54 Co 257/2025-373 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 25 027,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 74 972,60 Kč, žalobu zamítl (výrok II), a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 300 Kč (výrok III).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, a to z titulu nepřiměřené délky správního řízení o vyplacení nevyplacené části platu za období od 31. 5. 2010 do 31. 10. 2010 a z titulu vydání nezákonného rozhodnutí o přerušení správního řízení vydaného , funkce, , právnická osoba, č. j. , číslo, ze dne 6. 11. 2013. Žalovaná nárok neuznala, namítala složitost věci, poukazovala na to, že žalobce uplatnil více nároků, dále tvrdila, že průtahy byly způsobeny jednáním žalobce, namítala překážku litispendence a promlčení části nároku, a to nároku z titulu nezákonného rozhodnutí. Navrhla zamítnutí žaloby.3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel z toho, že žalobce se dne 5. 6. 2011 obrátil na , funkce, , právnická osoba, s nárokem na vyplacení dosud nevyplacené části platu za období od 31. 5. 2010 do 31. 10. 2010, kdy zároveň uplatnil dalších 10 nesouvisejících peněžitých nároků. V rámci tohoto správního řízení došlo k vydání rozhodnutí o přerušení řízení ze dne 6. 11. 2012 z , Anonymizováno, řešení předběžné otázky. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce pro jeho nezákonnost zrušeno , funkce, a , orgán, rozhodnutím ze dne 5. 2. 2013 a následně tento správní orgán dne , datum, o věci rozhodl tak, že žalobci přiznal doplacení platu ve výši 101 964 Kč.4. Podstatné pro rozhodnutí soudu prvního stupně bylo, že žalobce svá žalobní tvrzení opakovaně měnil, k datu 26. 8. 2020 již nijak nevymezil uplatnění nároku z titulu nezákonného rozhodnutí a vrátil se k němu až ve svém podání ze dne 11. 4. 2025.5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., zejména § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 až 3, a dále podle § 648 občanského zákoníku, přičemž vycházel i z judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, Cpjn 206/2010, 30 Cdo 1320/2011). Soud uzavřel, že předmětné správní řízení bylo vedeno nepřiměřeně dlouho bez ospravedlnitelného důvodu, a to od 8. 6. 2011 do 7. 2. 2013. Nešlo o řízení nijak složité, když byl , funkce, , resp. , orgán, schopen rozhodnout o žádosti žalobce za pouhé dva dny od převzetí věci. Ani skutečnost, že spolu s žádostí na doplatek platu byly podány další jiné návrhy, nemůže zvyšovat složitost věci a připustit nedodržení lhůt pro projednání věci v přiměřených lhůtách. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel, jakkoliv důsledně využíval zákonem stanovené lhůty pro podání opravných prostředků v plné délce. Soud prvního stupně vyšel se základní roční částky pro stanovení výše nemajetkové újmy 15 000 Kč, kterou navýšil o 5 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce, neboť se řízení týkalo jeho mzdových nároků. Celkovou délku řízení vyčíslil na 610 dnů, od které odečetl 30 dnů, které pro vydání rozhodnutí vyplývají z § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád a dospěl k závěru, že nepřiměřená délka řízení dosáhla 580 dnů, což při určení částky odškodnění 43,15 Kč za den představuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 25 027,40 Kč. Nárok na újmu z titulu nezákonného rozhodnutí o přerušení řízení soud nepřiznal, neboť jej považoval za promlčený a zároveň konzumovaný přiznanou částkou.6. Soud prvního stupně se rovněž vypořádal s námitkou podjatosti projednávajícího soudce. Soud uvedl, že nepostupoval podle § 15b odst. 1 o. s. ř., neboť podání námitky bylo učiněno před jednáním, na němž mělo být rozhodnuto ve věci samé, což odpovídá podmínce uvedené v § 15b odst. 2 o. s. ř. Soud měl za to, že námitka podjatosti je zcela nedůvodná a jejím cílem bylo oddálit rozhodnutí ve věci samé, tedy účelově odročit jednání. V námitce byly zčásti opakovány okolnosti, které již byly nadřízeným soudem posouzeny v rámci předchozích námitek žalobce a shledány jako zcela nedůvodné (viz č. l. 246), což odpovídá podmínce § 15b odst. 3 o. s. ř. