70 Co 253/2025-86 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 246 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 40 246 Kč od 10. 2. 2024 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 127 454 Kč s úrokem z prodlení z částky 127 454 Kč od 10. 2. 2024 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 25 667, 60 Kč (výrok III.).2. Žalobkyně se domáhá po žalované náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., která jí dle žalobních tvrzení měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o daňové kontrole daně z přidané hodnoty provedené u žalobkyně , orgán, pro , adresa, kraj za zdaňovací období prosinec 2014 a na ni navazujícího soudního řízení správního. Žalobkyně podala dne 25. 1. 2015 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2014. Daňová kontrola byla zahájena dne 22. 7. 2015 a ukončena dne 26. 6. 2018, kdy nabylo právní moci rozhodnutí , orgán, ze dne 15. 6. 2018, č. j. , číslo, . V navazujícím soudním řízení správním bylo rozsudkem Krajského soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, rozhodnuto o žalobě proti rozhodnutí , orgán, , č. j. , číslo, . Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v , adresa, , Anonymizováno, podala žalobkyně kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 6. 4. 2023. Posuzované řízení tedy započalo zahájením daňové kontroly dne 22. 7. 2015 a skončilo dnem právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla kasační stížnost žalobkyně dne 6. 4. 2023 zamítnuta.3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je zčásti opodstatněná. Po provedeném dokazování dovodil, že řízení trvalo od okamžiku zahájení daňové kontroly, tj. dne 22. 7. 2015, a skončilo dnem právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně, tj. dne 6. 4. 2023. Za celkovou délku řízení proto považoval 7 let, 8 měsíců a 15 dnů. Soud prvního stupně považoval uvedenou délku řízení o daňové kontrole za nepřiměřeně dlouhou, a proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy peněžní formou. K otázce počátku řízení o daňové kontrole přitom poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3787/2023. Soud prvního stupně vycházel při určení výše odškodnění dle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze základní částky odškodnění 15 000 Kč ročně (za první dva roky trvání řízení vycházel z částky v poloviční výši). Základní částku 100 615 Kč soud prvního stupně snížil o 20 % pro složitost věci, a to složitost procesní danou jednak instančností řízení, když správní řízení i soudní řízení správní probíhalo na dvou stupních, jednak složitějším průběhem řízení, neboť v rámci dokazování bylo provedeno místní šetření a výslechy svědků. Dále soud snížil základní částku o 10 % pro jednání žalobkyně, konkrétně z důvodu obstrukčního jednání jejího právního zástupce, jenž nereagoval na výzvy správce daně. Soud prvního stupně konečně snížil základní částku o dalších 30 % z důvodu nepatrného významu řízení pro žalobkyni, jelikož sporovaná částka, ohledně níž byla žalobkyně v nejistotě, pro ni nepředstavovala v kontextu celkového objemu jejího podnikání nijak zásadní položku. Soud prvního stupně v posuzované věci neshledal důvody pro modifikaci základní částky z důvodu postupu orgánu veřejné moci. Výsledkem úvah soudu prvního stupně je závěr o oprávněné výši finanční satisfakce v částce 40 246 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 2. 2024. Co do zbytku uplatněného nároku soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř.4. Proti výrokům II. a III. shora uvedeného rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně určil počátek průtažného řízení. Důrazně se ohradila proti závěrům Nejvyššího soudu obsaženým v rozsudku č. j. 28 Cdo 3787/2023-366, z něhož vycházel také soud prvního stupně. V tomto ohledu zdůraznila, že daňové řízení je zahájeno okamžikem podání daňového přiznání, jelikož již od tohoto okamžiku je daňový subjekt v nejistotě, jak bude stanovena správná daň. Doplnila, že daňový subjekt nemůže odhadnout, v čem a zda vůbec bude správce daně spatřovat pochybnosti o povinných evidencích daňového subjektu, poukázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 21/2013, sp. zn. 2 Afs 193/2015, sp. zn. 9 Afs 152/2013, sp. zn. 4 Afs 179/2016, sp. zn. 1 Afs 75/2011, sp. zn. 7 Afs 180/2019 a sp. zn. 1 Afs 231/2022. Žalobkyně s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uzavřela, že daňový subjekt je v nejistotě po celou dobu trvání daňového řízení. Dále vytkla soudu prvního stupně, že při modifikaci základní částky nezohlednil kritérium postupu orgánu veřejné moci. Dodala, že soud rovněž neodůvodnil, jakým způsobem se na celkové délce řízení podílely jednotlivé skutečnosti, jež shledal relevantními pro celkovou délku řízení, a ani neurčil jejich vzájemný poměr. