58 Co 99/2025-148 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 2. 10. 2024 (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 735 550 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 6. 3. 2021 do zaplacení (výrok I.), řízení zastavil co do zákonného úroku z prodlení z žalované částky za dobu od 7. 9. 2019 do 5. 3. 2021 (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalovaného na náhradu nákladů řízení 105 088,50 Kč (výrok III.).2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobním nároku uplatněném z titulu finanční náhrady za bezdůvodné obohacení, které mělo žalovanému na úkor žalobce vzniknout užíváním v žalobě specifikovaných pozemků (parc. č. , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, a , číslo, ) o celkové výměře 14 711 m2 v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, (dále též jen „předmětné pozemky“) v období od 1. 1. do 31. 12. 2020 tím, že je na nich umístěna část pozemní komunikace (tzv. , adresa, ) ve vlastnictví žalovaného. Žalobní nárok žalobce založil (v podané žalobě ve spojení s jeho dalšími podáními v průběhu řízení učiněnými) na zásadním tvrzení, že se jedná o části tehdejších pozemků parc. č. , číslo, a , číslo, , které nebyly dotčeny vyvlastňovacím rozhodnutím ONV v , adresa, ze dne 26. 1. 1987 (č. j. , číslo, , tedy stát je zabral bez právního důvodu a žalobce je jejich podílovým spoluvlastníkem v rozsahu ideální ½, kdy je získal společně se svou sestrou (, jméno FO, ) dědictvím po svém otci , Jméno žalobce, , zemřelém dne , datum, ; že v době vyvlastnění nebyly vyvlastňované části pozemků řádně vymezeny geometrickým oddělovacím plánem, žalobce se tak dozvěděl o zastavění části zděděných pozemků až po vypracování geometrického plánu v roce 1998 a v dosud neskončeném restitučním řízení se domáhá pouze vydání vyvlastněných částí pozemků. Žalovaný tedy předmětné pozemky k umístění komunikace užíval bez jakéhokoliv právního důvodu, za období od 1. 1. až 31. 12. 2020 (tj. 365 dní) tak na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení, které žalobce vyčíslil na 100 Kč za 1 m2 ročně. Vydání tohoto bezdůvodného obohacení za uvedenou dobu žalobce požadoval, a to v rozsahu ½ odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu k předmětným pozemkům.3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ke své obraně v zásadě argumentoval tím, že žalobce (společně se sestrou) uplatnil restituční nároky k celku pozemků parc. č. , číslo, a , číslo, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , kdy restituční řízení je vedeno Pozemkovým úřadem pod č. , číslo, a není skončeno; v takovém případě má žalobce právo pouze na ochranu podle předpisů restitučních; za situace, kdy není vlastníkem předmětných pozemků, neboť se náhrady za ně domáhá v restitučním řízení, nemůže uplatňovat nárok na bezdůvodné obohacení za jejich užívání, tedy není aktivně legitimován; k tomu poukázala na rozsudek Městského soudu v , adresa, ze dne 24. 11. 2023, č. j. , spisová značka, , vydaný ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , v němž byla argumentace žalobce odmítnuta.4. Soud I. stupně rozhodl (po provedeném dokazování, jak je popsal pod body 7. až 14. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje) na základě zjištění, že rozhodnutím Odboru výstavby ONV v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo, , které nabylo právní moci dne 19. 2. 1987, byla vyvlastněna část pozemku č. parc. , číslo, o výměře 34 905 m2 a část pozemku č. parc. , číslo, o výměře 1 722 m2 ve prospěch československého státu za účelem stavby komunikace označené „, nazev, ; v rozhodnutí bylo uvedeno, že vyvlastňované části pozemku jsou vyznačeny v situaci č. , číslo, , vypracované , nazev, . Nad vyvlastněnou část pozemků č. parc. , číslo, a č. parc. , číslo, byla pro stavbu uvedené komunikace zabrána i další část pozemků č. parc. , číslo, a č. parc. , číslo, , z nichž se později (geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. , číslo, ) vydělily předmětné pozemky, za jejich bezesmluvní užívání žalobce žádá vydat bezdůvodné obohacení. Předmětné pozemky byly zabrány současně s vyvlastňovanými pozemky a v letech 1988, 1989 na nich probíhala stavba , nazev, . Z tohoto důvodu žalobce předmětné pozemky fakticky nemohl a až do současnosti nemůže užívat. Dále soud I. stupně zjistil, že žalobce s vědomím toho, že jeho otci byly před 1. 