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že námitka podjatosti nebyla důvodná, a nebylo třeba o ní rozhodovat samostatně, protože byla zjevně účelová a opakovaná.7. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 a § 151 odst. 3 o. s. ř., kdy žalované přiznal paušální náhradu ve výši 3 300 Kč za 11 účelně učiněných úkonů. Lhůtu k plnění určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.8. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. podal žalobce včasné a přípustné odvolání, které následně doplnil. Žalobce namítá, že nebyly splněny podmínky řízení, neboť rozhodnutí vydal vyloučený soudce, když odkázal na písemnost Vrchního státního zastupitelství v , adresa, , které mu bylo doručeno dne 6. 6. 2025. Je zřejmé, že věc vyřizující soudce chová k žalobci nepřátelský poměr. Samotné rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, kdy byla nesprávně posouzena námitka promlčení. Napadený rozsudek je v rozporu s právními předpisy a ústavním pořádkem. Žalobce dále tvrdí, že od počátku předmět řízení nebyl jasně vymezen, a proto byla žaloba neprojednatelná. Soud v průběhu řízení tuto vadu nezjišťoval, k odstranění vad žalobce nevyzval a v řízení pokračoval. Vadu řízení tak nelze zaměňovat s promlčením žalovaného nároku z důvodu, že žalobce nepokračoval řádně v řízení. Odvolacímu soudu žalobce navrhl, aby nepřezkoumatelný rozsudek v napadeném výroku II. zrušil, případně změnil tak, že žalobci přizná odškodnění nemajetkové újmy ve zbývající částce 74 972,60 Kč.9. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila. Rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný, tvrzení žalobce o tom, že napadené rozhodnutí měl vydat vyloučený soudce, považuje za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o rozhodnutí o přerušení řízení ze dne 6. 11. 2012, zde žalovaná souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že toto procesní rozhodnutí mohlo mít pouze vliv na délku trvání správního řízení, za které byl však žalobce odškodněn. Navíc žalobce již od svého podání ze dne 26. 8. 2020 uváděl, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení, které mělo trvat 25 měsíců a zároveň částky 4 000 Kč za každý měsíc jeho trvání, tj. celkem 100 000 Kč. S tím, že se žalobce domáhá odškodnění za nepřiměřenou délku správního řízení, koresponduje i rozhodnutí Městského soudu v , adresa, ze dne 15. 12. 2020, č. j. , spisová značka, , v němž je citováno z projednávaného odvolání žalobce.10. Odvolací soud odvoláním napadený výrok II. rozsudku, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení III. soudu prvního stupně přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.11. Odvolací soud jednal v soudu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. nepřítomnosti žalobce, který dne 13. 10. 2025 doručil v 23:19:34 hodin do datové schránky soudu žádost o odročení jednání nařízeného na den 14. 10. 2025 v 9:30 hodin. Žádost odůvodnil tím, že je osobou zdravotně znevýhodněnou, což prokazuje přiloženým rozhodnutím orgánu , orgán, pro , adresa, a , adresa, č. j. , číslo, ze dne 7. 5. 225. Jeho zdravotní stav se náhle zhoršil, jedná se o bolesti páteře v souvislostí s operací páteře, v důsledku čehož není žalobce se schopen dostavit k jednání. Odvolací soud nepovažuje tuto omluvu za důvodnou, pouhé rozhodnutí o tom, že účastník je osobou zdravotně znevýhodněnou neznamená, že není schopen se jednání účastnit. Z odůvodnění přiloženého rozhodnutí vyplývá, že má zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale jeho schopnost být a zůstat pracovně začleněn, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat jsou podstatně omezeny. Jiná lékařská zpráva přiložena není. Odvolací soud cituje z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , ze dne 17. 12. 2009, „důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených. Žalobce před soudem prvního stupně opakovaně žádal o odročení jednání, až na výzvy soudu předkládal lékařské zprávy. Musí mu tak být zřejmé, že je třeba důvodnost žádosti včas a náležitě doložit. Jelikož se tak nestalo, odvolací soud žádosti o odročení nevyhověl a jednal v nepřítomnosti žalobce.12. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu rozhodného pro po