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil.5. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání s rozhodnutím soudu prvního stupně plně ztotožnila. Konstatovala, že žalobkyně založila svou obranu na nedůvodném popírání ustáleného názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3787/2023 ohledně určení počátku průtažného řízení, který byl jako správný potvrzen rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1136/24. Uvedla, že žalobkyně v rozporu s ustálenou judikaturou považuje za počátek daňového řízení okamžik podání daňového přiznání. V této souvislosti poukázala také na recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 982/2025. Odkazy žalobkyně na judikaturu Nejvyššího správního soudu označila za zcela nesouvisející s danou problematikou, neboť Nejvyšší správní soud se pocitem nejistoty z výsledku řízení ve vztahu k tvrzené nemajetkové újmě nikdy nezabýval. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.6. Odvolací soud na základě podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.7. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, z něhož mohl i odvolací soud vycházet, aniž bylo v rámci odvolacího řízení třeba doplňovat či opakovat důkazy. Pokud jde o faktický průběh namítaného řízení, tj. daňového řízení, včetně navazujícího soudního řízení správního, odkazuje odvolací soud na rekapitulaci všech podstatných skutečností a procesních úkonů realizovaných v rámci namítaného řízení, jak ji pojal do odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně.8. Soud prvního stupně rovněž při určení počátku daňového řízení správně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023, jehož závěry jsou na projednávanou věc v plném rozsahu aplikovatelné. Nejvyšší soud vysvětlil, že nejistota plátce daně o výsledku daňového řízení nemohla být od okamžiku podání daňového přiznání až do zahájení daňové kontroly příslušným správcem daně vyvolána nesprávným úředním postupem, za nějž by v režimu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídala žalovaná, a tudíž, že pro účely náhrady nemajetkové újmy nelze s obdobím od podání daňového přiznání do zahájení daňové kontroly počítat jako s dobou trvání řízení, za nějž by mohlo být přiznáno odškodnění. Jakkoli žalobkyně s uvedenými závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí, považuje je odvolací soud za zcela správné a nevidí žádný důvod, pro nějž by se měl od aktuálních judikaturních závěrů Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, na něž zcela přiléhavě poukázala také žalovaná, odchylovat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 982/2025 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1136/24). Z citovaných závěrů Nejvyššího soudu pro toto řízení vyplývá, že nejistota žalobkyně o výsledku daňového řízení nemohla nastat již okamžikem podání daňového přiznání dne 25. 1. 2015, ale je možné o ní hovořit až ode dne 22. 7. 2015, kdy byla zahájena daňová kontrola příslušným správcem daně. Za období před zahájením daňové kontroly nelze tedy uvažovat o nesprávném úředním postupu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost žalované je proto možné posuzovat pouze ve vztahu k řízení o daňové kontrole a na něj navazujícího soudního řízení správního, tj. ode dne 22. 7. 2015 (zahájení daňové kontroly) do 6. 4. 2023 (právní moc rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně). Celková doba řízení tak činila 7 let, 8 měsíců a 15 dnů.9. Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožňuje v jeho zásadním právním závěru, že v namítaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Odvolací soud s ohledem na to, že délka řízení přesáhla dobu sedmi let, akceptuje také závěr, že jako adekvátní formu zadostiučinění je třeba zvolit finanční satisfakci. Dle názoru odvolacího soudu je sice na místě hodnotit délku namítaného ří