70 Co 256/2025-385 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výroky I a II nahradil projev vůle žalované k uzavření blíže specifikované smlouvy se žalobcem o bezúplatném převodu pozemků parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, (§ 11a zákona o půdě), o povinnosti k náhradě nákladů řízení vynaložených státem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit České republice částku 4 527 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl, tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci částku 201 682,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok IV).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby soud nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků, a to z důvodu, že je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona o půdě, jehož restituční nárok nebyl dosud uspokojen. Žalobce tvrdil, že žalovaná eviduje jeho nárok v nesprávné výši, neuznává jeho přecenění a postupuje vůči němu liknavě a svévolně. Žalovaná se bránila zejména námitkou, že restituční nárok žalobce byl již uspokojen, že žalobce část nároku postoupil třetí osobě, že nárok je promlčen a že požadované pozemky nejsou vhodné k převodu.3. Soud prvního stupně s odkazem na skutková zjištění a úvahy, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů, které jsou blíže rozvedeny v odstavcích 10. – 18. odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku, a právní závěry podrobně popsané v odstavcích 19. – 37. téhož odůvodnění žalobou uplatněnému nároku vyhověl.4. Stručně řečeno podle § 4, § 5, § 9, § 11, § 11a zákona o půdě, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. a závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, 31 Cdo 3767/2009, 28 Cdo 4758/2016) a Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 2763/23, Pl. ÚS 21/19) uzavřel, že žalovaná postupovala vůči žalobci liknavě a svévolně, když nesprávně ocenila jeho restituční nárok a znemožnila mu účast ve veřejných nabídkách, kde o uspokojení zbylého restitučního nároku usiloval. Žalobci se totiž v řízení podařilo prokázal, že odňaté pozemky byly určeny k výstavbě , Stavba, , a tedy neměly být oceněny pouze jako pozemky zemědělské, nýbrž správně jako pozemky stavební, jejichž hodnota činí 45 303 310 Kč. Po odečtení již poskytnuté náhrady ve výši 5 384 541,51 Kč tak restituční nárok žalobce zůstává dostatečně vysoký pro převod žalobcem požadovaných pozemků parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Protože soud prvního stupně neshledal důvodnou ani žalovanou vznesenou námitku promlčení, žalobě v plném rozsahu vyhověl.5. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobci jako zcela úspěšnému účastníkovi přiznal právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 201 682,80 Kč. O povinnosti k náhradě nákladů řízení, představovaných v řízení přiznaným a vyplaceným znalečným ve výši 4 527 Kč, rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř., a i tuto povinnost uložil zcela k tíži v řízení procesně neúspěšné žalované.6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká zejména nesprávná skutková zjištění ohledně aktivní legitimace žalobce, ocenění nevydaných pozemků a převoditelnosti náhradních pozemků s tím, že i nadále trvá na důvodnosti v řízení uplatněné námitky promlčení.7. Žalovaná namítá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil aktivní legitimaci žalobce, když přehlédl, že většina jeho restitučních nároků byla již uspokojena prostřednictvím veřejné nabídky a smlouvy o převodu pozemků č. , spisová značka, a zbývající část byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. 5. 2005 postoupena , právnická osoba, , čímž došlo k zániku nároku. Bylo přitom judikováno (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3819/2023, 28 Cdo 1776/2023), že cesí restitučního nároku dochází k jeho vypořádání a zániku ve vztahu k postupiteli.8. Dále žalovaná vytýká soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil charakter nevydaných pozemků, když je považoval za stavební. Podle žalované přešly pozemky na stát v roce 1948 na základě tzv. revize pozemkové reformy, a nikoliv za účelem výstavby , Stavba, , adresa, , neboť souhlas k zamýšlené výstavbě předmětné , Stavba, byl udělen až v roce 1950 a k realizaci uvedené stavby jako takové došlo dokonce až po více než třinácti letech. Znalecký