53 Co 72/2025-101 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost vydat žalobkyni ve výroku specifikované movité věci (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vydání čtyř chladících zařízení na nápoje (dále jen „lednice“) s odůvodněním, že tyto lednice na základě smlouvy o podpoře prodeje umístila do stánku na pozemku parc. č. , číslo, v kat. území , adresa, (dále jen „provozovna“), kterou měla od žalované pronajatou společnost , společnost 2, (dále jen „nájemce“). Výzvou ze dne 9. 6. 2023 žalovaná z titulu dlužného nájemného na straně nájemce zadržela i tyto lednice.3. Soud prvního stupně na podkladě nesporných tvrzení provedených listinných důkazů a místního šetření dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 3. až 5.), přičemž se vypořádal i s tím, proč pro zjevnou nadbytečnost neprovedl další žalovanou navržené důkazy (tři inzeráty z bazarových prodejů a výslech jednatele nájemce).4. Po citaci § 2234 a § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se předně zabýval tím, zda § 2234 o. z. zmocňuje pronajímatele k zadržení movitých věcí toliko ve vlastnictví nájemce anebo i věcí ve vlastnictví třetích osob, k nimž má nájemce právní titul. Poukázal na poněkud odlišnou předchozí právní úpravu, velmi kusou důvodovou zprávu k danému ustanovení a nejednotnost závěrů odborné literatury v otázce, zda lze zadržet i movité věci třetích osob a zda při jejich zadržení musí být pronajímatel v dobré víře, přičemž je citoval. Soud prvního stupně se, při vědomí roztříštěnosti těchto názorů a absenci sjednocují judikatury, přiklonil k výkladu § 2234 o. z., že zadržet lze pouze věci ve vlastnictví nájemce. K tomu jej vedl jazykový výklad, kdy obrat „nájemce má“ vyložil jako „nájemce vlastní“. Dále poukázal na návaznost na starší právní úpravu, která za jistých okolností umožnovala zadržovací právo pronajímatele, přičemž je výslovně omezovala na věci nájemce a členů jeho domácnosti. Pakliže by zákonodárce měl v úmyslu institut zákonného zástavního práva při transformaci do práva zadržovacího takovýmto zásadním způsobem rozšířit i na věci třetích osob, pak by bylo toto ustanovení v tomto směru nepochybně jednoznačněji vyjádřeno. Ostatně i důvodová zpráva při své stručnosti hovoří o „běžném“ zadržovacím právu. I to vedlo prvostupňový soud k závěru, že je myšleno jen právo k věcem nájemce. Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2265/2005 pak nevnímal jako přiléhavý, neboť se týká jiného právního institutu za předchozí právní úpravy. Již jen z těchto důvodů by bylo na místě žalobě vyhovět, neboť žalovaná v průběhu řízení vlastnické právo žalobkyně k lednicím nezpochybňovala, jen akcentovala svou dobrou víru při jejich zadržení.5. Prvostupňový soud však považoval žalobu za důvodnou, i kdyby bylo nutno zabývat se otázkou dobré víry. Provedeným místním šetřením měl za prokázané, že všechny lednice jsou na řadě míst označeny štítky, na nichž je uvedeno, že daná věc je ve vlastnictví žalobkyně. Lze si jen obtížně představit, jak pečlivěji by ještě žalobkyně mohla postupovat, aby z daných lednic bylo i průměrnému uživateli po bližším prozkoumání zřejmé, že lednice jsou v jejím vlastnictví. Skutečnost, že lednice jsou pokryty velkoformátovými logy žalobkyně, naopak mělo jen marginální význam při hodnocení dobré víry žalované. Jinými slovy, pokud žalovaná uvádí, že na sekundárním trhu lze běžně koupit chladící zařízení označená logy žalobkyně, je toto v zásadě bez významu pro absenci její dobré víry, neb tuto soud prvního stupně dovodil primárně ze servisních štítků na lednicích. Vzhledem k charakteru movitých věcí a jejich uložení ve skladových prostorech žalované odlišných od jejího sídla stanovil k jejich vydání pariční lhůtu deseti dní. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, jenž učinil na základě analýzy dostupných pramenů a aplikací právně teoretických interpretačních postupů, když má za to, že vedle těchto východisek bylo nezbytné aplikovat i interpretaci teologickou. Zadržovací právo v daném ustanovení je konstituováno jako institut zřízený ve prospěch pronajímatele a na ochranu jeho práv. Tímto prizmatem je zapotřebí ustanovení interpretovat. Nebylo-li by možné zadržovací právo uplatnit k movitým věcem třetích osob, jež má nájemce v držbě, došlo by tím k velmi výraznému oslabení až bezúčelnosti institutu zadržení. Zadržovací právo je absolutním právem, působícím erga omnes. Žalovaná má za to, že z logiky věci musí působit vůči všem, byť by se jednalo o vlastníka věci odlišného od osoby nájemce, tedy že je pronajímatel oprávněn zadržet všechny movité věci nacházející se v předmětu nájmu bez ohledu na osobu jejich vlastníka. Poukázala dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2264/2005. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a zavázal žalobkyni na náhradě nákladů řízení žalované.7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání zdůrazňuje, že soud prvního stupně provedl výklad § 2234 o. z. s uvedením relevantní odborné literatury, přičemž aplikoval všechny základní metody výkladu, tj. gramatickou, systematickou a logickou. Nad rámec základního výkladu uplatnil i historický výklad důvodovou zprávou k novému občanskému zákoníku. Poté dospěl ke správnému závěru, že předmětné ustanovení je namístě vykládat tak, že pronajímatel má právo zadržet pouze věci ve vlastnictví nájemce. K námitkám žalované, že zadržovací právo pronajímatele působí erga omnes, pročež působí i vůči vlastníkovi věci odlišnému od nájemce s tím, že bez tohoto účinku vůči vlastníkovi věci by zadržovací právo pronajímatele pozbylo vymahatelnosti, zdůrazňuje, že tyto závěry jsou zcela v rozporu s povahou vlastnického práva, do kterého je možné zasáhnout jen v zákonem stanovených případech. Argumentací ad absurdum by právní názor žalované vedl až k těm závěrům, že zadržovací právo by bylo možné uplatnit i vůči osobním předmětům, které si některý z návštěvníků provozovny nájemce na místě pouze zapomněl. Lze si jen stěží představit, že bylo cílem zákonodárce postihnout majetek osob zcela nezúčastněných na nájemním vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem. Účelem daného ustanovení je zajistit pronajímatelovu pohledávku vůči nájemci, čehož je možné dosáhnout právě zadržením věcí ve vlastnictví nájemce v pronajímaných prostorách. Toto právo však nemůže zasahovat do vlastnických práv vlastníků odlišných od nájemce. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212, § 212a o. s. ř.), řízení doplnil podle § 213a odst. 1 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.9. Odvolací soud pro stručnost svého rozhodnutí odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, na skutkové a zejména právní závěry v něm obsažené, jimiž se přiléhavě vypořádal s rozdílností právních názorů vyjádřených v komentářové literatuře. Ani odvolací námitky nemohou zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně. Ač lze přisvědčit žalované, že zadržovací právo je právem věcným, působícím erga omnes, právo žalobkyně k lednicím je rovněž právem věcným, tedy dochází ke kolizi dvou absolutních práv. Umožňuje-li pak výklad § 2234 o. z. takový závěr, který nekoliduje s vlastnickým právem žalobce, je namístě přiklonit se k takovému výkladu, jenž učinil soud prvního stupně. I soud odvolací pak považuje odkazy žalované na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2265/2005 a rovněž sp. zn. 21 Cdo 2264/2005 za nepřenositelné do poměrů projednávané věci, neboť se týkají obecného zadržovacího práva (vychází se ze skutečnosti, že zadržující věřitel má zadržovanou věc u sebe) a nadto v poměrech předchozí právní úpravy. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř.10. O náhradě nákladů odvolacího, Anonymizováno, řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalobkyni vznikly náklady odvolacího řízení spočívající ve 3 paušálních náhradách hotových výdajů á 300 Kč (vyjádření k odvolání, příprava a účast u jednání odvolacího soudu) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v celkové výši 900 Kč.