 109 018 Kč s příslušenstvím na podkladě tvrzení, že předmětná částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal tím, že žalobce platil žalovanému výživné i v době od 1. 9. 2022 do 15. 1. 2024, kdy žalovaný již ukončil studium na střední škole, tedy soustavnou přípravu na budoucí povolání, a zároveň v průběhu studia nabyl zletilosti.3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby a argumentoval pro závěr, že od 1. 9. 2022 ve studiu řádně pokračuje. Při jednání dne 26. 3. 2025 vznesl námitku započtení s tím, že má vůči žalobci pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2025, když původní pohledávku měla vůči žalobci matka žalovaného, která ji (zčásti) postoupila na žalovaného a tato pohledávka je nyní předmětem exekuce.4. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal svá skutková zjištění (body 8. až 25.), v bodě 27. shrnul svůj závěr o skutkovém stavu věci a po právní stránce aplikoval na posuzovaný případ ustanovení § 910 odst. 1, § 911, § 923 odst. 2 věty prvé, § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) a ustanovení § 98 zákona č. 99/1963 Sb. (o.s.ř.) a v prvé řadě posuzoval otázku, zda dosud trvá vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému, a pokud nikoli, k jakému datu zanikla.5. K otázce trvání vyživovací povinnosti soud prvního stupně rozebral judikatorní východiska Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (body 36. a 37.) a posoudil ji následovně.6. Žalobce ukončil ke dni 31. 8. 2022 studium na střední škole, na níž absolvoval necelé tři ročníky, na konci třetího ročníku nebyl klasifikován. Následující školní rok studoval druhý ročník jiné střední školy, zde však dle svých tvrzení studoval pouze do 31. 10. 2022, neboť se mu obor nezamlouval. Následující školní rok 2023/2024 studoval třetí ročník opět jiné střední školy, a ve školním roce 2024/2025 je z důvodu neuspokojivých studijních výsledků studentem znovu třetího ročníku této stejné střední školy, poslední dva školní roky se jedná o dálkové studium. Vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému tedy zanikla dnem 31. 8. 2022, neboť následující studium žalovaného nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti. Žalovaný pak ani přes výzvu podle § 118a odst. 1 o.s.ř. neuvedl žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že není schopen se sám v současné době, respektive během dálkového studia, živit. Skutečnost, že dálkové studium žalobce zahrnuje stejný rozsah učiva jako studium prezenční, rozhodně takovým důvodem není, neboť takto je dálkové studium obecně koncipováno, tedy tak, aby jej mohli absolvovat pracující lidé. Za období po skončení vyživovací povinnosti uhradil žalobce žalovanému výživné ve výši 105 000 Kč, a jelikož spotřebované výživné se nevrací pouze v případě nezletilých (§ 923 odst. 2 věta prvá o. z.), vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, které je povinen žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.). Co se týče splatnosti této částky, vydání bezdůvodného obohacení je vázáno na výzvu věřitele; žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení výzvou doručenou žalovanému dne 8. 7. 2024, lhůta k plnění byla stanovena na 7 dní, tj. do 15. 7. 2024, a dnem následujícím (16. 7. 2024) se žalovaný dostal do prodlení.7. Při jednání dne 26. 3. 2025 však žalovaný vznesl námitku započtení. V řízení bylo prokázáno, že matce žalovaného , jméno FO, byla rozhodnutím soudu přiznána vůči žalobci částka 1 416 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2016 do zaplacení, část této pohledávky (zákonný úrok z prodlení z částky 1 416 000 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2017 v kapitalizované výši 170 513 Kč) byla smlouvou uzavřenou mezi matkou žalovaného a žalovaným dne 18. 3. 2025 postoupena na žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný disponuje pohledávkou vůči žalobci, která je přiznána rozhodnutím soudu (a která byla řádně postoupena), přičemž notifikační povinnost – oznámení – má vliv pouze na to, komu má dlužník plnit, nezbylo než žalobu zamítnout, když pohledávka uplatněná k započtení převyšuje žalobcem požadovanou částku. K námitkám žalobce spočívajícím v údajném podvodném jednání paní , jméno FO, soud uvedl, že pohledávka byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu a soud v tomto řízení není oprávněn takové rozhodnutí přezkoumávat, neboť není další instancí. Žalobce měl možnost se proti tomuto rozhodnutí bránit řádnými, respektive mimořádnými opravnými prostředky, přičemž žádný mimořádný opravný prostředek podán nebyl. Soud tedy neměl důvod v tomto řízení přezkoumávat pravomocné soudní rozhodnutí.8. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle procesního úspěchu žalovaného (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř.), přičemž výši těchto nákladů podrobně vyčíslil (bod 45.).9. Proti tomuto rozsudku (proti výrokům II. a III.) podal žalobce odvolání a soudu prvního stupně vytkl, že jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Opětovně namítal, že matce žalovaného nic nedluží, její pohledávka vůči němu vznikla zfalšováním jeho podpisu, což dokládal již v řízení před soudem prvního stupně, a proto je předmětná pohledávka sporná a nezpůsobilá k započtení. Celá věc je nyní řešena i v trestněprávní rovině, a to pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu či obdobného trestného činu. Při odvolacím jednání sám žalobce ještě uvedl, že matka žalovaného se podílela na úvěrových podvodech, a předmětnou dohodu s ní nemohl podepsat již proto, že v inkriminované době pobýval v zahraničí. Navrhoval zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.10. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Zdůraznil, že předmětná pohledávka, která byla částečně postoupena na žalovaného a uplatněna k započtení, byla pravomocně přiznána soudním rozhodnutím a jsou tak splněny předpoklady pro započtení pohledávek vymezené v ustanovení § 1987 o. z. (jde o pohledávku jednoznačně likvidní). Dále poukazoval na to, že v řízení ve věci vedené před Obvodním soudem pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, i v navazujícím odvolacím řízení byla obrana žalobce směřující k tomu, že dohodu s matkou žalovaného nepodepsal, vyvrácena znaleckým posudkem, a tomuto závěru korespondovaly i další v řízení provedené důkazy. Kromě toho žalobce na existenci předmětné pohledávky založil i své tvrzení o předlužení, když dluh odpovídající neuspokojené části předmětné pohledávky v částce 1 416 000 Kč s příslušenstvím označil ve svém insolvenčním návrhu ze dne 12. 8. 2020 – nyní však existenci téže pohledávky popírá. Za nejistou či neurčitou přitom nelze (i podle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu) považovat pohledávku pouze proto, že ji dlužník odmítá uhradit nebo že je sporná její právní kvalifikace. Předmětná pohledávka není nejistá ani sporná, objektivně o její existenci není pochyb, protože byla přiznána soudním rozhodnutím, žalobce se předmětného řízení (o přiznání pohledávky) zúčastnil a měl všechny možnosti k uplatnění svých procesních práv.11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné.12. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení, zda část pohledávky postoupené matkou žalovaného smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2025 v rozsahu částky 170 513 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 416 000 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2017) je ve smyslu § 1987 o. z. způsobilá k započtení za situace, kdy v průběhu řízení (při jednání dne 26. 3. 2025) uplatnil žalovaný svou pohledávku k započtení (jen jako obranu proti návrhu) podle § 98 o.s.ř.13. Podle § 1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle odst. 2 téhož ustanovení pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.14. Podle § 98 o.s.ř. je vzájemným návrhem i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.15. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 (publikovaném pod R 37/2021) vyložil následující.16. Započtení představuje způsob zániku závazků, k němuž dochází buď jednostranným p