posudek , tituly před jménem, , jméno FO, , na který se soud prvního stupně spoléhal, je podle žalované vadný, spekulativní a neprokazuje stavební charakter pozemků ke dni jejich odnětí. Žalovaná odkazuje na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu (např. 28 Cdo 904/2025), podle níž je pro přecenění pozemků jako stavebních nutné doložit územně plánovací dokumentaci, bezprostřední realizaci výstavby nebo vyvlastnění za účelem stavby – což v daném případě nebylo splněno. Navíc sama skutečnost, že odňaté pozemky jsou součástí , Stavba, , z nich nečiní pozemky stavební, resp. pozemky zastavěné. Ostatně dle veřejnoprávní evidence odňaté pozemky nejsou ve smyslu příslušné zákonné definice zastavěny , Stavba, a za stavební je neoznačuje ani katastrální zákon.9. K otázce převoditelnosti náhradních pozemků žalovaná namítá, že oba pozemky (parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, ) jsou dle územního plánu zařazeny do územní rezervy pro obytnou výstavbu, nelze je zemědělsky obhospodařovat a na druhém z nich je dokonce umístěna komunikace a odstavná plocha pro vozidla. Žalovaná tvrdí, že převod těchto pozemků by byl v rozporu se zákonnými překážkami podle § 11 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o , právnická osoba, a o změně některých souvisejících zákonů, a že soud prvního stupně se s uvedenými námitkami nevypořádal, čímž zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Žalovaná v dané souvislosti dále upozornila na riziko tzv. „holého vlastnictví“, kdy by žalobce sice formálně nabyl vlastnictví, ale nemohl by pozemky fakticky využívat. I takový pozemek by totiž dle závěrů ustálené judikatury nebylo možné považovat za vhodný k převodu.10. Konečně žalovaná připomněla, že žalobce se domáhá přecenění svého nároku až po více než 25 letech od uzavření původní smlouvy o převodu pozemků, kterou měl být podle všeho jeho restituční nárok v zásadě vypořádán. Uvedené přitom dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí 28 Cdo 277/2025) zakládá důvod pro aplikaci obecné tříleté promlčecí lhůty. Žalobce totiž měl možnost rozporovat výši náhrady již tehdy, nikoliv až po takto dlouhé době. Ostatně žalobce byl žalovanou již v roce 1998 informován, že jeho restituční nárok plynoucí z rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v , adresa, ze dne 21. 9. 1995, č. j. , číslo, , rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v , adresa, ze dne 29. 4. 1996, č. j. , číslo, , rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v , adresa, ze dne 14. 6. 1996, č. j. , číslo, , a rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v , adresa, ze dne 7. 3. 1996, č. j. , číslo, , od nichž v tomto řízení odvozuje svůj nárok na bezúplatný převod dalších pozemků, byl již zcela uspokojen, přičemž zbývající část svého nároku z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu , adresa, ze dne 15. 3. 1993, č. j. , číslo, , postoupil prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 5. 2005 na třetí osobu. Žalovaná má tedy za to, že za to, že za situace, kdy nárok v této věci byl uplatněn u soudu až žalobou ze dne 28. 3. 2024, je třeba zažalovaný nárok po právu považovat za promlčený. Domnívá se, že z uvedeného důvodu dokonce není namístě kvalifikovat její postup jako liknavý či svévolný. Absentuje zde totiž judikaturou akcentovaná dlouhodobá, leč marná snaha žalobce o uspokojení jeho restitučního nároku coby konstantní judikaturou dovozený předpoklad pro jinak ryze výjimečnou možnost domáhat se u soudu s úspěchem nahrazení projevu vůle s převodem náhradních pozemků.11. Ze všech shora uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.12. Žalobce považuje odvolání žalovaného za nedůvodné, neboť soud prvního stupně správně a v souladu s provedeným dokazováním i relevantní judikaturou posoudil aktivní legitimaci žalobce, existenci nevypořádaného restitučního nároku, stavební charakter nevydaných pozemků a převoditelnost náhradních pozemků. V řízení před soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že jeho restituční nároky nebyly zcela vypořádány, neboť smlouva o převodu pozemků z roku 1998 výslovně uváděla pouze částečné vypořádání nároku na bezúplatný převod jiných pozemků za pozemky nevydané ve výši 615 141,72 Kč (ve vztahu nároku plynoucímu z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ,