91 Co 265/2025-44 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem pro uznání zastavil soud I. stupně řízení co do částky 2 235 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 235 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení (výrok I.). Dále soud I. stupně částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost, aby žalobci zaplatil částku, Anonymizováno, 70 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 72 235 Kč od 12. 11. 2024 do 2. 4. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 70 000 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Současně soud I. stupně uložil žalovanému, aby žalobci na náhradě nákladů řízení zaplatil částku 22 093 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok III.).2. Soud I. stupně rozhodl ve věci samé rozsudkem pro uznání s tím podstatným odůvodněním, že byly splněny podmínky ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně vysvětlil, že dne 14. 3. 2025 vydal elektronický platební rozkaz, jehož součástí byla i výzva žalovanému podle § 114b o. s. ř. Platební rozkaz s výzvou byl žalovanému doručen datové schránky dne 14. 3. 2025. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podal sice žalovaný dne 29. 3. 2024 včasný odpor, který však odůvodnil jen tím, že částka neodpovídá skutečnosti a aktuální zůstatek pohledávky činí 70 000 Kč. Dále žalovaný uvedl již jen to, že nesouhlasí s výší nákladů řízení. Žádné další kvalifikované vyjádření žalovaný v soudem stanovené lhůtě nepodal. Na podaný odpor žalovaného reagoval žalobce částečným zpětvzetím žaloby, kdy podáním ze dne 23. 4. 2025 vzal žalobu zpět co do části jistiny v rozsahu 2 235 Kč. Ve zbývajícím rozsahu na podané žalobě trval. Soud I. stupně proto žalobu v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok I. rozsudku) a ve zbylé části rozhodl o žalobním návrhu rozsudkem pro uznání.3. Tento procesní postup odůvodnil tím, že vyjádření žalovaného k žalobě považuje za nedostatečné, neboť podle ustálené judikatury nepostačuje, když žalovaný na zaslanou výzvu podle § 114b o. s. ř. prohlásí jen blanketně a zcela obecně, že nárok neuznává. Je třeba, aby alespoň v základních obrysech vylíčil rozhodující skutečnosti, na kterých staví svou obranu, což žalovaný neučinil. Jelikož soudu zaslal pouze stručné vyjádření v rámci podaného odporu a v soudem stanovené lhůtě již ničeho nedoplnil, nastaly podle závěru soudu I. stupně podmínky pro postup podle ustanovení § 153a odst. 4 o. s. ř. Soud I. stupně proto o zbylé části žalobního návrhu rozhodl rozsudkem podle uznání žalovaného (výrok II. rozsudku).4. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobce byl ve věci plně úspěšný. Náhrada nákladů řízení na straně procesně úspěšného žalobce, který byl zastoupen advokátem, se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 2 890 Kč a náhrady nákladů za zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 4 020 Kč podle § 6 odst. 1, ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále z částky 2 010 Kč za 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu (předžalobní výzva), z náhrady hotových výdajů za 4 úkony po 450 Kč a z náhrady za 21 % DPH v částce 3 332,70 Kč. Celkem 22 093 Kč.5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 24. 6. 2025 včasné odvolání, které směřovalo proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Odvolání stručně odůvodnil tak, že rozhodnutí v části, ve které bylo řízení zastaveno co do částky 2 235 Kč, neodpovídá pravdě a skutečnosti, neboť žalobci , právnická osoba, byla zaslána na účet již další částečná úhrada ve výši 2 000 Kč. Rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku II. pak napadl námitkou, že neodpovídá pravdě a skutečnosti, neboť aktuální dlužná částka již činí jen 68 000 Kč a nikoliv 70 000 Kč. Současně uvedl, že nesouhlasí s výší nákladů řízení, které mu přijdou neadekvátní.6. Odvolací návrh žalovaný neučinil.7. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalovaného ztotožnil s postupem soudu I. stupně, který ve věci rozhodl rozsudkem podle uznání žalovaného. Za neopodstatněnou označil žalobce námitku žalovaného, že výše nákladů řízení je neadekvátní. Dovodil, že soud I. stupně postupoval v souladu s vyhláškou č. 177/1996, advokátní tarif, když žalobci přiznal náklady ve výši 22 093 Kč.8. S tímto podstatným odůvodněním žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné a žalobci přiznal též náhradu nákladů odvolacího řízení.9. Odvolací soud nařídil ve věci jednání na den 3. 