68 Co 169/2025-109 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 92 850 Kč s příslušenstvím jako plnění ze dvou smluv o spotřebitelském úvěru s tvrzením, že žalovaná tyto smlouvy uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, a nesplnila své smluvní povinnosti. V podrobnostech jsou tvrzení a argumenty žalobkyně předestřeny v bodech 1 až 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 43 943 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do částky 24 951 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 128,94 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 074,20 Kč, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky, Anonymizováno, 26 876,56 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 15 % ročně z částky 26 876,56 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, a dále co do částky 23 956 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 091,28 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 310,19 Kč, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 679,20 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 15 % ročně z částky 26 679,20 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení (výrok II) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Takto soud prvního stupně rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně. Uvedla, že jej napadá toliko ve výroku II a to pouze pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 43 943 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení. Nesporovala, že smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi její právní předchůdkyní a žalovanou jsou neplatné, nesouhlasí ale s názorem soudu prvního stupně, že dosud nenastalo prodlení žalované se zaplacením jistiny. Žalované nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale již před podáním žaloby na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Pokud by dlužná jistina nebyla splatná před podáním žaloby, nerozhodl by soud prvního stupně o přiznání nároku na její zaplacení. Žalovaná byla vyzvána k plnění svého dluhu novému věřiteli - žalobkyni již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21. 10. 2024, které jí bylo odesláno dne 11. 11. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, se žalovaná dne 25. 11. 2024 dostala do prodlení a od tohoto data žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (zkráceně o. z.) minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Následně byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky zahrnující i dlužnou jistinu předžalobní výzvou ze dne 31. 12. 2024 se lhůtou k zaplacení do 15. 1. 2025. Žalovaná tak měla dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu, což však neučinila. Žalovaná nadto v řízení před soudem prvního stupně netvrdila ani neprokázala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutout jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalované ze strany žalobkyně poskytnuta. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalované jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaná, která zná své poměry a schopnosti, a je na ní, aby v rámci sporného řízení tyto skutečnosti tvrdila a doložila, což by prospělo jejímu právnímu postavení. Soudu nenáleží domýšlet si schopnost žalované plnit dluh, aniž by měl reálné podklady ve zjištěném skutkovém stavu. Věřitel musí pouze unést procesní břemeno ohledně doložení skutečnosti, že žalovanou řádně vyzval ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Nadto se jeví absurdním, že by věřitel v tento okamžik mohl znát reálné majetkové poměry nekontaktního dlužníka. Soud prvního stupně svým postupem žalobkyni uložil nepřiměřené břemeno jdoucí k její tíži, které je fakticky nesplnitelné. Tím došlo k neúnosnému zásahu do práv garantovaných stranám civilního procesu. Žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 167/96, na nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3427/2022 o tom, koho tíží důkazní břemeno. Zdůraznila závěry vyslovené v rozhodnutí jiných krajských soudů, které v obdobných věcech žalobkyni úrok z prodlení z neuhrazené jistiny dle § 1970 o. z. přiznaly. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 43 943 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení.5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobkyně je přípustné, bylo uplatněno včas, naplňuje požadavky § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (zkráceně o. s. ř.) a obsahuje odvolací důvod stanovený v § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., projednal je při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a přezkoumal správnost rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.). Byl vázán mezemi odvolání, jímž byl rozsudek soudu I. stupně napaden v zamítavém výroku II potud, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 43 943 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, a ve výroku III o náhradě nákladů řízení. Ve zbývajících částech nabyl rozsudek soudu prvního stupně podle § 206 odst. 2 o. s. ř. samostatně právní moci.7. Odvolací soud shledal, že odvolání žalobkyně není důvodné.8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (zkráceně ZoSÚ) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.10. Soud prvního stupně při posouzení toho, kdy nastala splatnost žalobkyni přisouzeného nároku na zaplacení 43 943 Kč, důvodně vycházel z § 87 odst. 2 ZoSÚ. Odvolací soud se ztotožnil s jeho závěrem, že v situaci, kdy obě smlouvy o úvěru byly neplatné ze zákona v důsledku soudem prvního stupně vysvětlených důvodů, nelze než uzavřít, že lhůtu k plnění (vrácení) jistiny soud určuje právě až rozhodnutím o věci.11. Nejvyšší soudu v usnesení ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. , spisová značka, uvedl, že obecně shrnuto, ustanovení § 87 ZoSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.12. Odvolací soud má za to, že výše uvedené zákonné ustanovení je třeba vyložit tak, že v případě neplatnosti smlouvy o úvěru je spotřebitel povinen jistinu úvěru vrátit v době odpovídající jeho poměrům. Pokud o určení této lhůty nastane spor, soud se při jejím stanovení k návrhu jedné ze stran bude zabývat posouzením konkrétních poměrů spotřebitele. Pokud takový spor nenastane, soud stanoví lhůtu k plnění v rozhodnutí o povinnosti spotřebitele jistinu úvěru zaplatit podle známých, obecných okolností. Jinými slovy soud určí lhůtu k plnění jistoty úvěru vždy individuálně, řídí se obecnými pravidly pro její stanovení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), pouze pokud v tomto směru nastane spor, k návrhu jedné ze stran vedle obecných skutečností soud hodnotí i specifické skutečnosti na straně spotřebitele, které je ten povinen tvrdit a prokázat. V každém případě ovšem o splatnosti jistiny úvěru soud rozhodne, určí ji, v rozhodnutí o věci samé.13. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, pokud, při procesní pasivitě žalované v této věci, uložil s ohledem na svá skutková zjištění ve smyslu § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. žalované plnit do 30 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud pro tento závěr zohlednil také celkovou výši ulož