1. 1990 zabrány a vyvlastněny pozemky, avšak nevěděl, jaké přesně, požádal (spolu se sestrou) jak podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tak podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, včas o vrácení celých pozemků parc. č. , číslo, a , číslo, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, ; nejprve se výzvou ze dne 26. 9. 1991 obrátili na , právnická osoba, a vyzvali jí k vydání parcel č. , číslo, a , číslo, v k. ú. , adresa, , posléze výzvou ze dne 16. 11. 1992 uplatnili nárok dle zákona č. 229/1991 Sb. u Pozemkového úřadu , adresa, s tím, že uplatňují „nárok dle výše citovaných zákonů § 9 odst. 1 na nemovitosti v KÚ , adresa, , jež byly vyvlastněny, což odpovídá § 6 odst. 1“. Pozemkový úřad , adresa, dopisem ze dne k. ú 16. 5. 2008 potvrdil, že žalobce a jeho sestra uplatnili nárok na vrácení parcely dle PK č. , číslo, v k. ú. , adresa, .5. Na základě námitek žalovaného se soud I. stupně nejprve zabýval tím, zda se žalobce s ohledem na zabrání pozemků státem v době nesvobody může domáhat svých nároků z titulu vlastnického práva, tj. i nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání zastavěných pozemků v roce 2020. Došel k totožným právním závěrům jako Městský soud v , adresa, v rozsudku ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , který současně respektoval závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, č. j. , spisová značka, . Nejvyšší soud ve sporu o určení vlastnického práva ke shodným pozemkům poukázal na ustálené závěry soudní praxe, podle nichž mohla-li osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, žádat dle restitučních norem o vydání těchto nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, což platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 publikované pod č. 477/2005 Sb.). S ohledem na zjištění, že žalobce (spolu se sestrou) restituční nárok uplatnil nikoliv jen k pozemkům vyvlastněným rozhodnutím Odboru výstavby ONV v , adresa, ze dne 26. 1. 1987, č. j. , číslo, , ale ke všem fakticky okupovaným pozemkům (když si nebyli jisti, co všechno bylo státem převzato, proto, jak sami uváděli, strýc žalobců koncipoval restituční návrh obecně a široce), žalobce vlastnické právo k rozhodným pozemkům pozbyl a spoluvlastníkem pozemků v rozhodném období roku 2020 nebyl. Nemohlo mu tedy vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo být získáno bezesmluvním užíváním předmětných pozemků. Vlastnické právo žalobce k pozemkům může být konstituováno pouze v restitučním řízení, které ale dosud neskončilo. S těmito závěry žalobu zamítl.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a zcela úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále případně jen „AT“) v tehdy platném znění, jak je specifikoval pod bodem 29. odůvodnění napadeného rozsudku.7. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Zdůraznil, že pozemky v rozsahu 14 711 m2 (za které nárokuje vydání bezdůvodného obohacení) byly postiženy výstavbou komunikace (tzv. , nazev, ) nad rámec vyvlastnění, z čehož dovodil, že v tomto rozsahu na stát nepřešly a ten je nepřevzal, proto nejsou předmětem probíhajícího restitučního řízení, v němž bylo učiněnými výzvami požadováno pouze navrácení vyvlastněných pozemků. Vyvlastňovací rozhodnutí ze dne , datum, neobsahovalo žádnou grafickou přílohu nebylo z něho patrné, jaké konkrétní části tehdy vyvlastňovaných parcel byly vyvlastněním dotčeny. Teprve v roce 2022 vyšlo po zpracování geometrického plánu , právnická osoba, ., najevo, že kromě pozemků vyvlastněných stát zastavěl dalších 14 711 m², o něž jde v tomto sporu. Poukázal na to, že pozemky vyvlastněné i zabrané neužívali žalobce se sestrou nikoliv z důvodu výstavby , nazev, , ale proto, že jejich faktického užívání byl zbaven jejich otec přikázáním pozemků do užívání , orgán, v letech 1955-56 a až ten byl zbaven jejich užívání z důvodu uvedené výstavby v letech 1988 až 1990. Žalobce se stal spoluvlastníkem předmětných pozemků (o výměře 14 711 m2), nedotčených vyvlastněným, na základě dědění v roce 1990 a nemo