9. 2025. K odvolacímu jednání se dostavil zástupce žalobce. Žalovaný se k odvolacímu jednání nedostavil, ačkoliv měl vykázáno řádné doručení předvolání a měl i zachovanou lhůtu k přípravě jednání (§ 115 odst. 2 o. s. ř.). Podáním ze dne 3. 9. 2025 pak odvolacímu soudu sdělil, že se k jednání nemůže dostavit z důvodu velkého pracovního vytížení. O odročení jednání nežádal. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., za použití § 211 o. s. ř. a odvolání žalovaného projednal v nepřítomnosti tohoto účastníka.10. Odvolací soud přezkoumal správnost rozsudku soudu I. stupně, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., za použití § 205b o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu I. stupně není přípustné. Odvolání téhož účastníka proti výroku II. rozsudku pak odvolací soud hodnotil jako neopodstatněné.11. Z obsahu spisu se podává, že řízení ve sporné věci bylo zahájeno dne 28. 2. 2025. Soud I. stupně ve znění žaloby vydal dne 14. 3. 2025 elektronický platební rozkaz, proti němuž podal žalovaný dne 29. 3. 2024 včasný odpor. Opravný prostředek proti elektronickému platebnímu rozkazu odůvodnil pouze tím, že částka 72 235 Kč neodpovídá skutečnosti, neboť v mezidobí byla žalobci zaslána částečná úhrada 2 235 Kč. Aktuální zůstatek pohledávky tak činí 70 000 Kč. Následně vzal žalobce dne 23. 4. 2025 žalobu částečně zpět (v rozsahu částky 2 235 Kč). Zpětvzetí žaloby učinil žalobce před jednáním soudu I. stupně. Souhlasu žalovaného s částečným zastavením řízení tak nebylo třeba (§ 96 odst. 4 o. s. ř.). Z výše uvedeného plyne, že soud I. stupně nepochybil, pokud návrhu žalobce na částečné zastavení řízení vyhověl, aniž by vyžadoval souhlas žalovaného.12. Opravné prostředky jsou upraveny v části čtvrté, hlavě první občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu, vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Subjektivní legitimaci k podání odvolání přitom zákon přiznává účastníkům řízení, a to za předpokladu, že jim byla v rozhodnutí soudu způsobena určitá újma v jejich právech.13. Podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítne odvolací soud odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Odvolací soud v takových případech rozhoduje, aniž by byl oprávněn zkoumat věcnou stránku napadeného rozhodnutí a jemu předcházející řízení.14. V dané věci napadl žalovaný odvoláním rozsudek soudu I. stupně i v části, ve které bylo řízení zastaveno k návrhu žalobce zastaveno. Soud I. stupně tak rozhodl na základě částečného zpětvzetí žaloby. Za této situace nebyl žalovaný subjektivně legitimován k podání odvolání proti této části soudního rozhodnutí. Soud I. stupně totiž v této části rozhodnutí vyhověl jeho námitce, uplatněné v odporu proti platebnímu rozkazu. Souhlasu žalovaného se zastavením řízení nebylo dle § 96 odst. 4 o. s. ř. třeba. Odvolací soud proto shledal, že soud I. stupně nemohl rozhodnutím o částečném zastavení řízení způsobit žalovanému žádnou újmu.15. Na základě těchto skutečností postupoval odvolací soud podle § 218 písm. b) o. s. ř. a odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku odmítl jako opravný prostředek, který byl podán někým, kdo k odvolání do této části rozhodnutí není oprávněn (výrok I. rozsudku odvolacího soudu).16. O zbylé části návrhu žalobce rozhodl soud I. stupně rozsudkem pro uznání. Podle § 205b o. s. ř. jsou v případě rozsudku pro uznání odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dále skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a o. s. ř.).17. Rozsudek pro uznání je upraven v ustanovení § 153a o. s. ř. Rozhodnutí soudu se v takovém případě zakládá buď na skutečném uznání žalovaného (§ 153a odst. 1 o. s. ř.) nebo na fikci, kdy se má za to, že žalovaný nárok uznal. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozhodne soud rozsudkem pro uznání též tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Fikce uznání podle tohoto ustanovení nastává v případě, že se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádří ve věci samé a ani v této lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom bránil. K fikci uznání nároku dochází přitom jen tehdy, jestliže žalovaný byl poučen o následcích své nečinnosti, včetně toh