12 Co 79/2026-137 – Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 132 828,21 Kč, Anonymizováno, s úrokem ve výši 13,90 % ročně z částky 94 268,14 Kč od 11. 1. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 94 268,14 Kč od 11. 1. 2024 do zaplacení (výrok I). Zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 75 617 Kč (výrok III).2. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 28. 6. 2021 smlouvu o osobní kreditní kartě, prostřednictvím které poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 3 % z vyčerpané jistiny úvěru s úrokem ve výši 13,9 % vždy k 25. dni v měsíci. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel, žalobkyně ho proto v souladu se smlouvou zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení zbytku úvěru. Podanou žalobou se na žalovaném domáhala zaplacení částky v celkové výši 136 328,21 Kč, představující jistinu úvěru ve výši 94 268,14 Kč, smluvní úrok ve výši 21 809,37 Kč, poplatky za zaslané upomínky ve výši 3 500 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 10. 1. 2024 na částku ve výši 16 750,70 Kč, smluvní úrok z prodlení z jistiny ve výši 94 268,14 Kč od 11. 1. 2024 do zaplacení ve výši 13,9 % ročně a zákonný úrok z prodlení z jistiny ve výši 94 268,14 Kč od 11. 1. 2024 do zaplacení ve výši 15 % ročně.3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Poukázal na skutečnost, že skutková tvrzení žalobkyně byla neurčitá, nebylo zřejmé, jak žalobkyně vyčíslila poplatky za upomínky. Argumentoval však tím, že to nebyl on, kdo úvěr prostřednictvím kreditní karty čerpal.4. Soud I. stupně ve věci již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 11. 11. 2024, č. j. , spisová značka, , a to stejně jako právě napadeným rozsudkem, pouze s tím rozdílem, že výrokem II zamítl žalobu co do částky 3 500 Kč představující poplatky za zaslané upomínky. Proti vyhovujícímu výroku I přechozího rozsudku týkajícího se zaplacení částky 132 828,21 Kč s příslušenstvím a proti nákladovému výroku III předchozího rozsudku podal žalovaný odvolání, na základě kterého byl předchozí rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I a III odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.5. V předchozím odvolacím řízení odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o osobní kreditní kartě ze dne 28. 6. 2021 a periodickými výpisy z běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, , přičemž zjistil, že úvěrový účet žalovaného měl č. , č. účtu, , úvěr měl být splácen z uvedeného běžného účtu a že na tento běžný účet byly z úvěrového účtu připsány platby v celkové výši 113 000 Kč, konkrétně dne 25. 1. 2022 částky 10 000 Kč a 30 000 Kč, dne 3. 2. 2022 částka 10 000 Kč, dne 7. 2. 2022 částka 5 000 Kč, dne 7. 3. 2022 částka 30 000 Kč, dne 25. 3. 2022 částka 20 000 Kč a dne 30. 5. 2022 částka 8 000 Kč.6. Na základě opakování dokazování tak odvolací soud v předchozím odvolacím řízení měl za prokázáno, že žalovaný čerpal úvěr bezhotovostně na svůj běžný účet, nikoliv kreditní kartou, jak původně uzavřel soud I. stupně.7. Odvolací soud proto původní rozsudek soudu I stupně zrušil s tím, že je na soudu I. stupně, aby se zabýval tím, zda a jak žalobkyně zkoumala při uzavření úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného a potažmo platností smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a znovu posoudil oprávněnost nároku žalobkyně.8. Soud I. stupně provedl dokazování, v němž zjistil skutečnosti obsažené v odst. 7-22 napadeného rozsudku, na které soud I. stupně pro stručnost odkazuje a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný dne 28. 6. 2021 uzavřeli smlouvu o osobní kreditní kartě, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, se smluvním úrokem ve výši 13,9 % ročně, přičemž žalovaný se takto sjednaný úvěr zavázal vrátit a splácet pravidelnou měsíční splátkou ve výši 3 % z vyčerpané jistiny úvěru, nejpozději ke 25. dni v měsíci. Téhož dne žalovaný žalobkyni požádal o vydání osobní kreditní karty. Žalovanému bylo žalobkyní na úvěru poskytnuto celkem 113 000 Kč v sedmi transakcích, přičemž žalovaný žalobkyni na splátkách uhradil celkem 18 731,86 Kč na jistinu dluhu a 3 954,93 Kč na smluvní úrok.9. Před uzavřením smlouvy o osobní kreditní kartě uzavřeli účastníci řízení již dne 21. 7. 