53 Co 314/2025-140 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované povinnost se žalobci písemně omluvit dopisem specifikovaným ve výroku II. (výrok II.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 54 151 Kč (výrok IV.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal poskytnutí zadostiučinění ve výši 500 000 Kč a omluvy za nemajetkovou újmu vyvolanou nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením ze dne 30. 10. 2015, kterým byl žalobce obviněn ze závažné hospodářské kriminality. Obžaloba byla podána dne 13. 11. 2018. Trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem vydaným Městským soudem v , adresa, dne 5. 10. 2020 pod sp. zn. , spisová značka, z důvodu podle § 226 písm. b) tr. řádu. Trestní stíhání žalobce v době vyhlášení napadeného rozsudku nadále pokračovalo, neboť v době od uplatnění nároku do podání žaloby bylo ve věci podáno dovolání. V rámci trestního stíhání došlo k zajištění veškerého majetku žalobce. Žalobce popisuje zásahy v osobnostní sféře týkající se psychického stavu, zdraví, životní pohody, dobrého jména u kolegů a spoluobčanů, na osobním a rodinném životě a na profesním životě a podnikání.3. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení, provedených listinných důkazů, výpovědí žalobce a svědkyně , jméno FO, , manželky žalobce, dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 12. až 21.).4. Soud prvního stupně po citaci § 5, § 8 odst. 1, § 14, § 15 a § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále jen „OdpŠk“), nejprve posuzoval, zda jsou v daném případě splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za vzniklou škodu, tj. existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, dále vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Žalobce uplatnil nárok na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí, a to ve výši 500 000 Kč. Žalobce byl nejprve stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku a posléze pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, za který mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody ve výměře 5 až 10 let. S ohledem na výši trestní sazby a výši škody, která měla být trestnou činností způsobena, žalobci zjevně hrozilo uložení výrazného nepodmíněného trestu odnětí svobody (státním zástupcem bylo v závěrečné řeči navrhováno 7 let) a též propadnutí zajištěných náhradních majetkových hodnot v řádu milionů Kč. To je okolnost, která vzniklou nemajetkovou újmu výrazně zvyšuje. Žalobce byl stíhán pro daňovou trestnou činnost, kdy s takovým trestním stíháním bývá obecně spojeno nižší společenské odsouzení než např. v případě trestné činnosti proti životu a zdraví či lidské důstojnosti. Stíhanou trestnou činností však měla být způsobena škoda ve výši cca 284 mil. Kč, což naopak společenské odsouzení, a tedy i nemajetkovou újmu zvyšuje. Nemajetkovou újmu pak zvyšuje i skutečnost, že žalobce byl obžaloby zproštěn dle § 226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že stíhaný skutek není trestným činem. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 30. 10. 2015, doručeným žalobci dne 3. 11. 2015, a definitivně bylo skončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024 o odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce, které bylo doručeno obhájci žalobce dne 31. 1. 2025 a žalobci dne 6. 2. 2025. Trestní stíhání tedy trvalo celkem 9 let a 1,5 měsíce, resp. stran vědomosti žalobce 9 let a téměř 3 měsíce. Soud prvního stupně uvěřil tvrzení žalobce, že dopady předmětného trestního stíhání subjektivně vnímal po celou uvedenou dobu. K tomu přispělo i nešťastné rozhodování trestních soudů, kdy po prvním rozsudku Vrchního soudu v , adresa, žalobce nabyl dojmu, že je pravomocně zproštěn obžaloby, což uváděl i v odškodňovacím řízení u Obvodního soudu pro , adresa, (uvedl to též Městský soud v , adresa, v usnesení o zrušení zajištění náhradních majetkových hodnot), nicméně následně se situace stala nepřehlednou, řešil se chybějící výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce, a to prostřednictvím dovolání nejvyššího státního zástupce a doplňujícího rozsudku Vrchního soudu v , adresa, , kdy i po jeho vydání nejvyšší státní zástupce trval na podaném dovolání. Informace, že žalobce ještě může být odsouzen, byla žalobci sdělována i v civilních řízeních, ve kterých se domáhal náhrady škody či zadostiučinění za nemajetkové újmy a jeho žaloby byly pro předčasnost zamítány. Prvostupňový soud tak nedospěl k závěru, že subjektivně by měla být délka trestního stíhání vůči žalobci zvažována po kratší než po shora uvedenou dobu. Soud prvního stupně se nezabýval hodnocením, zda uvedená délka trestního stíhání byla či nebyla přiměřená okolnostem projednávané věci, neboť je mu z jeho činnosti známo, že se žalobce v řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, samostatně domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení, a případnou nepřiměřenost délky řízení tak nelze u újmy z titulu nezákonného trestního stíhání zohledňovat. Prvostupňový soud konstatoval, že dobu 9 let a 3 měsíců, po které předmětné trestní stíhání trvalo a po kterou mohlo na žalobce negativně působit, je nutno označit za objektivně dlouhou, a délku trestního stíhání je tak nutno považovat za kritérium, které intenzitu nemajetkové újmy zvyšuje. V rámci okolností trestního stíhání a činnosti orgánů státu soud prvního stupně nepřihlížel k žalobcem namítanému vyjadřování soudů v předchozích odškodňovacích řízeních. Dále bylo zjištěno, že byly u žalobce prokázány obecné dopady trestního, Anonymizováno, stíhání do osobnostní sféry žalobce, spojené většinou s každým trestním stíháním, tj. psychická zátěž, stres, nervozita, pocit nejistoty, obavy z odsouzení. Tyto pocity frustrace byly u žalobce umocňovány zklamáním z toho, že jej do věci vmanipuloval člověk, kterému věřil a o kterém si myslel, že je jeho přítelem. Za takovou skutečnost však žalovaná neodpovídá. Výrazný zásah do osobnostní sféry žalobce a též jeho manželky představovalo provedení domovní prohlídky, při kterém došlo k narušení jejich soukromí a vnímání bezpečnosti domácího prostředí. Bylo prokázáno částečné narušení vztahu s manželkou. Jejich hádky však pramenily spíše z toho, že měli z důvodu zajištění žalobcova majetku méně peněz, a museli tak snížit svůj životní standard než z vlastního faktu trestního stíhání žalobce. Jiných členů rodiny se trestní stíhání žalobce nedotklo. Stejně tak se trestní stíhání žalobce nedotklo jeho vztahů s přáteli, kteří o trestním stíhání většinově ani nevěděli, na tyto vztahy mělo trestní stíhání dopad jen zprostředkovaný, když se žalobce kvůli omezeným příjmům nemohl účastnit aktivit, které s přáteli dříve absolvoval (hory, lyže, zahraniční zájezdy). Trestní stíhání nemělo dopady ani na vztahy žalobce v místě bydliště. O trestním stíhání žalobce se nevědělo, sousedé si zřejmě všimli jen provedení domovní prohlídky, ale ani v souvislosti s ní nebyly prokázány žádné konkrétní dopady (žalobce hovořil o narušení dobré pověsti, manželka takové dopady popřela, domovní prohlídka nijak nenarušila činnost žalobce ve výboru SVJ). Za prokázané vzal soud prvního stupně narušení majetkové sféry žalobce v důsledku trestního stíhání v rámci, kterého byly žalobci zajištěny prostředky na účtu ve výši cca 0,5 mil. Kč a nemovitý majetek v odhadní ceně cca přes 3 mil. Kč. Žalobce se dotklo předmětné zajištění jako takové, když v jeho důsledku jednak ztratil přístup k majetkovým rezervám vytvořeným pro případ neočekávaných událostí, jednak bylo i ohroženo bydlení žalobce a jeho manželky, která však o tom ani nevěděla. V důsledku omezení možnosti disponovat s úsporami na účtu se pak ztížily i životní podmínky, kdy žalobce s manželkou žili jen z důchodu žalobce a příjmu manželky, který však nebyl zanedbatelný (cca 30-35 tis. Kč měsíčně). Došlo tak i k určitému poklesu životní úrovně, když se žalobce nadále nemohl věnovat aktivitám, které provozoval dříve (lyže, tenis, golf, zahraniční cesty). Prvostupňový soud se nezabýval tím, zda prokázaný vznik Parkinsonovy choroby u žalobce představuje následek trestního stíhání, tj. zda k rozvoji této choroby u žalobce došlo v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním. Byla zohledněna jen skutečnost, že žalobce byl