13 Co 351/2025-360 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitosti - - pozemku č.parc. , hodnota, a č.parc. , hodnota, , vše v kat. území , adresa, , obec , adresa, , zapsáno u , Orgán veřejné moci, ; žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám advokátky , Jméno advokátky A, na náhradě nákladů řízení 121 865 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a žalobkyni ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.2. Takto rozhodl poté, co byl jeho předchozí, v pořadí první (zamítavý) rozsudek ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , z podnětu odvolání žalobkyně usnesením Městského soudu v Praze č.j. , spisová značka, z , datum, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení a co byl i jeho v pořadí druhý (opět zamítavý) rozsudek č.j. , spisová značka, ze dne , datum, usnesením Městského soudu v Praze č.j. , spisová značka, z , datum, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.3. Poněvadž žalobkyně své vlastnické právo ke sporným nemovitostem primárně odvozovala od darovací smlouvy uzavřené , datum, , na základě které jí její rodiče nemovitosti darovali, když v rozsahu, v jakém je nyní užívá, je užívali i její právní předchůdci - rodiče a prarodiče a neměla tak žádné pochybnosti o tom, že by se na základě této darovací smlouvy nestala vlastníkem těchto nemovitostí, zabýval se soud I. stupně před řešením otázky, zda žalobkyně mohla sporné nemovitosti vydržet, nejprve tím, zda její právní předchůdci byli skutečně vlastníky předmětných nemovitostí, ať již na základě smluvně závazkového vztahu event. na základě vydržení a zda tak mohli vlastnické právo převést, neboť nikdo nemůže převést více práv, než sám má. Na základě výsledků provedeného dokazování dovodil, že prarodiče žalobkyně nemohli na základě toho, pokud by fakticky část pozemku za jejich domem užívali a k nemovitostem v jejich vlastnictví připlotili, tyto nabýt do svého vlastnictví vydržením (viz nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 196/2000). Jestliže sporné pozemky nenabyli prarodiče žalobkyně na základě smluvně závazkového vztahu či na základě vydržení, nemohli je platně převést na rodiče žalobkyně na základě darovacích smluv uzavřených v r. 1975 formou notářských zápisů. Pokud byly sporné pozemky skutečně v době uzavření notářských zápisů k pozemkům ve vlastnictví prarodičů žalobkyně připloceny, mohli je její rodiče nabýt do vlastnictví pouze na základě vydržení (§ 135a zákona č. 131/1982 Sb. ve spojení s § 134 zákona č. 509/1991 Sb.) za splnění podmínky, že držitel je v dobré víře, že sporný pozemek je oprávněn užívat a je jeho vlastníkem. Rodiče žalobkyně však nebyli v dobré víře, že je mohou užívat ani u nich nebyl omluvitelný důvod jejich užívání, neboť de facto užívali o téměř 50% větší rozlohu pozemku (konkrétně o 189 m2), než jakou nabyli (v kupní smlouvě uzavřené , datum, mezi nimi jakožto kupujícími a strýcem žalobkyně , jméno FO, coby prodávajícím, v níž je jednoznačně uvedena výměra obou pozemků, a to č.parc. 585 - 186 m2 a č.parc. 586 -182 m2), přičemž celý oplocený pozemek je pravidelného tvaru, nikoli o značné rozloze a takového rozdílu si museli a měli povšimnout bez ohledu na to, že pozemek byl celý oplocen (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, ). Žalobkyně v průběhu řízení právní důvod užívání sporných nemovitostí neprokázala, když z obsahu darovací smlouvy neplyne, že by na ni její rodiče převedli rovněž sporné pozemky a převést je na ni ani nemohli, neboť nebyli jejich vlastníky a žalobkyně nemohla nabýt vlastnictví těchto pozemků ani na základě řádného vydržení, když od darovací smlouvy z , datum, desetiletá vydržecí doba ke dni , datum, neuplynula (§ 134 odst. 1 obč. zák., § 3028 odst. 2 o. z. a též rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn. , spisová značka, ). Dodal, že i pokud by uzavřel, že žalobkyně byla od uzavření darovací smlouvy v dobé víře v to, že sporné nemovitosti může užívat, pak její dobrá víra by musela skončit v okamžiku, kdy jí v roce 2014 bylo doručeno rozhodnutí , Orgán veřejné moci, z něhož vyplývá, že stavba č.p. 287 se nachází na dvou pozemcích, a to č.parc. , hodnota, a , hodnota, , tedy i na pozemku jiného vlastníka.4. Poté se poroto ve smyslu závěrů vyslovených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR č.j., Anonymizováno, 22 Cdo 1064/2023-172 a Městského soudu v Praze č.j. 13 co 214/2024-286 zabýval tím, zda jsou splněny zákonné podmínky nabytí předmětných nemovitostí žalobkyní mimořádným vydržením. Vycházeje z odpovědi , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, na žádost , jméno FO, st. o přidělení pozemku z r. 1953, ve které je mj. uvedeno, že „, jméno FO, se nyní odprodává část pozemku za jeho domkem ve výměře asi 170 m2“ dovodil, že prarodiče žalobkyně tak mohli nabýt oprávněného dojmu, že jim je odprodávána část pozemku, která de facto svojí výměrou souhlasí s výměrou sporných pozemků, když i jejich umístění „část pozemku za jejich domkem“ odpovídá umístění sporných pozemků. Byť je v této odpovědi uvedeno, že se sporné pozemky „odprodávají“, tj. že se jedná o úplatný převod nemovitostí, ze samotné této skutečnosti nelze dovozovat, že by prarodiče žalobkyně nebyli „srozuměni“ s tím, že sporné pozemky mohou užívat a že je nabyli do svého vlastnictví, a to bez ohledu na to, že mezi nimi a převádějícím nebyla fakticky kupní smlouva uzavřena. Akcentoval, že v té době nebyl intabulační princip (pozemky nebyly zapisovány do pozemkových knih) a nebylo tak ani v schopnostech a možnostech prarodičů žalobkyně, aby si ověřili, zda vlastnické právo ke sporným pozemkům skutečně nabyli a protože předmětné nemovitosti získali na konci 50. let minulého století od státu, důvodně neměli pochybnosti o tom, že předmětné nemovitosti mohou nejen užívat, ale rovněž že se stali jejich vlastníky. Nelze tak uzavřít, že na straně právních předchůdců žalobkyně je dán nedostatek poctivého úmyslu držitele při nabytí sporných pozemků, tedy že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Protože i rodiče žalobkyně užívali sporné pozemky v jejich hranicích vyznačených plotem od roku 1959 (že by je užívali i před tím nebylo tvrzeno a prokázáno a neplyne to ani z žádného předloženého důkazu) po celou dobu, avšak žalovaný byl jako vlastník sporných nemovitostí zapsán do katastru nemovitostí až v roce 1998, tj. více jak 40 let poté, co právní předchůdci žalobkyně sporné nemovitosti fakticky užívali a o tyto se starali a ani poté nevykonával své vlastnické právo a povinnosti ke svým pozemkům a ve vztahu k žalobkyni či jejím právním předchůdcům se nedožadoval výkonu svého vlastnického práva, což ani netvrdil a tím méně prokazoval, a to i přes poučení podle § 118a o. s. ř. Ohledně zákonné doby, aby žalobkyně mohla sporné pozemky nabýt na základě mimořádného vydržení dovodil, že podle občanského zákoníku č.40/1964 Sb. nebylo možné vlastnické právo nabýt vydržením a proto je třeba vycházet ze zákona č. 131/1982 Sb., který od , datum, nabytí vlastnického práva vydržením umožnil a shledal, že jde o dobu 32 let, když právní předchůdci žalobkyně užívali pozemky do r. 2009 (26 let) a žalobkyně je užívala do r. 2014 (6 let).5. Argumentaci žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 2128/2005, podle něhož se držitel nemůže dovolat vydržení věci jeho právním předchůdcem, jestliže mu nesvědčí žádný právní titul o jejím převodu, nemohl zohlednit, neboť ke dni uvedeného rozhodnutí (, datum, ) nebyl platný a účinný občanský zákoník č. 89/2012 Sb., který možnost mimořádného vydržení při splnění zákonných podmínek umožňuje a přihlédnout nemohl ani k námitce žalovaného, že v případě vyhovění žalobě by se jednalo de facto o „znárodnění“ předmětných pozemků v neprospěch žalovaného, když ten byl jako vlastník zapsán do katastru nemovitostí až v roce 1998 a byť tvrdí, že byl vlastníkem těchto pozemků od počátku, tj. že právní předchůdci žalobkyně je nemohli do svého vlastnictví vůbec nabýt, po celou dobu, o níž tvrdí, že byl vlastníkem sporných pozemků, o ně neprojevoval žádný zájem, nevykonával vůči nim žádná (míněno zjevně práva - pozn. odvolacího soudu) ani povinnosti, nechoval se jako jejich vlastník a o nemovitosti se „začal starat“ až v souvislosti s tímto řízením a pokud tedy o pozemky nejevil jakýkoliv zájem po dobu více než 40 let, lze stěží tvrdit, že určení toho, že jejich vlastníkem je žalobkyně, jakýmkoliv způsobem zasáhlo do majetkové sféry žalovaného, potažmo vedlejšího účastníka. Uzavřel tak, že zákonné podmínky pro mimořádné vydržení podle § 1095, § 1096 a § 3028 odst. 2 o. z. byly v daném případě splněny.6. Žalobě proto vyhověl a o nákladech řízení (nalézacího, odvolacího, dovolacího) ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech řízení mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem odůvodnil ust. § 150 o. s. ř., neboť žaloba primárně směřovala proti žalovanému jakožto