2020 smlouvu o hypotečním úvěru, přičemž při sjednávání tohoto úvěru žalovaný předložil potvrzení o výši pracovního příjmu. Sjednaný úvěr byl na základě zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 18. 1. 2021 zajištěn zástavním právem k nemovitosti ve spoluvlastnictví žalovaného, zapsané na LV č. , číslo, pro k. ú. , adresa, . Předmětný hypoteční úvěr byl žalovaným řádně splácen. Potvrzení o výši příjmů žalovaného (byť více než rok staré) měla žalobkyně k dispozici i při sjednávání úvěru k osobní kreditní kartě, při ověřování úvěruschopnosti tedy žalobkyně vycházela z těchto údajů, ověřených zaměstnavatelem žalovaného. Žalobkyně dále vycházela z informací získaných z interních i externích registrů, kdy u žalovaného nebyl veden žádný negativní záznam, proto byla úvěruschopnost žalovaného vyhodnocena kladně. Žalobkyně měla také přehled o majetku žalovaného, když žalovanému poskytla úvěr na zakoupení nemovitosti v hodnotě 4 500 000 Kč. Žalovaný se dostal se splácením poskytnutého úvěru z kreditní karty do prodlení, přičemž žalobkyně žalovaného nejprve upomínkou ze dne 18. 9. 2022 vyzvala k zaplacení dlužné částky. Žalovaný na dlužné částce nezaplatil ničeho, žalobkyně proto dne 19. 10. 2022 odstoupila od smlouvy, přičemž odstoupení bylo doručeno do vlastních rukou žalovaného dne 22. 10. 2022. Žalobkyně následně úvěr ke dni 3. 11. 2022 zesplatnila a žalovaného vyzvala k doplacení zbylé dlužné částky ve výši celkem 101 380,16 Kč. Ke dni 10. 1. 2024 dluh žalovaného činil celkem 136 328,21 Kč včetně smluvního úroku a úroků z prodlení, kapitalizovaných k tomuto dni.10. Poté soud I. stupně v rámci právního hodnocení s odkazem na § 2395 a násl., § 1968, § 1970 o. z. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a na § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru dospěl k závěru, že žalobkyně řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného, smlouva o úvěru tak byla platně sjednán, žalovaný úvěr čerpal, avšak ho řádně nesplácel. Soud I. stupně proto žalobu shledal důvodnou.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalobkyně a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení podle vyhlášky , orgán, č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu v celkové výši 75 617 Kč, a to za 10 úkonů právní služby v celkové výši 65 800 Kč, k níž náleželo deset náhrad hotových výdajů po 300 Kč a soudní poplatek ve výši 6 817 Kč.12. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, ve kterém namítal nesprávnost závěru soudu I. stupně o skutkového stavu v tom směru, že žalobkyně měla před uzavřením smlouvy o osobní kreditní kartě posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Tvrdil, že žalobkyně vycházela z více než rok starého potvrzení o jeho příjmu ze dne 5. 6. 2020, nepředložila aktuální doklad o jeho příjmových poměrech, nemohla před uzavřením smlouvy dne 28. 6. 2021 disponovat periodickým výpisem z účtu za období od 5. 6. do 6. 7. 2021 a neprokázala, že by měla k dispozici informace z registrů , registr, , , registr, /, registr, . Z toho dovozoval že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost neplatná a žalobkyni náleží pouze dosud nevrácená jistina úvěru.13. Žalovaný dále napadal výrok o náhradě nákladů řízení. Namítal, že soud I. stupně nesprávně aplikoval vyhlášku č. 254/2015 Sb., pokud žalobkyni přiznal, Anonymizováno, paušální náhradu 65 800 Kč za deset úkonů a vedle toho náhradu hotových výdajů 3 000 Kč. Podle žalovaného měla být žalobkyni kromě soudního poplatku přiznána pouze paušální náhrada 300 Kč za úkon, celkem 3 000 Kč. Navrhoval proto změnu napadeného rozsudku tak, aby žalobkyni byla přiznána jen částka 94 268,14 Kč jako nevrácená jistina úvěru a na náhradě nákladů řízení vedle soudního poplatku pouze 3 000 Kč.14. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že před uzavřením smlouvy o kreditní kartě posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to podle své interní metodiky a vnitřních předpisů, jejichž dodržování podléhá dohledu , právnická osoba, . Tvrdila, že vycházela zejména z bankovních, nebankovních a dalších registrů a databází, z údajů o příjmech a výdajích žalovaného, z obratu na jeho běžném účtu, z jeho úvěrových splátek, finanční rezervy a pojištění úvěru.15. K námitce týkající se periodického výpisu z účtu žalobkyně uvedla, že tímto konkrétním výpisem za obdob